Stavarič, Michael

Stavarič, Michael

rozhovor beletrie zahraniční

Rózi Schmiegová odejde z Vídně do Lipska, aby se tam vyučila řeznicí. Mezitím se Američan Danny Loket, provázen halucinacemi, vydává do Evropy. I jemu učarovalo řeznické řemeslo. To ještě nevědí, že dědečci jich obou, původní profesí řezníci, proti sobě bojovali v druhé světové válce. Příběh o mase, v němž nerozhoduje, jestli zabijete zvíře, nebo člověka. O tom je nejnovější román Království stínů rakouského autora Michaela Stavariče.

„Moderní velkochovy lze přirovnat ke koncentračním táborům.“

Rozhovor s rakouským spisovatelem Michaelem Stavaričem vznikl během knižního veletrhu Svět knihy 2015. Mluvili jsme zejména o jeho nejnovějším románu Königreich der Schatten (2013, česky Království stínů, 2015, přel. Tereza Semotamová), kterému se daří skloubit expresivní scény plné krve s melancholickým hledáním sebe sama. Rózi Schmiegová odejde z Vídně do Lipska, aby se tam vyučila řeznicí. Mezitím se Američan Danny Loket, provázen halucinacemi, vydává do Evropy. I jemu učarovalo řeznické řemeslo. To ještě nevědí, že dědečci jich obou, původní profesí řezníci, proti sobě bojovali v druhé světové válce. Příběh o mase, v němž nerozhoduje, jestli zabijete zvíře, nebo člověka.

iLiteratura: V Království stínů líčíte konání bizarního řeznického veletrhu v Lipsku. Nelze si při tom odmyslet aluzi na slavný knižní veletrh v témže městě. Píšete, že na rozdíl od milovníků knížek ale návštěvníci řeznického veletrhu neznají krev jen z televize. Vy sám absolvujete přes sto čtení ročně. Povězte, jsou čtenáři opravdu tak vlažní? Nebo máte i syrovější zkušenosti?
Michael Stavarič: Zrovna k této poslední knize se váže jedna příhoda, kterou jsem zažil na čtení v jednom krásném velikém knihkupectví v Hamburku. Organizátoři si tam totiž připravili velké hovězí kosti. Nařezali je a pak k nim připevnili nakopírované ilustrace z Království stínů. Bylo to vtipné a neotřelé. I tak mohou organizátoři čtení přistupovat k prezentaci knihy. Ale jde spíše o výjimku, běžně člověk přijde, řekne něco málo o knize, kousek z ní přečte a jinak se nic moc zvláštního neděje. Místa, kde mají připraveno něco speciálního, si ovšem zapamatujete o to lépe. Na jiném čtení bylo zase nachystané promítání těchto ilustrací, díky několika projektorům dokonce na více stěn. Já jsem seděl uprostřed a lidé mohli při poslechu sledovat obrázky okolo. To pak člověk, který na čtení přichází, teoreticky ani nemusí mít knihu přečtenou a během pořadu se orientuje stejně dobře, jako ti, kdo ji četli. V chronologii promítaných obrázků si může sestrojit vlastní příběh založený na mase a zabíjení.

iLiteratura: Jak vlastně došlo k vaší spolupráci s Mari Otberg, která knihu ilustrovala?
Michael Stavarič: Věděl jsem, že k románu chci ilustrace, a už u svých dětských knih jsem se poptával ilustrátorů, jestli nemají zájem spolupracovat. Pak jsem ale byl náhodou na výstavě, kde vystavovala své obrazy i výtvarnice a módní návrhářka Mari Otberg, která mimochodem dříve pracovala jako asistentka Vivienne Westwood v Londýně a vytvořila i svou vlastní módní značku (JustMariOt – pozn. red.), kromě toho plete úžasně bláznivé koberce a tak vůbec… Dali jsme se do řeči, navrhl jsem jí, aby mi přinesla pár obrázků na ukázku, a ty se mi líbily. Připomínají mi pohádkové ilustrace, ale myslím takové ty ošklivé, podivné pohádky pro dospělé, kruté a melancholické, na jednu stranu hravé, na druhou stranu… vlastně se mi vůbec nelíbí (smích). Čím déle se na ně díváte, tím více vás svou záhadností a hrubostí odpuzují.

iLiteratura: V románu se s notnou dávkou grotesky vyrovnáváte s tématem uctívání masa. Řeznické řemeslo a fenomén konzumace masa ale pitváte s pokorou. Velebíte stará řeznictví, která ještě neztratila úctu ke zvířatům. Díky překladu Terezy Semotamové se váš text dostává na specifický terén vyznavačů tradičních českých stravovacích návyků, kteří navzdory statečnému odboji střízlivějších masožroutů glorifikují neomezenou konzumaci masa bez ohledu na jeho kvalitu.
Michael Stavarič: Připadá mi docela vzrušující, když srovnám stravovací návyky Čechů a Němců nebo Rakušanů. Za skutečné jídlo se tu považuje stále většinou jen hovězí nebo vepřové, za vegetariánskou stravu mají mnozí smažený sýr… (hořký smích) Obracím se románem obecně na společnost, která je zvyklá obstarávat si zejména co nejlevnější maso. Jednou z věcí, které jsem měl na mysli od počátku psaní knihy, bylo, aby čtenář při jejím čtení reflektoval, jestli se mu celá ta industrializace smrti nehnusí. A jak s lidmi mluvím nebo je pozoruji, jako se mi to podařilo předevčírem na Noci literatury (z Království stínů tam četla herečka Vanda Hybnerová, pozn. red.), vidím, že to bombardování obrazy plnými krve na ně funguje a že je chuť na maso najednou přechází. Nejsem vegetarián, ale stravuju se už dlouho uvědoměle. Chci, aby se čtenář zamýšlel nad tím, jestli nemá na svém stravování co vylepšovat, případně jíst masa méně nebo alespoň být ochotný utratit peníze za kvalitní maso. Existují možnosti, jak si zajistit, abych měl na talíři maso zvířat z ekologického chovu. Musíme si zvyknout na to, že maso nepotřebujeme pětkrát týdně, ale třeba jenom jednou za dva týdny. Je to ale jenom jeden z aspektů knihy, kterou jsem zamýšlel jako perzifláž a která koneckonců není vůbec vážná, je to spíše pulp fiction, braková literatura… Obálka německého originálu tomu odpovídá, ilustruje směšnost toho všeho. Obálka českého vydání je umírněnější, reprezentuje náročnější umění (také od Mari Otberg, pozn. red.). 

iLiteratura: Příběh o jatkách se odehrává paralelně k vyprávění o druhé světové válce. Důležitým motivem jsou dopisy zabitých vojáků z fronty, které jejich příbuzní už nedostali. Kde se vzala vaše fascinace tímto specifickým druhem textu?
Michael Stavarič: Rovnou bych vám tu otázku vrátil: myslíte, že jsou ty dopisy pravé?

iLiteratura: Tipla bych si, že jsou smyšlené, ale inspirované četbou existujících dopisů.
Michael Stavarič: Je to půl na půl. Ty dopisy jsou jak smyšlené, tak pravé. Je to koláž ze skutečných dokumentů z té doby. Je ovšem třeba rozlišovat. Do dopisů, které prošly cenzurou, se nemohlo napsat všechno. Pak ale existovala také polní pošta rozesílaná jinými kanály než oficiálním systémem wehrmachtu. A tam se člověk dozví, co si ti vojáci skutečně mysleli, bez propagandy a oslavy války. Právě s tím jsem si hrál. V dopisech, které jsem četl, se psalo například o zvyku posílat Židovky přes pole, aby tamtudy, když náhodou nevybuchnou, mohla projít rota. To je doloženo i fotografiemi. Lidi se posílali jako krysy v čele, aby klidně vybuchli. Postupně jsem těch dopisů přečetl spousty; v mnohých se, pravda, nic neděje. Pak jsem měl chuť z nich vytvořit něco jako přílohu a trochu je zfalšovat. Kdyby v tom románu nebyly, taky by fungoval. Z logiky románu nevyplývá, že by tam musely být, ale zaujala mě možnost dokumentovat jimi příběh o mase, kde se nerozlišuje, jestli zabijete prase, nebo člověka. Moderní velkochovy lze přirovnat ke koncentračním táborům. Celý ten válečný příběh ilustruje, jak zacházíme s živočichy, které nepovažujeme za rovnoprávné.

iLiteratura: Z vaší knihy je cítit respekt ke starším generacím. Vy jste ještě jako dítě v roce 1979 s rodinou náhle emigroval do Rakouska. Nahrazoval jste si pak přístup k vlastním kořenům fantazií?
Michael Stavarič: Co se týče české minulosti, v sedmi letech mi kompletně zmizela. Jako dítě a teenager jsem samozřejmě často přemýšlel, co se asi tak děje na druhé straně za železnou oponou. Nebyla možnost dále udržovat kontakty, natož tam jezdit. Napadalo mě, jak bychom asi žili, kdyby se rodiče nerozhodli emigrovat. Co bych objevoval a sledoval v Československu, koho bych potkal… Psal bych vůbec? Asi ne, nevím. Možná bych hrál hokej víc, než jsem ho pak hrál v Rakousku… V každém případě to můj život zásadně změnilo a silně to ovlivnilo mé smýšlení o sobě a o světě. Je mi líto, že jsem přišel o čas strávený s prarodiči. Všichni zemřeli v době našeho exilu v Rakousku, až na jednu babičku, která však potom pobývala v domově důchodců a kvůli Alzheimerově chorobě si už na nic dobře nevzpomínala. Takže jsem se svých dědečků a babiček nikdy nemohl zeptat, co dělali za války. To jsou věci, které jsou navždy pryč a kde si musím vypomoct fantazií. V Království stínů se k reálným faktům vztahuji leda v drobných detailech, ale jde v nich právě o české reálie, vzpomínky z dětství třeba na statek, který měla moje prababička v Simtanech poblíž Havlíčkova Brodu, vesnici, jejíž název je odvozen od spojení „sieben Tannen“ (sedm jedlí, pozn. red.). To jsou věci, které jsem do textu zabudoval záměrně, jako referenci. Vyprávím si tím i sám sobě vlastní minulost, byť se její skutečný průběh už nikdy nedozvím.

iLiteratura: Druhá část románu, ve které vypráví Danny Loket, vzbuzuje větší hrůzu než obrazy plné stříkání krve v první části. Experimenty s biologickými zbraněmi, mizení celých ptačích čeledí, apokalyptické skládky na místě hynoucích lesů nebo zábavní park s koupalištěm umístěný v areálu jaderné elektrárny, který podle jednoho vašeho rozhovoru není čirou fikcí. V neposlední řadě popis Stalinových genetických plánů křížit lidi a opice ve čtenáři vzbuzuje na jednu stranu vyděšenou otázku, co se tady ještě opírá o fakta, a kde už začíná svět románu, na druhou stranu potom, jak daleko obecně vykloubení přírodních zákonů může zajít.
Michael Stavarič: V první části knihy se popisuje příběh ženské hrdinky; tato část má určitou vnitřní celistvost. U Dannyho jsou to naproti tomu momentky z různých scenerií, kterými Danny nějak proplouvá, ale nevypráví se tu žádný příběh. Díval jsem se na to tak trochu jako na film – něco se rychle promítne, pak přijde střih a nový záběr. Kromě příběhu mi záleželo na tom, aby se čtenář ptal, jestli je to pravda. Chtěl Stalin křížit člověka s opicí? Existují zábavní parky poblíž jaderných elektráren? Je v New Yorku obchod s koženou obuví, ve kterém bylo dříve staré řeznictví? Volně to odkazuje na témata masa a války. Danny váhá, co se sebou, kým vůbec je, všechno kolem něj je nejednoznačné. Je jako stín, který neví, kam patří. A k tomu křížení lidí s opicemi – z dnešního pohledu to zní naprosto absurdně, jako zápletka ze špatného filmu, ale tehdy se skutečně experimentovalo s možností vytvořit Rudou armádu z takto zkřížené rasy, které by lidé pouze udělovali rozkazy a která by byla silnější a rychlejší. Ostatně i nacisté se dávno předtím, než vpochodovali do Polska, chystali provádět genetické experimenty v jednom polském pralese, kde to vypadá podobně jako za germánských dob. Hodlali vyšlechtit vymřelé živočišné druhy, které existovaly za dob Germánů. Údajně nacisté vtrhli právě do Polska jenom proto, aby získali tento prales (Bělovežský prales na pomezí dnešního Polska a Běloruska, pozn. red.). Hitler a Göring, takříkajíc vrchní myslivec Třetí říše, spolupracovali se zoology a zoologickými zahradami, aby za účelem boje zpětně vyšlechtili například prakoně nebo pratura.

iLiteratura: Od etických úvah k interkulturním: Rózi Schmiegová vypráví, že se běžní Vídeňané štítí výletů do Bratislavy a pečují raději o svou oblíbenou trasu do údolí Wachau. Vycházím z předpokladu, že předobraz takto líčené situace není úplně fiktivní. Může tak vůbec vzniknout úspěšné přeshraniční soužití, když hranici překračují pouze Slováci, byť mnohdy jen kvůli levnějšímu zboží?
Michael Stavarič: To bylo vždycky obtížné. Rakušané ve Slovensku, ale ani v Česku nevidí špičkové turistické cíle. To už spíše do Česka přijedou raději Američané. V Rakousku jen tak od někoho neuslyšíte, že jede na výlet do Brna nebo do Bratislavy. V rakouské společnosti se dodnes dědí představa železné opony, za kterou končí svět. Ne jako v případě Německa, Itálie, a dokonce ani Maďarska. Do Budapešti se jezdívalo vždycky, i za komunistů, třeba nechat si spravit zuby. Ale jet do Prahy nebo Bratislavy? To je asi jako jet do Kyjeva nebo do Moskvy, rakouskému národnímu cítění to bylo zkrátka zhruba stejně vzdálené. Samozřejmě se na tom hodně změnilo, ale rozhodně ještě nejsme tak daleko, abychom si říkali region společného soužití. Je to absurdní vzhledem k tomu, že Bratislava a Vídeň jsou nejblíže položená hlavní města na světě. Často přemýšlím, co by se stalo, kdyby těch padesát kilometrů mezi nimi zmizelo. Vzniklo by obří město, podobné Šanghaji nebo Ciudad de Mexico? Asi k tomu nikdy nedojde. V každém případě v Království stínů popisuju skutečný stav věcí, Bratislava je pro Rakušany ještě horší než Praha, ve které spatřují někdejší sídlo králů, nebo Brno se svým pro monarchii důležitým průmyslem. Ale Bratislava je vnímána jenom jako škaredá. Kdyby se udělala anketa zjišťující, kolik Vídeňanů bylo někdy v Bratislavě, vyšel by asi hodně trapný výsledek.

iLiteratura: V kterém okamžiku jste měl jasno, že kniha bude mít dva prology, dvě hlavní části a dva epilogy? Udává vám téma určitý způsob členění? 
Michael Stavarič: Rád si předem ujasním, jak bude daná kniha ztvárněna. Zajímám se o to, s jakými větnými konstrukcemi budu pracovat, jaký druh slov mi vyhovuje, jak jsou věty dlouhé nebo o úplně banální věci. Kdybych to přirovnal k hudebnímu aranžmá, tak ve stillborn (2006, česky Mrtvorozená Eliška Frankensteinová, 2010, přel. Radka Denemarková) mám klavír, dva smyčce a triangl, zatímco v Království stínů saxofon a dvě kytary. Z jazyka vyplývá určitá nálada, pro čtenáře představuje orámování románového světa. Během práce pak vznikají úplně spontánní věci, nové nápady, sám nevím, kam mě to zavede. Tehdy ještě neplánuju dělení na prolog, epilog a tak dále. Původně jsem zamýšlel o Dannym psát stejným způsobem jako o Rózi – o jeho vyučení na řezníka v Americe. Pak jsem se ale spontánně rozhodl, že to nemám zapotřebí. Nevím, jak to skončí, když píšu – jsem sám napjatý, jak to dopadne. Ale rytmus cítím od začátku, jinak by román napsat nešlo. V Království stínů to možná není tak výrazné, ale ve stillborn jedna věta souvisí s druhou, je v tom určitá ústřední kompozice. Text vypadá, jako by byl napsán během jednoho dne. To jde udělat jen tehdy, když víte, jak to bude čtenář vnímat. Když to někdo nedokáže, tak nemůže napsat román, protože popíše deset stran, které znějí jako X, další část jako Y, pokračování jako Z, aniž by taková kompozice měla zřetelný záměr.

iLiteratura: Soudě podle útržků populárních písní zahrnutých v Království stínů máte blízko k hudbě. Posloucháte hudbu i při psaní?
Michael Stavarič: Hudba je pro mě nesmírně důležitá. Všechny moje knihy obsahují citáty z písniček. Nepřebírám slova filozofů nebo jiných spisovatelů, ale slova muzikantů, která mají z mého hlediska k textu co říct. Sbírám takové úryvky a hudbu vůbec už od nepaměti. Když pracuji na knize, mám sestavený playlist. Království stínů v tomto představuje skoro parodii, vyskytuje se tam spousta songů. Pouštím je někdy i na svých čteních. Občas vystupuji jako DJ, pravidelně jsem takto angažován na jednom festivalu v Německu. Způsob propojení literatury a hudby mě hodně zajímá. Obojí má společné postupy. I v literatuře přijdou k užitku refrény, o lyrice nemluvě. Literatura i hudba používají básně, jen s tím rozdílem, že v jednom případě jsou zhudebněné a v druhém ne. Rád do svých románů vnáším melodii, která se hudbou inspiruje.

iLiteratura: Ovlivňoval jste práci Terezy Semotamové při jejím překládání Království stínů do češtiny?
Michael Stavarič: Do překladu jsem Tereze nijak nezasahoval, byl to její projekt. Vysvětlili jsme si jen některé věci, které pro mě byly důležité. Mám rád, když si překladatel knihu osvojí, přizpůsobí, a autor pro něj není až tak důležitý. Jako když ve stillbornu došlo k tak zásadnímu posunu, kdy se děj v originálu odehrává ve Vídni, zatímco v překladu Radky Denemarkové v Praze.

iLiteratura: Jak si v současné době vede česká literatura v Rakousku?
Michael Stavarič: Největší slávu má česká literatura v německojazyčném prostoru už za sebou. Zaujímá tam sice významné postavení v rámci 20. století, samozřejmě se jmény jako Bohumil Hrabal, Milan Kundera nebo Václav Havel. To už je ale pryč. Nejznámější jsou v současnosti Jaroslav Rudiš nebo Radka Denemarková, ti ale netvoří v tradici, v jaké se česká literatura v německojazyčných zemích dříve zapsala. Proto je dnes složitější ji v nakladatelstvích prosadit, což samozřejmě souvisí s možností ty knihy prodat. Některé národní literatury jako angloamerická nebo hispánská jsou tam dnes pro překlad mnohem atraktivnější, jistou dobu to byla i literatura skandinávská, hlavně díky detektivkám. Česká literatura už k nim nepatří. A když se člověk snaží nějakou knihu doporučit, tak vám na to řeknou: „Jo, to je sice pěkné, ale to se tu neprodá.“

iLiteratura: Nejen mě určitě zaujaly vaše poznámky o pocitech, které vyvolávají zvukové rozdíly v pojmenování téže věci v němčině, češtině a angličtině. Co vás k těmto reflexím podnítilo? Přemýšlel jste nad vztahy jazyků odjakživa?
Michael Stavarič: Ano, zajímalo mě to vždycky, i jako lingvistu. Studoval jsem bohemistiku, ale literaturu jen minimálně, protože jsem se soustředil na jazykovědu. Původ slov a zvukové srovnání myslím o jazyku hodně prozrazuje. Příští týden mám na univerzitě v Salcburku přednášku o poetice (Stefan-Zweig-Poetikdozentur, pozn. red.), kde se budu zabývat do značné míry právě původy slov a kontrastivním srovnáním češtiny a němčiny. Každé slovo vypráví vlastní příběh. Slovo „Wien“ mi vždy asociovalo české slovo „vím“, Rakousko zase „rak“. Fascinují mě v němčině slova, která dnes už nikomu nepřipadnou jako přejatá – třeba málokdo ví, že „Schmetterling“ (motýl, pozn. red.) má slovanský původ! Když Slované tloukli z mléka smetanu (Schmetten, pozn. red.) a pak ji někam odložili, aby odpočívala, druhý den vždycky trochu ubylo. Můžeme jen hádat proč. Na základě toho vznikla legenda, že v noci přilétají okřídlení démoni, kteří jim tu smetanu a máslo kradou. Takže „Schmetterling“ znamená něco jako zloděj másla, angličtina má pro totéž slovo „butterfly“. Je to tedy slovanský příběh, který byl přejat do němčiny i angličtiny.

iLiteratura: Právě vám vyšla nová dětská kniha Mathilda will zu den Sternen (2015, Mathilda chce ke hvězdám). Původně se kniha ale měla jmenovat Kotletta, že?
Michael Stavarič: Nakladatelství původní název zamítlo, takže z Kotlety je nakonec Matylda (smích). Ten příběh vyplynul z Království stínů. Když pracuju na románu, vždycky současně vzniká i knížka pro děti, pro které adaptuju nějaký drobný výsek z příběhu pro dospělé. Tahle knížka vypráví o prasátku Mathildě, které věří, že hvězdy dobře chutnají, a všemožně se k nim snaží dostat. V Království stínů je zmínka o pohádce, ve které vystupuje prasátko Kotleta. Nebýt románu, knížka o Mathildě vůbec nevznikla.

© Jana Dušek Pražáková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1651x

Inzerce
Inzerce