Karlsson, Jonas

Karlsson, Jonas

rozhovor beletrie zahraniční

Švédský spisovatel a herec Jonas Karlsson (nar. 1971) představil na veletrhu Svět knihy svou celosvětově úspěšnou „kafkovskou“ knihu Místnost.

Realita, nebo optický klam?

Švédský spisovatel a divadelní i filmový herec Jonas Karlsson (nar. 1971) představil na veletrhu Svět knihy svou novou knihu Místnost, často označovanou jako „kafkovskou“. V kině Lucerna se také zúčastnil projekce filmu Povídky ze Stockholmu, který vznikl podle jeho knižní předlohy. Při té příležitosti odpověděl časopisu iLiteratura na několik otázek.

iLiteratura: Jaký máte pocit, když přijedete na knižní veletrh?
Jonas Karlsson: Moc rád jezdím mluvit o svých knihách. V současné době díky nim cestuji po celém světě, což je fantastické, dostávám se na neuvěřitelná místa. Praha je nádherná, byl jsem tu před dvaceti lety a je zajímavé pozorovat, co se za tu dobu změnilo.
Zároveň mě hodně baví, že díky těmto cestám slýchám nejrůznější interpretace svých příběhů, lidé chodí a říkají: tvoje kniha je přece ve skutečnosti o tomhle a o tamtom – to je skvělé, i když na to nemůžu jednoznačně odpovídat. Já chci, aby si ty příběhy každý interpretoval po svém.

iLiteratura: Liší se od sebe ty interpretace v různých částech světa? Hovořil jste o tom, že lidé hledají v Místnosti například téma náboženství nebo alkoholismu...
Jonas Karlsson: Je to tak. Je vzrušující sledovat, jakou roli hraje kulturní kontext. Například pro Američany bylo velmi důležité téma, že Björn, hlavní postava knihy Místnost, není vlastně vůbec příjemný. Zvlášť když jsem se přiznal, že v Björnovi je vlastně hodně ze mě samého. Můžeme mít rádi postavu, která je nesympatická, protivná, hloupá? Nad tím se třeba ve Švédsku nikdo nepozastavoval. Když jsem byl v Itálii, dostával jsem zase spousty otázek na téma práce (Björn je administrativní pracovník v oddělení jakéhosi nejmenovaného velkého úřadu). Lidé často hovořili o zbytečné, nepotřebné práci, různé organizace se na mě obracely s otázkami jako „Co si myslíte o byrokracii, o tom, že existuje taková spousta zbytečných pracovních pozic? Nestačilo by ve skutečnosti, abychom pracovali míň?“ Cítil jsem, že na to nemůžu pořádně odpovědět, protože nevím, jak to chodí v Itálii... Ale bylo to opravdu zajímavé.

iLiteratura: Nejen v novele Místnost, ale i v dalších textech se věnujete prostředí kanceláří, velkých úřadů a podobně. Máte s tímto prostředím nějakou osobní zkušenost?
Jonas Karlsson: Ne, to nemám. Ale mám za sebou spoustu let v Královském dramatickém divadle ve Stockholmu a můžu říct, že to není tak velký rozdíl. I tohle velké divadlo má své administrativní oddělení a všechny možné odbory, které se musejí koordinovat, pořádají se různá školení a tak podobně. Takže tuhle látku jsem měl a musel jsem ji jenom patřičně přetvořit.

iLiteratura: Působí to, jako že vám tohle prostředí připadá nějakým způsobem zajímavé...
Jonas Karlsson: To je pravda. Možná to souvisí právě s tím, že jsem nikdy v kanceláři nepracoval, že je to něco jako můj tajný sen (smích). Je na tom něco fascinujícího: lidé si vytvoří – tak jako v Místnosti – úřad, který se jim stane vlastně takovým mikrokosmem, světem, který existuje sám pro sebe.

iLiteratura: Hodně naléhavá je podle mě otázka, kterou Místnost nastoluje: jak vyjít s člověkem, který vidí realitu úplně jinak než my sami?
Jonas Karlsson: Kniha z velké části pojednává o něčem, s čím se často setkávám v běžném životě – jenom jsem to při psaní dohnal do většího extrému: chápu určitou věc určitým způsobem a potkám někoho, kdo ji vnímá úplně jinak a úplně se míjí s mým pojetím světa. Často si to uvědomuji, i když mluvím s někým ze svých nejbližších přátel. Můžeme mít na některé věci neuvěřitelně odlišné pohledy a docházet k naprosto protichůdným závěrům o tomtéž. To je trochu děsivé, potom se vlastně divím, že se vůbec v tolika věcech jakž takž shodneme (smích).

iLiteratura: Jak vás vlastně napadlo psát o Místnosti, prostoru, který vnímá hlavní postava Björn, ale pro jeho kolegy je neviditelná?
Jonas Karlsson: Při čekání na svůj výstup v jedné hře jsem pravidelně zůstával v zákulisí. Všiml jsem si přitom, že jedna stěna v místě, kde jsem vždycky seděl, svou délkou neodpovídá tomu, jak dlouhá je zeď na druhé straně. Zamýšlel jsem se nad tím a napadlo mě, že by v tom prostoru mohla být tajná místnost – jak se později ukázalo, skrývala se tam nepoužívaná kuřárna. V té chvíli jsem začal ten nápad rozvíjet.
Když jsem se do příběhu pustil, vycházel jsem z toho, že ta místnost skutečně existuje, ještě mě to nenapadlo zpochybňovat. Ale potom začali chodit Björnovi kolegové a nikdo z nich místnost neviděl, takže jsem si teprve začal říkat: existuje vlastně, nebo ne? (smích) Jasnou odpověď nemám, pro Björna existuje. Je to trochu jako ten obrázek, co nedávno koloval po Instagramu a Twitteru: pruhované šaty, o kterých je část lidí přesvědčena, že jsou zlato-bílé, a druhá část by dala ruku do ohně za to, že jsou modro-černé. Tatáž fotografie a po celém světě se lidé hádali, jakou má barvu. Já viděl černou a modrou, ale moje dcery zlatou a bílou. Něco jako optický klam. V mé knize je místnost, kterou někdo vidí a někdo ne. Měl bych asi dodat, že na začátku příběhu nikdy předem nevím, kam mě děj a postavy dovedou.

iLiteratura: Zmínil jste se o svých dětech – píšete někdy i o nich?
Jonas Karlsson: Ne, snažím se je držet stranou, ty světy by měly zůstat oddělené. Někdy samozřejmě řeknou něco vtipného nebo nějaký chytrý postřeh, který použiju, ale to je všechno.

iLiteratura: Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Jonas Karlsson: Nadále často hraji v divadle a teď přes den většinou natáčím. Ale když píšu, jsem docela disciplinovaný – vezmu děti do školy, potom jdu do své pracovny a píšu, dokud zase není čas je ze školy vyzvednout. Takže se to vlastně docela podobá práci v kanceláři. Mezi devátou a třetí pravidelně pracuju.

iLiteratura: Na podzim v češtině vyjde další vaše kniha s názvem Faktura, můžete o ní už teď něco prozradit?
Jonas Karlsson: Tenhle příběh vypráví o jednom chlapíkovi, který je docela šťastný – na rozdíl od Björna. Spokojeně si žije docela obyčejný život, není zrovna bohatý, ale ani osamělý ani nic podobného. Najednou dostane fakturu za celkovou sumu svého štěstí. Ta faktura je hodně vysoká – několik milionů – a on ji začne zpochybňovat. Kniha vlastně pojednává o štěstí a o měřítkách, jak své štěstí hodnotíme.

 

© Marie Voslářová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1931x

katalogy

Inzerce
Inzerce