Brussig, Thomas: Das gibts in keinem Russenfilm

Brussig, Thomas
Das gibts in keinem Russenfilm

recenze beletrie zahraniční

„To se nevidí ani v ruském filmu,“ říkávalo se v NDR, když bylo něco natolik absurdní a přitažené za vlasy, že to překvapilo, zarazilo či udivilo i její obyvatele, dávno zvyklé na ledacos. Brussigův alternativní, fiktivní životopis představuje neobyčejně zábavné čtení, jakýsi literární kabaret plný nonšalance a lehkosti: čtenář se nejednou zasměje i nahlas.

Nesnesitelná lehkost elektrokracie
Thomas Brussig:
Das gibts in keinem Russenfilm. Frankfurt am Main, S. Fischer, 2015, 384 s.

Jak praví záložka jeho nejnovější knihy, Thomas Brussig jako jediný žijící německý spisovatel dokázal oslovit milionové publikum jak svým literárním dílem, tak i prostřednictvím filmu a divadelní hry. Jeho knihy byly přeloženy do více než třiceti jazyků a dobře ho znají i čeští čtenáři, především díky „eroticko-satirickému“ románu Hrdinové jako my (Labyrint 2000, přeložila Jana Zoubková) a novele Na kratším konci ulice (Odeon 2001, přeložila Jana Zoubková), jejíž filmovou verzi, promítanou u nás pod názvem Eastie Boys, kritici označovali za německé Pelíšky.

Thomas Brussig se narodil (v roce 1964) a vyrůstal v Německé demokratické republice, a má tedy za sebou podobné životní zkušenosti jako řada jeho českých vrstevníků. Už proto nám může být blízký – a také pro svůj svérázný humor. Brussig totiž dokáže i neveselou socialistickou realitu vylíčit s vtipem, sarkasmem a sžíravou ironií, aniž by ji přitom zbavoval její skutečné váhy a aniž by se trýznil sebelítostí. Jinak tomu není ani v románu Das gibts in keinem Russenfilm, jemuž za název posloužila někdejší oblíbená východoněmecká hláška. Když bylo něco v NDR natolik absurdní a přitažené za vlasy, že to překvapilo, zarazilo či udivilo i její obyvatele, dávno zvyklé na ledacos, říkávalo se: „To se nevidí ani v ruském filmu.“

Das gibts in keinem Russenfilm je hra na to, co by bylo, kdyby, a také svérázný literární experiment se žánrem autobiografie. Román začíná jako klasický životopis – autor popisuje své dětství, školní docházku i povinnou vojenskou službu v dobách, kdy telefony ještě zvonily, hadry na podlahu se neždímaly v mopu, ale ručně, a byty se přidělovaly podle pořadníku –, vše se však láme v roce 1989. Od tohoto okamžiku se před čtenářovýma očima začíná odvíjet alternativní historie. V tomto paralelním vesmíru Německá demokratická republika nezaniká, stařičký Erich Honecker pokojně dožije své dny v nejvyšší funkci a po jeho úmrtí si strana zvolí do čela dynamického Egona Krenze, jenž se i se svou suitou pokouší podrobit zemi opatrným reformám. Nedojde ke slavným pondělním demonstracím, Berlínská zeď zůstane stát, i nadále vedle sebe existují dva německé státy s rozdílným společenským zřízením. NDR hledá „třetí cestu“ a rozhodne se vsadit na trvale udržitelný rozvoj a ekologické zdroje („Větrná energie – náš cíl!“). Diktatura proletariátu se tak postupně mění v jakousi „elektrokracii“. A když od roku 2000 smějí občané NDR pracovat na Západě a žít na Východě, je vlastně pro všechny všechno v pohodě. Vždyť k čemu potřebuji svobodu, mám-li blahobyt?

V tomto základním rámci se odehrává fabulovaný příběh autorova alter ega, spisovatele jménem Thomas Brussig, který se jaksi nedopatřením, mimoděk a nedobrovolně ocitne takřka na straně disidentů. Na jednom ze svých četných veřejných vystoupení se totiž nechá strhnout k „babylonskému slibu“ a prohlásí, že nestojí o telefon, dokud telefonní linku nebude mít úplně každý, nebude cestovat na Západ, dokud tam nebude smět jezdit každý, a nepřečte si ani Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí, dokud si ji nebude moci přečíst úplně každý. (Vypravěč k tomu lakonicky poznamenává: „Proč zrovna tahle kniha? Mohl jsem jmenovat Souostroví gulag, ale v sále seděly samé ženy. Nebo 1984, jenomže Orwella jsem znal a slibovat něco, co už člověk porušil? Copak jsem politik?“)

Brussigův alternativní, fiktivní životopis představuje neobyčejně zábavné čtení, jakýsi literární kabaret plný nonšalance a lehkosti, u kterého se čtenář nejednou zasměje nahlas. V knize vystupuje řada známých osobností, spisovatelů (např. Maxim Biller, Ingo Schulze, Günter Grass, Christa Wolf či Uwe Tellkamp), umělců i politiků. A v žádném případě nejde pouze o vyrovnání se s totalitní minulostí, jak by se snad na první pohled mohlo zdát. Z dnešní perspektivy absurdní výchozí situace totiž umožní autorovi, a potažmo i jeho čtenářům, klást si poměrně zásadní otázky (Do jaké míry jsem ochotný se přizpůsobit, abych přežil? Nebo spíše – aby mě „oni“ nechali v klidu žít? Má smysl žít v zemi, jež se stala karikaturou sama sebe? A pokud ne, je lépe odejít, nebo se ji snažit změnit? Může jednotlivec vůbec něco ovlivnit? Jaká je vlastně cena svobody? A nepřeceňuje se náhodou svoboda tak trochu?), na něž ovšem neexistuje univerzální odpověď. Každý si musí odpovědět sám za sebe.

© Michaela Škultéty

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 38 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 1540x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce