Když americká spisovatelka a překladatelka Lydia Davisová (*1946) roku 2013 v Londýně přebírala Mezinárodní Man Bookerovu cenu, většina českých čtenářů její jméno slyšela vůbec poprvé. Ani po dvou letech se situace příliš nezměnila. Davisové vesměs minimalistické dílo na tuzemském trhu stále chybí. Proč u nás ona obrýlená intelektuálka, kterou v posledních letech objevují například čtenáři v Německu či Španělsku, nakladatele nezaujala?

Dětství plné knih
Prověřený recept na to, jak se stát uznávaným spisovatelem, sice neexistuje, narodit se do rodiny, která se literaturou živí, ale není vůbec špatný začátek. Davisová takové štěstí měla. Když 15. července 1947 v Northamptonu ve státě Massachusetts přišla na svět, měl její otec Robert Gorham Davis na kontě už několik povídek publikovaných v prestižním magazínu The New Yorker. Jako autor se Davis sice nikdy výrazněji neprosadil, do dějin literatury se nicméně zapsal jako recenzent a vysokoškolský profesor. Lydiina matka, Hope Hale Davisová, napsala několik povídek, jež vyšly ve sbírce Dark Way to the Plaza, a knihu memoárů.

V prostředí, v němž budoucí prozaička vyrůstala, o literaturu tedy nebyla nouze. Nejenže Lydiin otec vyučoval na northamptonské Smith College, ale pořádal též workshopy tvůrčího psaní a roku 1959 kupříkladu vydal antologii povídek Ten Modern Masters, která se dočkala několika dotisků. Možná právě tento výbor nasměroval mladou Lydii k žánru, jímž se později proslavila. V knihovně rodičů dospívající dívka objevila už ve třinácti letech Samuela Becketta a krátce nato i Franze Kafku, dvojici autorů, kteří ji v jejích vlastních literárních počátcích silně ovlivnili.

Ještě coby dítě strávila Davisová s rodiči rok ve Štýrském Hradci, kde otec pobýval během akademické dovolené. Lydia v Rakousku navštěvovala místní klášterní školu uršulinek a během pobytu si osvojila znalost němčiny. Po návratu do Spojených států se pak celá rodina přesunula z Massachusetts do New York City, kde otec získal pozici profesora na Kolumbijské univerzitě.

Učednická a poustevnická léta
Roku 1965 zahájila Davisová studium angličtiny na Barnard College, soukromé dívčí koleji přidružené ke Kolumbijské univerzitě. Na Kolumbijské se také ještě v prvním ročníku seznámila se svým pozdějším mužem, spisovatelem Paulem Austerem. Právě Auster ji upozornil na několik francouzských spisovatelů a filozofů včetně Maurice Blanchota, jehož díla Davisová později převedla do angličtiny.

V druhé polovině 60. let pobývala Davisová rok na studiích v Londýně, než v roce 1970 završila bakalářským titulem studium na Barnard College. Krátce nato působila v nakladatelství W. W. Norton, ale brzy se vrátila do Evropy. Zlákalo ji cestovat a tato touha ji zavedla mimo jiné do Irska, Jugoslávie či Francie, kde žila společně s Austerem až do roku 1974. V říjnu téhož roku, po návratu do New Yorku, se vzali a roku 1977 se jim narodil syn David. Jejich manželství však po pěti letech ztroskotalo.

Už ve Francii se Davisová, tehdy ještě ve spolupráci s Austerem, začala živit překládáním. Po prvních zakázkách pro filmový průmysl a umělecké galerie se pár začal stále více věnovat překladu filozofických děl a umělecké literatury. Jedním z prvních plodů jejich úsilí byl soubor Sartrových esejů a rozhovorů Life/Situations vydaný roku 1977. V průběhu dalších let přeložila Davisová už bez (ex)manželovy pomoci například několik knih zmiňovaného Maurice Blanchota či surrealisty Michela Leirise.

Taktéž do poloviny 70. let spadá vydání autorčiny prvotiny, povídkové sbírky The Thirteenth Woman and Other Stories (1976, Třináctá žena a další povídky), kterou tvoří výběr textů, jež vznikly během autorčiných kočovných let v Evropě. Už pouhá skutečnost, že se ve sbírce o zhruba osmdesáti stranách tísní dobrých pětadvacet povídek, prozrazuje leccos o autorčině tvůrčích preferencích, kterým Lydia Davisová až na výjimky zůstala po celou dosavadní kariéru věrná. Davisová je královnou minimalistických, velmi krátkých povídek, někdy též zvaných short short stories, microfiction či flash fiction.

Příběh, krátký příběh a ještě kratší příběh
Davisové povídky se často klenou jen přes několik málo stran. V řadě textů si vystačí dokonce s jediným odstavcem či spletencem několika souvětí. Mnohdy se její próza blíží epigramu, jak dokládá třeba krátká povídka „Boring Friends“ (Nudní přátelé) z pozdějšího sborníku Samuel Johnson Ist Indignant (2001, Samuel Johnson je pobouřen):

„Známe jen čtyři nudné lidi. Zbývající přátele považujeme za velmi zajímavé. Jenomže většina těch, které považujeme za zajímavé, nás považuje za nudné. Ti nejzajímavější nás považují za ty nejnudnější. Těm několika, kteří jsou někde uprostřed, u nichž existuje vzájemný zájem, nedůvěřujeme. Máme pocit, že by se v kterékoliv chvíli pro nás mohli stát příliš zajímaví, anebo my příliš zajímaví pro ně.“

Opakování jednotlivých slov včetně sloves není důsledkem slabé slovní zásoby, ale jejího zcela úmyslného omezení, hry se svázaným jazykem a možnostmi, které nabízí. Též v americkém originále se v krátkém textu vyskytuje čtyřikrát sloveso „find“ a hned pětkrát přídavné jméno „interesting“, jehož kořen se navíc zrcadlí i ve slově „interest“. Také užití nekonkrétního až generického zájmena, v tomto případě plurálu „we“, je pro texty Davisové příznačné.

Jiný krátký příběh nazvaný lakonicky „Story“ (Příběh) ze stejnojmenné sbírky Story and Other Stories (1983, Příběh a další povídky) taktéž sveřepě brání všeobecnost poetické výpovědi. Na několika málo stranách v něm bezejmenná ich-vypravěčka líčí potíže se svým partnerem. Užití osobních zájmen v anglickém originále vynikne spíše než v případném českém překladu:

„I get home from work and there is a message from him: that he is not coming, that he is busy. He will call again. I wait to hear from him, then at nine o’clock I go to where he lives, find his car, but he’s not home.“

Jak se záhy ukáže, byl „on“ se svou bývalou přítelkyní v kině, přestože „on“ tvrdil, že „on“ je zaneprázdněný a chce být sám, jak zdrcené a zhrzené vypravěččino „já“ čtenáři či samo sobě sděluje. Když v jednom momentě hádky přece jen „on“ osloví vypravěčku jménem, Davisová se individualizaci postavy mistrně vyhne, když vypravěčku nechává až absurdně hovořit o „jejím jménu“: „As we walk out there he says ‚Look,‘ and my name, and I am waiting for him to say that she is here and also that it’s all over between us.“ O samotných postavách, jejich vztahu či historii se čtenář příliš nedozvídá, stejně tak sporý zůstává i popis místa děje. Zobecněný příběh o vztahu dvou milenců navíc v závěru sklouzává až k esejistické úvaze o rozpoznávání pravdy od lži. Ani tento lehce filozofický nádech není pro tvorbu Davisové ničím výjimečným.

Pozdní literární věhlas a Konec příběhu?
V průběhu 80. a 90. let si Davisová postupně vydobyla věhlas talentované překladatelky z francouzštiny a současně nenápadné, ale o to nápaditější mistryně krátké povídky. Roku 1995 sice vyšel i její zatím jediný román The End of the Story (Konec příběhu), i v něm ale zůstává autorka věrná mnohým ze svých předsevzetí. Vypravěčka, profesorka literatury, v něm líčí nevydařený vztah s jedním ze svých studentů. Ani sobě, ani jemu však během sepisování jednotlivých vzpomínek nepřiřkne konkrétní jméno.

Především ale zůstává Davisová milovnicí povídky, což potvrzuje i další desetiletí. S příchodem nového milénia publikuje již zmíněnou sbírku Samuel Johnson is Indignant (2001), kterou v následujících letech doplňují další výbory: Varieties of Disturbances (2007, Různé druhy narušení), The Cows (2011, Krávy) a Can’t and Won’t (2014, Nemůžu a nechci). Velkou část její krátkometrážní literární tvorby pak shromažďují sebrané povídky z roku 2009 (The Collected Stories of Lydia Davis). Na 730 stranách se rozpíná bezmála 200 autorčiných krátkých a ještě kratších textů, za něž si roku 2013 vysloužila Mezinárodní Man Bookerovu cenu.

Už od prvopočátků provází Davisové vlastní tvorbu její vášeň pro překlad a mezikulturní dialog. Vůbec největší ohlas vyvolaly její překlady z počátku 21. století, poté co nejdříve do angličtiny převedla první díl Proustova Hledání ztraceného času – Svět Swannových (2002), a o osm let později klasické dílo francouzského realisty Gustava Flauberta – Paní Bovaryovou (2010).

Láska a mezilidské vztahy, jejich vznik, průběh i rozpad, „různé druhy narušení“ či ještě obrazněji „vyšinutí“ z každodennosti, to jsou domény, které Davisová ve své tvorbě zkoumá. Kromě toho se dělí o vlastní zkušenosti se studenty tvůrčího psaní na newyorské státní univerzitě v Albany, kde už několik let vyučuje.

Lydia Davisová žije se svým druhým mužem, malířem Alenem Cotem, severně od New York City. Z tohoto manželství má syna Thea (*1988).

Výběr z díla:
The Thirteenth Woman and Other Stories (1976)
Sketches for a Life of Wassilly (1981)
Story and Other Stories (1983)
In a House Besieged (1984)
Break It Down (1986)
The End of the Story (1995)
Almost No Memory (1997)
Samuel Johnson Is Indignant (2001)
Proust, Blanchot, and a Woman in Red (2007)
Varieties of Disturbance (2007)
The Collected Stories of Lydia Davis (2009)
The Cows (2011)
Can't and Won't (2014)

Výběr z autorčiných překladů do angličtiny:
Jean-Paul Sartre: Life/Situations (1977, společně s Paulem Austerem)
Maurice Blanchot: Death Sentence (1978), The Madness of the Day (1981), When the Time Comes (1985) a další
Michel Leiris: Brisees: Broken Branches (1989), Scratches (1991), Scraps (1992) a další
Marcel Proust: The Way by Swann's (2002, Svět Swannových)
Gustav Flaubert: Madame Bovary (2010, Paní Bovaryová)