Brandes, Detlef: Germanizovat a vysídlit

Brandes, Detlef
Germanizovat a vysídlit

recenze historie

Historik Detlef Brandes, jeden z mála zahraničních badatelů, kteří se o českou historii nejen zajímají, ale dokonce neváhali se kvůli jejímu studiu i naučit česky, se v této publikaci zaměřil blíže na plány na poněmčení protektorátního prostoru a představuje několik koncepcí germanizační politiky, které byly svého času ve hře. Přispívá tak svou troškou k lepšímu a plastičtějšímu porozumění existence Protektorátu Čechy a Morava jako historického fenoménu.

Besarabští Němci v Protektorátu, Češi ve Waffen-SS a další málo známá fakta v nové knize německého profesora
Detlef Brandes: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Přel. Petr Dvořáček. Prostor, 2015, 357 s.

Česko-německé vztahy ve 20. století představují velké téma, kterým se česká historiografie bude zabývat ještě velmi dlouho, jak napoví i jen letmý pohled na regály tuzemských knihkupectví. Ačkoliv z logiky věci vyplývá, že drtivá většina v češtině dostupných titulů pochází z pera tuzemských badatelů, i vně našich hranic se najdou takoví, kteří se na dané téma specializují; mnozí z nich si dokonce pro účely svého bádání osvojili češtinu. Jedním z nich je i emeritní profesor düsseldorfské Univerzity Heinricha Heineho Detlef Brandes (*1941), který se jako jeden z prvních (tehdy ještě západo-)německých odborníků začal tímto tématem zabývat již v 60. letech. K tematice existence Protektorátu Čechy a Morava publikoval řadu studií, přeložených také do češtiny. Jeho zatím posledním příspěvkem k danému tématu je rozsáhlá publikace s výhružně znějícím názvem Germanizovat a vysídlit, s podtitulem Nacistická národnostní politika v českých zemích.

Jak název knihy napovídá, autor se zaměřil na specifickou oblast německé okupační politiky za 2. světové války, totiž na plány na poněmčení protektorátního prostoru. Autor tentokrát úmyslně nevěnuje pozornost aspektům, které jsou v literatuře popsány a analyzovány nejčastěji – tedy problematice českého odboje a holocaustu českých a moravských Židů; těchto témat se dotýká pouze tehdy, pokud nějakým způsobem souvisejí s národnostní politikou uplatňovanou vůči českému etniku.

Práce je přehledně rozdělena do pěti částí. V první z nich, s názvem Cíle a zásadní rozhodnutí německé politiky vůči Čechům, autor čtenáře seznamuje s chronologickým přehledem vývoje národnostní politiky. Ta při vzniku Protektorátu v březnu 1939 nebyla nijak blíže rozpracována a konkrétnějších obrysů začala nabývat až v průběhu roku 1940, přičemž existovalo několik poměrně různorodých koncepcí, kterými se germanizační politika měla řídit. Autor analyzuje především spory mezi protektorem Konstantinem von Neurathem a státním tajemníkem Karlem Hermannem Frankem. Tyto spory byly mnohem hlubšího rázu, než se obecně ví, cíl však všechny koncepce sledovaly stejný: postupný zánik českého národa. K méně známým skutečnostem, které autor čtenáři odkrývá, patří také snaha župních vedoucích ze sousedních žup o rozdělení protektorátního území. Neurath a Frank, ač se v řadě otázek rozcházeli, tak zároveň byli nuceni spolupracovat, a to poněkud paradoxně v zájmu zachování další existence Protektorátu.

Druhá, nejobsáhlejší část publikace, nese název Sféry a metody nacionálněsocialistické národnostní politiky. V této části se autor zaměřuje na konkrétní kroky, jejichž prostřednictvím mělo dojít k posílení pozice německy hovořícího obyvatelstva na území Protektorátu. Mezi tato opatření samozřejmě patří uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939, které nepředstavovalo jen živelnou reakci na studentské demonstrace, nýbrž bylo součástí dlouhodobého plánu na útlum českého školství. Během válečných let byl omezován i počet středních a měšťanských škol s češtinou jako vyučovacím jazykem. Německojazyčné školy byly naopak finančně i jinak podporovány a možnost studia na těchto školách byla do určité míry dovolena i dětem z českých rodin, samozřejmě po splnění mnoha předpokladů. V případě některých oborů pak byli nadaní čeští studenti lákáni ke studiu na německých univerzitách, proti čemuž exilová vláda vedla kampaň, kde oznamovala, že studium v Německu bude po válce hodnoceno jako vlastizrada. Dopad německých náborových akcí tak byl minimální, třebaže nutno zmínit, že ne zcela nulový.

Dalšími metodami bylo rozšiřování stávajících vojenských cvičišť a budování nových. Tyto plány však narazily na odpor protektorátní vlády, jež argumentovala nespokojeností sedláků, kterým měla být kvůli této výstavbě zabavena půda a oni sami měli být často vystěhováni. Své domovy měli dle představ nacistických plánovačů opustit také čeští obyvatelé regionů označovaných jako „německé jazykové ostrůvky“, tedy oblastí s lokálně převažujícím nebo alespoň početným německy hovořícím obyvatelstvem. Tyto „ostrůvky“ měly být posléze propojeny pásy souvislého německého osídlení, „koridory“. Pozoruhodné je, že k osídlování těchto oblastí byli do Protektorátu lákáni Němci z Jižních Tyrol, Bukoviny a Besarábie. Jejich očekávání se od reality ale dosti lišila, neboť jen málokteří z nich se skutečně dočkali přidělení vlastního hospodářství, které jim náboráři slibovali. Mnozí z nich také těžce nesli skutečnost, že hospodaří na zkonfiskovaném majetku, a klidu jim nepřidalo ani vědomí, že původní majitelé často zůstali bydlet v téže vesnici a o další osud svého majetku se živě zajímali.

Třetí část s prostým názvem Rasová politika analyzuje východiska, na kterých rasoví odborníci stavěli své postoje k otázce možnosti germanizace českého národa. Ten byl rozdělen podle řady kritérií do několika kategorií, od „čistě nordický typ“ po „člověk cizí krve“. Zařazení do příslušné kategorie následně do značné míry určovalo další osudy každého jedince. Např. i zájemci o službu v protektorátním četnictvu či ve vládním vojsku museli spadat do dvou „nejvyšších“ kategorií. Jak se situace na frontě měnila, posouvalo se i hodnocení jednotlivých kategorií – na podzim 1944 si Češi dokonce mohli podávat přihlášky do Waffen-SS, která plnila funkci jakési „výstavní skříně“ nordické rasy. Této možnosti kolem 170 Čechů využilo...

Čtvrtá část se zabývá nástinem průběhu holocaustu protektorátních Židů a Romů a především praktickými problémy spojenými se zřízením terezínského ghetta, kdy v souvislosti s budováním ghetta museli původní obyvatelé Terezín opustit. Na pouhých deseti stranách textu však čtenář nemůže očekávat odhalení žádných nečekaných informací o průběhu holocaustu.

Poslední, pátá část s příznačným názvem Pozdní poznání? přibližuje memoranda z března 1945, ve kterých se již zmiňovaní rasoví odborníci zamýšlejí nad možností získat evropské národy pro boj proti bolševismu. Autoři memoranda velice opatrnými slovy kritizují tvrdou politiku vůči slovanskému etniku na územích okupovaných Německem, nikoli však proto, že by nahlédli její nesmyslnost a zvrácenost, nýbrž proto, že vyvolala odpor vůči Německu a možnost případného protibolševického spojenectví výrazně zkomplikovala. Toto memorandum sice již nemělo na průběh války žádný vliv, svými závěry ale odhaluje podstatu nacistické rasové politiky a zaslepenost jejích aktérů, považujících sami sebe za vážené vědce a badatele.

Kniha představuje vydařenou syntézu poznatků získaných studiem široké pramenné základny a bohaté sekundární literatury a přispívá tak svou troškou k lepšímu a plastičtějšímu porozumění existence Protektorátu Čechy a Morava jako historického fenoménu. Dosavadní bádání obohacuje především množstvím statistických údajů a přehledných tabulek, sestavených autorem na základě studia pravidelných měsíčních hlášení, která různé instituce (Sicherheitsdienst, pozemkový úřad aj.) vypracovávaly. Na druhou stranu právě množství strohých číselných údajů společně s absencí pramenů osobní provenience může vést k určitému odosobnění celé problematiky. Rovněž malý prostor věnovaný holocaustu a českému odboji může, zejména u čtenářů méně seznámených s tématem, částečně zkreslit obrázek Protektorátu. Knihu je však nutné chápat také v kontextu autorovy dosavadní tvorby, kde čtenář nalezne další díla, která ho s Protektorátem seznámí v celé jeho šíři.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 39 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 2026x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce