Watzlawick, Paul: Všechno dobré je k něčemu zlé aneb řešení paní Hekate

Watzlawick, Paul
Všechno dobré je k něčemu zlé aneb řešení paní Hekate

recenze filozofie

Je pravda, že extrémní postoj nevede k odstranění protikladu, ale spíše ho vyhrotí? Že usilovat o dokonalost je „jedna z nejnebezpečnějších nemocí, která se může zmocnit lidského ducha“? Tím vším se zabývá Watzlawickova knížka. Na dnešním knižním trhu sice není příliš originální, některým čtenářům však může ukázat cestu „ven z labyrintu“. Navíc je srozumitelnější než autorovy odbornější knihy.

O bludných kruzích a vzájemně se posilujících extrémech v knize vlivného psychoterapeuta a filozofa
Paul Watzlawick
: Všechno dobré je k něčemu zlé aneb řešení paní Hekate. Přel. Zbyněk Vybíral, Portál, Praha, 2015, 94 s.

Je pravda, že extrémní postoj nevede k odstranění protikladu, ale spíše ho vyhrotí? Že usilovat o dokonalost je „jedna z nejnebezpečnějších nemocí, která se může zmocnit lidského ducha“? Že přemíra sebereflexe škodí? Že někteří lidé svým postojem vytvářejí právě tu situaci, proti níž se musí, jak si myslí, trvale bránit? A že řád bez jisté míry neuspořádanosti je životu nebezpečný? Kdo ještě nezažil situaci, kdy vyřešení problému přináší problémy nové? Nebo že při splnění životního cíle člověk může zažít zklamání a rozplynutí onoho snu? Je pravda, že „opakem zlého nemusí být nutně dobré, nýbrž že opakem může být ještě horší“? A vyznačují se lidé s prázdnými žaludky tím, si nikdy nezoufají nad vesmírem, ba dokonce na něj ani nepomyslí?

Těmito otázkami se ve své útlé knížce Všechno dobré je k něčemu zlé aneb řešení paní Hekate zabýval americký rodinný terapeut a filozof rakouského původu Paul Watzlawick (1921–2007). Šlo o autora či spoluautora řady knih (například Jak skutečná je skutečnost?: mylné představy, klamání, porozumění nebo Pragmatika lidské komunikace: interakční vzorce, patologie a paradoxy) a o jednoho z významných představitelů terapeutické školy v kalifornském Palo Altu, která vytvořila rozsáhlou komunikační teorii v psychoterapii, jež se dočkala svého domýšlení i v oblasti literární teorie a teorie dramatu. Watzlawick mimo jiné rozlišoval „věcnou“ a „vztahovou“ úroveň – když manžel ženě sdělí, že mu nechutnala její polévka, na vztahové rovině si jeho partnerka toto tvrzení snadno přebere tak, že už ji samotnou nemá rád. A dále se Watzlawick zabýval také „zpětnovazebnými okruhy“, ať už je tvoří páry, rodiny, větší skupiny nebo společenství států.

O komunikaci, bludných kruzích a spirálách, do kterých se při ní často zaplétáme, částečně pojednává i recenzovaná kniha navazující na jeho text Úvod do neštěstí, z něhož pochází onen příklad s manželčinou polévkou. Autor se přitom i v tomto spisku pohybuje napříč odlišnými disciplínami a svoje myšlenky aplikuje na různě rozsáhlé komunity: od základního vztahu muže a ženy a jejich odlišných „jazyků“ až k diplomatickým jednáním mezi znepřátelenými státy.

Kniha vychází z originálu z roku 1993 (a to zase bylo přepracované vydání z roku 1986) a některé reálie, které jsou v ní uváděny, jsou už dnes mírně pozměněné – například napětí v Severním Irsku se naštěstí zdá být alespoň pro tuto chvíli utlumeno. Stejně tak autorovo velmi kritické hodnocení konference v Helsinkách v roce 1975 dnes asi nebudeme zcela sdílet. To jsou ovšem pouhé ilustrativní příklady, jádro jeho poselství zůstává stále stejně aktuální – jakož i mírně problematické – jako v době, kdy kniha vyšla původně. Pokud totiž autor varuje před manichejsky černobílým viděním světa, ve většině situací se s ním dá souhlasit. Až na výjimky: v době ohrožení nacismem by pro německé politické strany jistě bylo bývalo prospěšnější, kdyby svět vnímaly právě takto. Pokud by tehdy dokázaly jednoznačně a černobíle identifikovat zlo a sjednotit se v boji proti němu, Hitler se k moci vůbec nemusel dostat. Otázkou jen je, jak rozpoznat, zdali už nastala situace pro toto zjednodušené vnímání světa. Ostatně nedávná polemika ohledně toho, jestli se dnes všichni demokratičtí novináři mají sjednotit v boji proti Andreji Babišovi, nebo jestli mají zachovat klid a vyváženost a svoji pozornost spravedlivě věnovat i dalším zlořádům, je dilema přesně z tohoto soudku.

V rámci hledání párů „symetrických extrémů“ autor také místy přitesává realitu pro svoji potřebu. Když například tvrdí, že „přepjaté uctívání ženství v mariánském kultu a dvorské lásce provázelo upalování čarodějnic“, vypadá to sice působivě a zajímavě, ale není to zcela přesné. Za literární vrchol dvorské lásky je označován veršovaný Román o růži (Roman de la Rose) od Guillauma de Lorris (asi 1200–1238). Vyvrcholením mariánské úcty za strany katolíků pak bylo nejspíše vyhlášení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie – až roku 1854. Ani jedno se tedy příliš nekryje s ranně novověkým upalováním čarodějnic…

Celkově Watzlawickova knížka na dnešním knižním trhu není úplně originální. Podobný styl uvažování u nás se všemi jeho klady i zápory provozuje zvláště Stanislav Komárek – ten ovšem nepíše příručky pro řešení bludných kruhů partnerské komunikace. Těch je ale u nás na druhou stranu k mání dostatek a podobné zapeklité situace jako „případ s polévkou“ v nich jsou popsány a analyzovány bohatě. Přesto snad ale může tato publikace některým čtenářům ukázat cestu „ven z labyrintu“, i když jednoduchou odpověď na to, proč je všechno dobré k něčemu zlé, v ní nehledejme. Navíc je srozumitelnější než autorovy odbornější knihy.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 36 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 1901x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce