Åkervall, Jenny: På ditt samvete

Åkervall, Jenny
På ditt samvete

recenze beletrie zahraniční

Oživit debatu o právu na potrat – to si klade za cíl nový román švédské autorky Jenny Åkervall. Nabízí však k tématu nové myšlenky a podněty, nebo spíše jen přesvědčuje o své pravdě?

Nepříliš objevný příspěvek k debatě o právu na potrat
Jenny Åkervall
: På ditt samvete. Norstedts förlag, Stockholm, 2015, 350 s.

Nastavovat zrcadlo společnosti, upozorňovat na problémy, jimž většina lidí nepřikládá větší pozornost, a zaujímat stanoviska k aktuálním společenským otázkám patří k základním úkolům literatury. Řady autorů, kteří se této tematice věnují, rozšířila v roce 2013 publicistka Jenny Åkervall (*1972) svým debutem Jag tjänar inte (Nesloužím), v němž čtenářům poskytla pohled do zákulisí švédské celostátní politiky. Jako bývalá zaměstnankyně tiskového referátu sociálnědemokratické strany nepochybně nasbírala řadu osobních zkušeností, které při psaní knihy mohla využít. Nyní zamířil na pulty švédských knihkupectví její další román På ditt samvete (Tvoje svědomí), volně navazující na autorčinu prvotinu.

Stejně jako v prvním díle se čtenář setkává se soudní psychiatričkou Annou Sager a novinářem Emrem Oktanem. Ti dva se téměř neznají, a příběh se tak odehrává paralelně ve dvou rovinách, které se na konci knihy nepříliš nečekaně protnou.

Anna Sager dostává za úkol zhotovit posudek týkající se muže obviněného z rozsáhlého sexuálního zneužívání, zatímco Emre Oktan připravuje podrobnou reportáž o nové předsedkyni křesťanských demokratů Magdaleně Grahm. Do toho se ve Stockholmu začíná aktivizovat skupina militantních odpůrců potratů, jejíž dosah se zdá být větší, než by kdokoli čekal. Oktan se snaží nalézt důkazy o spojení Magdaleny Grahm s těmito aktivisty a Anně Sager je jedna z aktivistek svěřena do odborné psychiatrické péče, aniž by bylo zcela jasné, jakou roli dotyčná v celém hnutí vlastně hraje.

Výchozí ingredience knihy dávají tušit napínavou zápletku, ale bohužel se čtenář v tomto ohledu dočká zklamání. Děj se sice občas dramaticky rozběhne, avšak po několika stránkách se tempo vyprávění opět rozmělní. Stejně tak i velké dramatické finále se odbude až příliš rychle a skončí vlastně dříve, než vůbec začalo.

Podobně nevyužitý zůstal i potenciál problematiky práva na potrat, které má své přesvědčené zastánce, stejně jako přesvědčené odpůrce. Právě tento námět řadu švédských recenzentů nadchl, ovšem téma samotné recenzenty nejspíše zaujalo natolik, že kvalitu jeho zpracování už nijak kriticky nezhodnotili. Autorka se totiž bohužel uchýlila jen k obecným, nesčetněkrát už dříve použitým argumentům typu „Každá žena má právo rozhodnout o svém těle“ nebo „Potrat je vražda“, ale ničím novým veřejnou diskuzi k tématu neobohatila. Neváhá však čtenáře opakovaně poučovat, že být odpůrcem práva na potrat je „extrémní politické stanovisko“, aniž by ovšem tuto odsuzující formulaci nějakým způsobem podložila. Prostě to tak je, a pokud to čtenář nechápe, měl by se nad sebou zamyslet.

Kromě militantních odpůrců potratů, kteří se v zájmu dosažení svých cílů neváhají uchýlit k trestné činnosti, je jako příklad člověka s výše zmíněným „extrémním politickým názorem“ vylíčena právě postava nové předsedkyně křesťanských demokratů. Aby snad čtenář nezačal pochybovat, že se jedná o skutečně zápornou postavu, nechává autorka Magdalenu Grahm zároveň figurovat v představenstvu velké mezinárodní bezpečnostní agentury, jejíž aktivity v zemích třetího světa nesnesou přímé světlo. Je sice pravda, že i v českém prostředí známe z nedávných let příklad politika, který raketový vzestup vlastní strany financoval výnosy ze své bezpečnostní agentury, avšak spojení zrovna křesťanských demokratů s pokoutními obchody, jejichž předmětem jsou dětští vojáci v Ugandě, působí asi tak přesvědčivě, jako kdyby někdo z vedení strany zelených měl provozovat flotilu ropných tankerů. Všechna obvinění vůči křesťanskodemokratické političce jsou navíc podložena stejně slabě jako autorčina argumentace ohledně potratů, což s ohledem na autorčinu minulost v aktivní politice působí dosti prvoplánově. Nikdo nepřinese žádný jednoznačný důkaz a Emre Oktan svou reportáž staví na výpovědích bývalých zaměstnanců firmy, kteří si přejí zůstat v anonymitě. Jediným argumentem předloženým čtenáři jsou formulace typu „Bylo mu jasné, že předsedkyně lže.“

Nepoměrně lépe autorka uspěla s druhou svou ambicí hlásanou na přebalu knihy, totiž snahou zachytit „složité balancování moderního člověka mezi rodinou a prací“. Vztahy na pracovišti mezi zaměstnanci s různými vlastnostmi a osobními rysy (ambicióznost, flegmatičnost, šovinismus, touha sbalit nejhezčí kolegyni atd.), nadto ještě na pracovišti tak specifickém, jakým je bezpochyby psychiatrická klinika, se autorce podařilo vykreslit opravdu věrohodně a nejeden čtenář jistě dokáže na stránkách knihy identifikovat kolegy ze svého skutečného života. Rovněž starosti s dětmi v pubertě, které Anna Sager a její manžel musí každodenně řešit, budou jistě leckomu důvěrně známé.

Ať už si Jenny Åkervall své téma zvolila impulsivně na základě rozhovoru s několika přítelkyněmi, nebo šlo o hlouběji promyšlený plán pokud se jí podaří znovu oživit související diskuzi, pak kniha svůj účel splnila. Nezbývá ovšem než doufat, že se do ní na obou stranách zapojí debatéři s přesvědčivějšími argumenty, než s jakými přišla autorka.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 40 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

40%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 1514x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce