Ivanov, Sergej A.: Blázni pro Krista. Kulturní dějiny jurodství

Ivanov, Sergej A.
Blázni pro Krista. Kulturní dějiny jurodství

recenze náboženství

Autor přesvědčivě dokládá, že „jurodství“ nikdy neviselo ve vzduchoprázdnu, ale naopak reagovalo na aktuální společenskou situaci a stupeň civilizačního rozvoje. Vydavatel touto knihou obohatil český knižní trh o dílo, které u nás hloubkou zpracování zatím nemá obdobu, a pro zájemce o toto téma i o duchovní, kulturní a politické dějiny Ruska je neopominutelné.

Chodí do nevěstinců, rozbíjí okna, hází špínu, spílá: erudované dějiny jurodivých
Sergej A. Ivanov:
Blázni pro Krista. Kulturní dějiny jurodství. Přel. Michal Řoutil a Jitka Komendová, Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2015, 384 s.

„Antonij Muromský mluvil v rýmech, Natalja Meljavská chodila bokem, Váňa Blažený neustále zavíral otevřená okna“… Jurodivý hází špínu, rozbíjí okno, bije holí a spílá, předpovídá či přivolává smrt. Těmito slovy představuje ve své fundované knize Blázni pro Krista. Kulturní dějiny jurodství ruský byzantolog Sergej Arkad’jevič Ivanov (*1956) několik výstředních jurodivých i celý fenomén „jurodství“. Obecně je podle něj jurodivý „člověk, který na veřejnosti předstírá šílenství, dělá ze sebe hlupáka nebo kolemjdoucí šokuje předstíranou nevázaností… Jakoukoli extravagantnost lze (ale) nazvat jurodstvím jen tehdy, když za ní její svědkové vidí nejen duševní zdraví, ale i zvláštní mravnost a jakousi zvláštní motivaci, odkaz k jiné realitě. V kontextu pravoslavné kultury se jedná o realitu božskou, v kontextu novověkém pak o psychologickou.“ V obou případech je přitom podle autora cílem jurodství ukázat, že to, „co se zdá zjevné, je vlastně jen zdánlivé; přičemž ,náboženský‘ jurodivý poukazuje na nevyzpytatelnost nejvyššího soudu, zatímco ,světský‘ na vlastní, světu neviditelné kvality“. Celkově jurodství dle autora charakterizuje tato sestava paradoxů: „Bezmezné ponížení provázené nesmírnou pýchou, mučení smíšené se sebetrýzněním, skromnost přerostlá v ješitnost.“

Autor zkoumá pozvolný vývoj ideje (a praxe) jurodství – od člověka, který nemá o své svatosti ani tušení, ke světci, jemuž „zabere mnoho sil skrýt svou svatost“. Popisuje dále šíření tohoto jevu z Egypta do Sýrie, Byzance a hlavně Ruska. Konstatuje, že k největšímu rozvinutí došlo už v sedmém století, později ale přišla, jak už to bývá, stagnace a proměna ve stereotyp bez vnitřního smyslu. Líčí i to, jak se měnilo výtvarné ztvárnění jurodivých, kteří například po roce 1600 přestali být v Rusku znázorňováni obnažení. Autor poučeně jmenuje některé předchůdce křesťanských jurodivých, a to ve starém Řecku i ve starozákonním Izraeli. Poukazuje například na Sókrata a s ním spojenou myšlenku, že „pravá moudrost je očím skryta“, především ale podle Ivanova nesou jurodiví „rysy kynika i proroka“. Srovnává je také s šamany, s hrdiny staroislandských legend či s derviši, a samotné jurodství pak s fenoménem karnevalu. Cituje přitom Jurije Lotmana a Borise Uspenského, kteří tvrdili, že na rozdíl od jurodství „v karnevalové situaci náleží smích zároveň všem zúčastněným“.

Ivanov správně zdůrazňuje, že jedna ze základních myšlenek jurodství, „nevyzpytatelnost cest Páně“, nebyla cizí ani západní Evropě. Zmiňuje v této souvislosti latinská exempla o andělu, který v lidské podobě doprovází mnicha a z lidského hlediska se přitom chová nanejvýš amorálně a nespravedlivě: muži, jenž je mile přijal, pohostil a ubytoval, anděl uškrtí jediného a velmi milovaného syna; naopak bohatého člověka, který jim nedal najíst a spát je nechal se svými prasaty, anděl bohatě obdaroval. Mnichovy protesty Boží vyslanec odmítne s tím, že se nemá plést do tajných úradků Božích: onen otec kvůli svému synkovi začal pouze hromadit majetek. Nevinné dítě tedy anděl poslal do nebe a otec se tam snad časem dostane také, protože už zase pilně rozdává almužny, bohatec naopak tak jako tak půjde brzy do pekla. – Podobně neodhadnutelně se často choval i jurodivec.

Stranou ale autor nenechává ani rozdíly. Na Západě se hříšník či kajícník „nechává ponižovat kvůli vlastní hříšnosti, nikoli hříšnosti okolního světa jako jurodivý“. Západní světec je rovněž sociálně odpovědnější a ne tak extrémně provokující. Pokud už se výjimečně a nanejvýš omylem dostal do nevěstince, skončilo to tak, že přítomnou prostitutku obrátil a ona se vydala na pravou cestu. Ne tak východní jurodiví: ti chodili do nevěstinců relativně často a nechávali přítomné ženy, aby je sváděly – ale jen proto, aby pak mohlo dojít k zázraku spočívajícímu v tom, že se uprostřed tolika pokušení ani nepohnuli a neprobudila se v nich „mrzká žádostivost“. A na Západě by asi také jen s výhradami byla přijatelná myšlenka, že „Bůh sám rozhoduje, co je pro něj urážlivé“, stojící při vzniku jurodství.

Při hledání západních analogií pak můžeme poukázat ještě na syžet pohádky o Popelce, který je velmi podobný východním příběhům o světci, jenž jde na základě vnuknutí vyhledat do jistého kláštera muže, který se mu vyrovná v míře svatosti. Je ale neúspěšný a až na opakované dotazy mniši neochotně připustí, že tam mají ještě jednoho jurodivého blázna, který pracuje v sadu (a schází mu jen ten střevíček, chtělo by se dodat)…

Až zábavně vyznívá autorovo srovnání projevů jurodství v Rusku a v dalších oblastech (především v Byzanci), u kterých přesvědčivě dokládá, že tento jev nikdy nevisel ve vzduchoprázdnu, ale naopak vždy reagoval na aktuální společenskou situaci a stupeň místního civilizačního rozvoje. Kdyby se například (původem Syřan) Symeon z Emesy ocitl v Moskvě, „nemohl by se tam až do poloviny 17. století vydat do ženských lázní“, protože všechny lázně byly jednoduše společné. A nikoho by prý nepřekvapil neslušnými gesty, neboť ta byla běžná i u „nejurodivých“ – všední život Moskvanů prý budil právě svou bezuzdností údiv zahraničních návštěvníků. Takováto provokace jurodivého by zde tedy „nikoho nevyprovokovala“. Symeon dále údajně pohoršoval okolí veřejnou defekací, kdežto například s Vasilijem Blaženým (alias Moskevským) nic podobného spojováno není. V raně byzantských městech, v nichž se Symeon pohyboval, totiž „existovaly veřejné záchodky a to, že je někdo odmítal používat, vypadalo jako facka slušnosti, zatímco v Moskvě ještě na začátku 18. století vykonávali potřebu všichni všude, takže jurodivý neměl šanci se nijak zvlášť odlišit“. A dále autor konstatuje, že Symeon „narušoval průběh liturgie a postní pravidla, kdežto Vasiliji hagiograf nic podobného nepřipisuje“. Vysvětlení možná podle Ivanova „spočívá v tom, že na Rusi si světská moc uzurpovala mnohem více sakrálních funkcí. Jurodiví všude relativizují povahu institucí, jejichž úkolem bylo zajistit božský řád, ale přitom samy zůstávají pozemské. V Byzanci to byla především církev, zatímco na Rusi carství.“ Podotýká přitom, že „v Rusku se jurodství zrodilo zároveň se samoděržavím“ a není to podle něj náhodná shoda. Kupříkladu car Ivan Hrozný „experimentoval s vlastním majestátem, podobně jako jurodivý svým rouhačstvím ohledává meze Boží milosti ve vztahu k sobě“. Příčinu neuvěřitelné popularity jurodství v Rusku přitom obecně vysvětluje „orientací ruské kultury na absolutno, skrývající se za šalebnou fasádou reality“.

Bohužel jen velmi stručně autor rekapituluje některé jurodivé postavy ruské beletrie a v tomto směru by se dala jeho kniha jistě rozvíjet. A také u mnoha historických osobností, jež Ivanov opominul, bychom se mohli pokoušet o komparaci, což se týká například některých katolických spisovatelů, záměrně provokujících „měšťáky“. Podobně je to s falešným židovským „mesiášem“ Šabtajem Cvi (1626–1676). Tento provokatér a excentrik se sklonem k tabuizovaným sexuálním praktikám se oženil s prostitutkou, „manifestačně porušoval židovské zákony, přičemž prohlašoval, že k tomu má povolení od samotného Boha“ (Jan Stern).

V českém prostředí o jurodivých několikrát záslužně psal Martin C. Putna, naposledy ve svých Obrazech z kulturních dějin ruské religiozity, v nichž souhlasně připomínal „občasné jurodství“ ruských vládců; za pokračovatele tradice jurodivých označil členky skupiny Pussy Riot (dodejme, že samotný Sergej A. Ivanov se k podobným aktualizacím staví spíše skepticky). Také nakladatelství Pavel Mervart již dříve publikovalo knihu Svatí staré Rusi, obsahující jednu kapitolu o tomto svérázném typu zbožnosti či formě veřejné kritiky společnosti. Knihou Blázni pro Krista. Kulturní dějiny jurodství ale tentýž vydavatel obohatil český knižní trh o dílo, které u nás hloubkou zpracování zatím nemá obdobu a je neopominutelné pro zájemce o toto téma. Ale i pro všechny, kdo chtějí lépe pochopit duchovní, kulturní a dokonce politické dějiny Ruska a jejich nevyzpytatelné vládce.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 53 čtenářů.

Diskuse

Vložil: mk, 11.07.2015 11:53
Ivanov, Sergej A.: Blázni pro Krista. Kulturní dějiny jurodství
Rys jurodství („Bezmezné ponížení provázené nesmírnou pýchou, mučení smíšené se sebetrýzněním, skromnost přerostlá v ješitnost.“) není v Rusku moc distinktivní.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 1950x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce