Jacob, Jörg: Klick! 99 Miniaturen

Jacob, Jörg
Klick! 99 Miniaturen

ukázka beletrie zahraniční

Jörg Jacob (nar. 1964) je německý prozaik. Narodil se roku 1964 v saském Glauchau, posledních sedmnáct let žije v Lipsku – a aktivně se zabývá literaturou. V edici Wörtersee vydal svazek prozaických črt Klick! 99 Miniaturen, které představil také českým čtenářům jako stipendista Pražského literárního domu. Titul Cvak! prozrazuje autorovu techniku i intenci – v drobných prózách poeticky zachycuje jakoby pohledem fotografa momenty všedního dne plné překvapení a melancholie.

Jörg Jacob: Klick! 99 Miniaturen. Leipzig, Connewitzer Verlagsbuchhandlung, 2014, 116 s.

Malá města
Ani nevím, proč trávím život v maloměstech, vždyť jsem si přece v mládí vysnil k bydlení penthouse v New Yorku a později statek v kopcích Spessartu. Ale kamkoli jsem dosud jel, pokaždé jsem nevysvětlitelným způsobem dorazil do typického maloměsta. Nedá se jim uniknout, maloměsta jsou všude. Maloměsta jsou středobodem všeho, maloměsta jsou, abych byl přesný, okem hurikánu. Když žije člověk na maloměstě, je možné vše: Může dělat, že nezná ženu, kterou každé ráno potkává v pekařství na rohu. Může říct: Jsem nikdo. Může říct: Není čas. Může říct: Jednou odejdu. Ráno slýchá kdákat slepice a v dopravní špičce troubení a sirény, možná, pomyslí si pak večer, že maloměsta jsou jediná skutečnost. Možná že statky jsou jen na pohlednicích a obrazech, možná že není ani New York.

Sen
Ve fast foodu na hlavní ulici umístili promítací plátno. Filmové triky běží bez ustání. Právě jsou vidět ryby, jak plavou v pestrém podvodním světě a dovedou mluvit. Jím pizzu Frutti di mare a dívám se. Obvyklý příběh: malá rybka, která se úskočně a směle dovede ubránit největším kaprům. Pokladní vedle výdeje jídla si piluje nehty a stoicky čeká na konec pracovní směny.

Stromy dneška
Před dvanácti lety jsem tuto ulici poprvé hledal na mapě, v ruce lísteček s tvou adresou. Ulice se mi líbila, tichá ulice se stromy a stíny na zdech a dláždění. Stromy tu jsou ještě i dnes. Tenkrát, před dvanácti lety, seděl ve vchodě do domu holub. Pod ním se roztékala kaluž krve. Seděl úplně tiše, a já tiše stál, dívali jsme se na sebe. Na opačné straně ulice je teď restaurace; oblíbená terasa ve stínu stromů, smích, zaneprázdněný personál. Dům, ve kterém jsi bydlela, zakrývá lešení. Dveře otevřené dokořán, na schodech prach.

Za závorami
Všechny cesty jsou červené a žluté, železniční závory s pohupováním klesají. Čekáme na vlak a na to, až se šraňky zase otevřou.
Koleje bzučí a chvějí se. Můj syn pevně drží draka. Vyrobili jsme ho loňskou zimu, z latěk a balicího papíru, klihu a rybářských vláken – skoro rok ležel v kolně. Teď čekáme my. Za závorami začínají pole, strniště, holá a širá.

Ještě tu nejsem tak dlouho
Pokaždé, když odcházím, nalézám před dveřmi slepičí stopy. Posadím se na schod před domem a ty stopy pozoruji. Je to něco, co mě vždy znovu rozruší. Jak se tyto slepičí stopy dostanou před mé dveře? Jako kdyby hejno slepic spadlo z nebe a zatančilo před mými dveřmi nějaký balet.
Všechno se spraví, řekne poštovní doručovatelka a do ruky mi vtiskne noviny. Všechno se spraví.

Nahoru
Muž na střeše výškového domu rozpřáhne ruce jako křídla. Stojí úplně těsně u kraje. Teď se odrazí a skočí. Rychle se zmenšuje, až zmizí mezi mraky. To určitě nechtěl.

Klavír
Díly pečlivě rozložili po podlaze pokoje. Vzadu opřeli o zeď dřevěné stěny korpusu, víko. Před ně, na novinový papír, vnitřnosti: struny, kladívka a količník, ladicí kolíky. U okna dřevěná ozvučná deska, rám a duše, dále vpředu směrem do pokoje klaviatura, mechanika, dusítka a pedály. Babička srolovala koberec a žluto-zelenou podlahu pod ním překryla tlustými vrstvami novinového papíru. Dědeček nanosil z komory kartony a krabice z lepenky. Stály seřazené podle velikosti na stole v obývacím pokoji, uprostřed mezi nimi plechovka. Vedle ní ležely na stole klávesy. Bílé a černé. Bílé klávesy byly potažené plátky slonoviny. Dědeček bude z kláves ty plátky odlupovat, plátek po plátku je vloží do plechovky, na ni nasadí víko, plechovku uzamkne v přihrádce psacího stolu. A bude je přepočítávat, pořád dokola.
„Co se dalo dělat,“ říkával otec, když mluvili o klavíru prarodičů.
„Musel by býval přijít ladič pian.“ Pokrčil rameny, rozhodil rukama a zase je nechal klesnout jako těžká křídla. Co se dá dělat. Už si ani nevzpomínali, kdo na ten klavír hrál. Nevzpomínali si už ani na to, kdy a jakým způsobem se ten klavír do bytu prarodičů dostal. Já nikdy nikoho na ten klavír hrát neslyšel a možná na něj ani nikdy nikdo nehrál.
Díly pečlivě rozložili jeden vedle druhého po podlaze. Postupovali klidně a rozvážně. Jednotlivé části třídili podle velikosti a materiálu.
„Tady,“ řekl dědeček, „ne tam.“
„Rok od roku větší a větší,“ řekla babička a nesla mužům čaj.
„Utiskuje mě, bere mi vzduch, který dýchám, dusím se. Chtěla bych sekretář ze světlého dřeva.“
„Co se dá dělat,“ řekl otec. V prstech držel lžičku na čaj jako taktovku. Před oknem se kolem babiččina krmítka třepotali sýkorky a vrabci.
„Aspoň inzerát se mohl podat.“
„Kdo by to kupoval,“ řekl dědeček. „Tak, jak to je, se to v žádném případě prodat nedá.“
Dědeček by žádného ladiče přijít ani nenechal. Ladič byl drahý. Inzerát by stál peníze.
„K ničemu neslouží,“ řekl dědeček. „Rozebereme ho, jednotlivé díly se ještě použít dají, bílé klávesy jsou potažené slonovinou.“
Ruce mého otce byly jako unavená křídla. Co můžu dělat. Pedály klavíru na novinovém papíře: široké a mohutné jako krátké ploutve tuleně. Otcovy štíhlé prsty klouzají po bílých zubech: Co můžu dělat. Pod botami myslivců zapraskalo a zaskřípělo. Pach mohutného těla, burácení moře pod žlutozelenou podlahou. Díly pečlivě rozložili po podlaze. Kůže a kosti, maso, struny a klávesy. Klávesy byly bílé a černé. Bílé klávesy byly potažené plátky slonoviny. Babička četla klasiky a Thákura, dědeček zhotovoval technické výkresy. V jedné přihrádce svého psacího stolu měl uskladněnou kulatou plechovku. Otec drží čajovou lžičku jako taktovku. Později se snažil, naučit mě hrát na klavír.

Transmise
I.
Rád jsem pozoroval matku, když pracovala u šicího stroje, hlavu skloněnou, v rukou nabranou látku, nohy hou-hou na pedálu nahoru a dolů, a rezavohnědý záplatovaný kožený řemínek, který přenášel tento pohyb nahoru na lesklé kovové kolo.

II.
Na stole si matka rozkládala střihy. Díval jsem se na ně jako na mapy a snažil se v nich rozpoznat topografii našeho místa a okolí. Velký půlarch, to bylo jezero, šrafovaná plocha les, čárkované čáry tajné cesty, u kterých je třeba znát díry v plotě a pěšinky při okraji zahrádek.

Gerd ze sběrny
V průjezdu, vysoko na stěně, visel vycpaný krokodýl a mohutná lebeční kost buvola. Za nimi rozlehlý sběrný dvůr, na jehož okrajích se vršily hory: hromada rezavých trubek, vyhořelé karoserie aut, litinová kamna, zprohýbané kovové objekty všemožných tvarů a velikostí. Sotva snesitelný a přece i neodolatelně přitažlivý byl omamný pach kostí a kůže, které sem přiváželi z městských jatek a kupily se tu na hromadách. Papír a sklo. Vlnitá lepenka, kartony, obrovité balíky hadrů, slisované zbytky látek a starého oblečení roztrhané a rozškubané na cáry.
Majiteli dvora se říkalo Gerd ze sběrny, a dědeček se pro mě dočista proměnil v mytickou bytost, když mi jednou poručil, abych na něj počkal u vrat, než s Gerdem ze sběrny probere v jeho kanceláři ztajené obchody.

Neznámý objekt
V dědově kůlně jsem našel podivný černý předmět, který mi připomínal klobouk. Nikdy jsem ale takový klobouk neviděl a nikdo mi ani nedokázal říct, jestli jde o klobouk. Byl to kužel zužující se do špičky, se širokým hranatým okrajem. Nasadit jsem si ho nemohl, byl na mou hlavu moc veliký. Jenže nejen na mou hlavu, i na hlavu tátovu, a dokonce i na hlavu dědečka. Protože pro funkci toho objektu neexistovalo žádné vysvětlení, představoval jsem si, že kdysi musel existovat nějaký obrovitánský předek, po němž zbyl jen tenhle černý klobouk.

Cesty a čáry
Silnicí a po cestě dolů do zarostlé prolákliny. Jdu pomalu a čas od času se zastavím, protože všechno, co vidím – cestu před sebou, napravo bahnitý rybník, nalevo zarostlé prostranství, z něhož se derou zbytky tří stolů z vymývaného betonu a pěšina, která se prokousala křovím, borovice uprostřed cesty a v dálce zvedající se kopec porostlý travou, jenž na opačné straně údolí vede zase vzhůru k městu –, protože to všechno je nabité obrazy vzpomínek. Možná je to strach, že přejdu něco, na co si nevzpomenu. Nenechat zapomínání dost času a prostoru, abych se skrze roky opět dostal k sobě. Rybník vedle cesty: Na kraji, kde je bahnité dno, jsem se jednou zabořil do bláta. Beze změny tu ční hromada země porostlá travou, ke které jsem se tenkrát pokoušel dostat. Jen kroky a cesty mě od ní oddělují. Kroky a cesty, které utvářejí obrazec čar. Čar, jež se od sebe vzdalují, znovu přibližují, kříží se a v grafickém znázornění by vydaly na obrovskou čmáranici.

Sen II
Jeden můj kamarád ze školy bydlel v ulici, kterou vymezovala dopravní značka jako jednosměrku a která měla název Naděje.
Ta vzpomínka ve mně dnes probouzí představu ulice, která se soustavně zužuje.
Obrátit už se nedá, ale přibližující se zdi domů mě nutí jet stále pomaleji, už skoro stojím a očekávám zběsilé troubení v zádech, jen abych oddálil ten moment, kdy nezadržitelně dorazím na místo, kde můj vůz uvízne mezi domy.

Překvapení
Je to neuvěřitelné, ale jsem v hotelu jediným hostem. Právě pro mě vaří a číšník rozsvěcuje a zhasíná barevná světla nad stoly, aby mě obveselil. Něco takového jsem si vždycky přál.

 

překlad © Jitka Nešporová
ukázky z knihy Klick! 99 Miniaturen vybral autor na čtení Pražského literárního domu, 12. května 2015
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky, autora a nakladatelství.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1356x

katalogy

štítky k článku

Inzerce