Zajonc, Arthur: Uchopit světlo. Dějiny světla a mysli

Zajonc, Arthur
Uchopit světlo. Dějiny světla a mysli

recenze přírodní vědy

Zajoncův obdivuhodný pokus o celostní uchopení fenoménu světla je záslužný a poučný, i když se do něj snaží integrovat i koncepce pro současného západního člověka těžko přijatelné (antroposofie). A někdy je navíc ve svých polemikách s klasickou západní vědou možná příliš příkrý. Každopádně pro ty, kteří se s autorem chtějí vydat na cestu za světlem, se takto nabízí nikoli kniha na jedno přečtení, ale spíše výprava či úkol snad i přesahující rámec pozemského života.

Pokus o fyzikálně-duchovní světelnou syntézu
Arthur Zajonc
: Uchopit světlo. Dějiny světla a mysli. Přel. Ondřej Slavík a Marie Vlachová, Malvern, Praha, 2015, 285 s.

Co znamenalo světlo pro naše předky a co znamená pro nás? Vychází světlo z očí slunečního boha Re, anebo je to jen elektromagnetické vlnění? Dojde někdy Lucifer-Světlonoš odpuštění a spásy? Proč ještě dnes cítíme bázeň před jevy, jako je duha nebo prostý plamen svíčky? Byli staří Řekové barvoslepí, když mluvili o bronzovém nebi a o moři vínové barvy? Proč se operace, které mají pacientům vrátit zrak, tak často nezdaří? Je ilustrací světla bílý list papíru, jak u nás mimochodem svou tvorbou naznačoval Václav Boštík? Splní se někdy sen, aby se všichni fyzikové stali básníky? A jak vypadá „barevný terapeutický bazén“?

Na tyto rozmanité otázky hledá odpověď kniha Uchopit světlo. Dějiny světla a mysli. Její autor Arthur Zajonc (*1949) vystudoval fyziku na Michiganské univerzitě a poté pracoval v mnoha laboratořích a výzkumných centrech po celém světě. Po dvě desetiletí vedl katedru fyziky na Amherst College ve státě Massachusetts, ale pracoval také jako generální tajemník Antroposofické společnosti v Americe. Vedle mnoha knih a článků o kvantové mechanice a vztahu fyziky k humanitním vědám vydal také knihu o Goethově vědeckém odkazu a svazek rozhovorů s dalajlamou.

To, že Zajonc není žádný „fachidiot“, ale myslitel široce rozkročený mezi několik oborů, dokazuje také jeho čerstvě přeložená kniha. V ní se autor rozhodně neomezuje jen na přírodovědné pokusy a objevy spojené se světlem coby fyzikálním jevem. Hned v úvodu naopak zdůrazňuje: „Světlo se pojí s nespočetnými uměleckými a náboženskými představami mimořádné krásy. Vědecky ho pojednali fyzikové, symbolicky ho vyjadřovali náboženští myslitelé, prakticky pak umělci a technici. Každý člověk zapojuje svůj hlas do mnohohlasé skladby naší zkušenosti světla. Když posloucháme všechny ty hlasy, zjistíme, že všechny mluví o jedné věci, jejíž podstata a význam byly po tisíciletí pro lidstvo předmětem zájmu a uctívání. Během posledních tří století bylo umělecké a náboženské chápání světla přísně odděleno od vědeckého zkoumání. Cítím, že je načase, abychom je pozvali zpátky a dosáhli tak plnějšího obrazu světla, než jaký může poskytnout jakákoliv osamocená disciplína“ (s. 16). Je podle něj totiž záhodno „porozumět vědě takovým způsobem, který by přírodě ponechal duši a lidskému životu smyslu“.

K nutnosti syntetického přístupu (nejen ke světlu, ale ke skutečnosti jako takové), k potřebě vnímat například duhu v celku a „nepárat“ ji, se pak autor průběžně vrací v celé svojí knize. Za příklad nám – obyvatelům západního světa – dává třeba i některé domorodé kmeny, například africké Nuery. Jeho příslušník se „podívá na okurku a naprosto vážně ji identifikuje jako býka, nezamotá se do žádné logické absurdity, protože žije v mnohoprvkovém mentálním světě. Prvek okurky jako zeleninové potravy je vetkán do prvku okurky jako totemu, ale není s ním zaměněn. Západní historie je historií rostoucího oddělení prvků vědomí, oddělení morálního a spirituálního od smyslového a fyzického, ztráty jednoty vnímané příslušníkem kmene“ (s. 270).

Osobnostmi, s nimiž spojuje opětovný příchod tohoto sjednocujícího, a nikoli oddělujícího přístupu, jsou pro autora především Johann W. von Goethe a Rudolf Steiner (1861–1925). Ti podle něj znamenají renesanci „mytického“. Oba byli „občany moderní doby, oba rozuměli vědě, a přesto se snažili ji přeměnit tak, aby zahrnovala duchovní dimenze světla… Potřebujeme náš svět obohatit mýty a etikou zrozenou ze soucitu…“ Zajonc se přímo vyznává: „V osobnostech Goetha a Steinera cítím zárodek nové mytologie a vědy soucitu.“ A naopak kritizuje ty, kteří k přírodnímu krásnu a duchovnu podle něj přistupují redukcionisticky, jako údajně John Stuart Mill, který zastával tento – podle mne ale nijak odsouzeníhodný – názor: „I ten nejintenzivnější prožitek krásy mraku, na který dopadá zář zapadajícího slunce, nebrání mému vědomí, že mrak je vypařená voda a že podléhá všem zákonům páry ve stavu suspenze.“ Zajonc ovšem – byť sám vědec – varuje, že možná „teoretické, vědecké poznání zatemňuje a zabíjí pocity, které prožíváme, když pohlížíme na něco krásného“. Spolu s Henrym D. Thoreauem se autor ptá: „Jaká to je věda, jež obohacuje poznání, ovšem vykrádá imaginaci? Kdybychom všechny věci poznávali pouze takto mechanicky, věděli bychom vůbec něco?“ (s. 137)

I při vyprávění o čistě fyzikálním objevování světla přitom autor neztrácí ze zřetele duchovní kontext, v němž daná zkoumání probíhala. Tak u babylonských astronomů podotýká, že pro svoji „překvapivě přesnou“ astronomii neměli žádný jiný obraz vesmíru než ten, který jim poskytovala náboženská mytologie. U Michaela Faradaye zase píše o jeho bohatém náboženském životě. A některé novější teorie světla se pak Zajonc snaží interpretovat i z hlediska buddhismu.

Několik pasáží se zabývá lingvistikou. Otázku, zdali byli staří Řekové barvoslepí, samozřejmě zodpovídá záporně. Význam pojmu „chlóros“, které pozdější teoretici řeckých barev překládají jako „zelená“, pak vykládá celkem nápaditě: „V Iliadě je chlóros med; v Odyssei slavík; u Pindara je chlóros rosa a u Euripida dokonce slzy a krev! Z tohoto použití můžeme vidět, že chlóros neznamená zelenou, ale něco vlhkého a čerstvého – živého. Dosud mluvíme o čerstvém dřevu jako o zeleném nebo o nezkušeném pracovníkovi jako o zelenáčovi. Staří Řekové chápali tyto podružné významy jako to hlavní.“ Podle Zajonce tedy byli natolik „odloučeni“ od vnějšího vnímání barvy, že psychologické kvality jako „čerstvost“ nebo „temnota“ se mohly „stát vnímanými vlastnostmi“. Řekové tedy „viděli vlhkou čerstvost slz, a tak viděli zelenou. Když se rozzuříme, můžeme to vyjádřit metaforou, že ,vidíme rudě‘. Způsob užití slov pro barvy v homérském světě [bychom] neměli chápat metaforicky, nýbrž doslovně. Ani sluneční svit, ani jejich oči se od těch našich nijak nelišily. Naopak, světlo starověké imaginace, jako světlo poskytující výklad, které Řekové zapojili, změnilo způsob jejich vidění, stejně jako podobné světlo utváří způsob, jakým dnes vidíme my.“ Dodejme, že ne nepodobně u nás už kdysi Otokar Fischer vyložil skutečnost, že generace německých spisovatelů líčily barvu noci jako hnědou: slovo „braun“ podle něj tehdy obecně označovalo spíše tmavé odstíny.

Tím už se dostáváme k dalšímu tématu, o němž autor obsáhle a poutavě pojednává, totiž k psychologii vidění. Reprodukuje příběhy o lidech, kterým byl vrácen zrak a oni se museli obtížně a zdlouhavě učit vidět, i když z čistě technického hlediska byl jejich zrak v pořádku hned. Někteří dokonce v mnoha situacích raději úplně přestali brát svůj nově nabytý zrak na vědomí: jeden „například doma nechával zhasnuto a orientoval se (znovu) svým navyklým způsobem jako slepec“. Zcela správně přitom autor konstatuje: „Zrak se utváří v průběhu kritického údobí prvních let života, stejně jako mnoho jiných smyslových a pohybových schopností, jako je například řeč a chůze. Když se tato příležitost promešká, je pozdější úsilí o zvládnutí mimořádně náročné a mnohdy neúspěšné.“ Zajedno s většinou současných vědců je autor i tehdy, když tvrdí, že zrakové vnímání je aktivní proces, na kterém se výrazně podílí naše imaginace. To ostatně podporují i nejnovější objevy, které v době vydání knihy roku 1993 ještě autor – ani nikdo jiný – nemohl znát. Mezitím totiž byly vyvinuty přístroje, které umějí obraz „přeložit“ do elektrických signálů, jež jsou pak pouštěny do jazyka a z něj do mozku. Dá se tedy říct, že jazyk je schopný „zastoupit“ oči, i když zatím jen nedokonale. A podobně nám prý můžou – za pomoci jiného přístroje – sloužit i uši. Mozku je totiž – podle Davida Eaglemana – „jedno, odkud impulzy pocházejí“: z očí, z uší nebo úplně odjinud. Dokud odpovídají našim pohybům, když posunujeme věcí, boucháme do ní nebo kopeme, náš mozek dokáže vytvořit přímý vjem, kterému říkáme zrak. To, co vidíme, se totiž tvoří právě až v mozku. I kdybychom tedy měli úplně zdravé oči, ale ne mozek nebo nerv, který mozek spojuje s okem, neviděli bychom vůbec nic. – Je ovšem otázka, jestli by tyto objevy a příslušnou interpretaci Zajonc neoznačil jako příliš scientistické a neurologicky redukcionistické.

V kontextu psychologie vnímání Zajonc píše i o zmíněném Goethovi a jeho teorii barev. Ta je i dnes některými redukována na pomýlenou polemiku s Isaakem Newtonem – u nás ji takto zjednodušeně a bez hlubšího pochopení odsoudil Michal Sýkora v knize Dostojevského buldok: o zvířatech a/v literatuře (Host, Brno 2006). Zajonc oproti tomu právem a přesvědčivě namítá, že Goethe nechtěl svou teorií nahradit newtonovskou fyziku, ale šlo mu o novou a dodnes podnětnou „interpretaci samotného vědeckého poznávání“ (Goethovi v tomto smyslu dobře rozuměl výše uvedený Otokar Fischer). Naopak co se týká zmiňovaného zakladatele antroposofie Steinera, musí už Zajonc ponechat na každém čtenáři, jestli bude chtít uvěřit jeho filozoficko-spirituálně-náboženským vizím, například vyjadřujícím, že „[s]větlo je fosilní pozůstatek pradávného morálního světla, v němž žily andělské bytosti“. (To, že šlo o fascinující osobnost, která inspirovala mnohé významné umělce, přitom nechceme nijak zpochybňovat. Pro české prostředí to dostatečně dokazuje i nedávno vydaná publikace Rudolf Steiner a Praha: osobnosti, instituce, impulzy.)

Zajoncův obdivuhodný pokus o celostní uchopení fenoménu světla je záslužný a poučný, i když se do něj autor snaží integrovat i koncepce pro současného západního člověka těžko přijatelné, a jindy je ve svých polemikách možná příliš příkrý (Mill). Každopádně pro ty, kteří se s ním chtějí vydat na cestu za světlem, se takto nabízí nikoli kniha na jedno přečtení, ale spíše úkol či poslání snad i přesahující rámec pozemského života. Podle Zajonce je totiž „spatření světla metaforou pro vidění neviditelného ve viditelném, pro vystopování toho přejemného imaginárního šatu, který drží naši planetu a veškerou existenci pohromadě. Jakmile se naučíme vidět světlo, všechno ostatní bude zcela jistě následovat.“

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 28 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 1248x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce