Durrell, Lawrence: Černá kniha

Durrell, Lawrence
Černá kniha

recenze beletrie zahraniční

Teprve loni vyšel český překlad jedné z klíčových raných próz často opomíjeného britského klasika Lawrence Durrella. Stejně jako ve svém mistrovském díle Alexandrijský kvartet se v něm autor zabývá různými podobami lásky, identitou Angličana na sklonku koloniální éry i teorií relativity.

Temný mýtický příběh o hledání sebe sama, lásce a smrti v podání Lawrence Durrella
Lawrence Durrell
: Černá kniha. Přel. Ladislav Nagy, Euromedia Group – Odeon, Praha, 2014, 240 s.

Lawrence Durrell (1912–1990), kterého obvykle čeští čtenáři znají jako Larryho z románu jeho bratra Geralda Durrella O mé rodině a jiné zvířeně, vstoupil do povědomí především jako autor rozsáhlého čtyřdílného románu Alexandrijský kvartet (1957–1960) nebo pozdějšího ještě hutnějšího románu Avignonský kvintet (1974–1985), z kterého si v češtině můžeme zatím přečíst jen první díl, nazvaný Monsieur aneb Kníže temnot. Dále u nás tomuto poetickému prozaikovi zamilovanému do Středomoří vyšla ještě jedna cestopisná kniha Setkání s mořskou Venuší (1953). Až nyní jsme se konečně dočkali překladu Černé knihy (The Black Book, 1938), jedné z jeho klíčových raných próz. Černá kniha v mnohém předjímá autorovo úspěšné dílo Alexandrijský kvartet, zvláště je připomíná třemi tématy – časoprostorovým ukotvením, hlubokou analýzou lásky a úvahou o smrti.

Jako tomu bylo již v uvedeném veledíle, i v tomto románu se autor geograficky pohybuje na více místech, jelikož příběh se odehrává v Londýně třicátých let minulého století, ale dostáváme se k němu díky již známému vypravěči, alter egu Lawrence Durrella, který se v Černé knize jmenuje Lawrence Lucifer a promlouvá k nám z řeckého ostrova Korfu. Ve svých vzpomínkách líčí dobu, kdy spolu s několika přáteli poněkud bohémsky žil v londýnském hotelu Regina. Mladý Lawrence se snaží co nejpřesněji popsat své naivní avantýry a zážitky s přáteli a také svůj vztah k Anglii. Na vypravování však není sám, druhý úhel pohledu na bouřlivé londýnské období nabízí formou deníkových záznamů Herbert Gregory neboli Death Gregory, jeden ze zmíněné skupinky bohémů. Ačkoli je tato postava inspirována Durrellovým přítelem, osobitým básníkem Johnem Gawsworthem, neunikne nám ani nápadná podoba tohoto bohéma samotnému autorovi.

Gregory stejně jako autor Černé knihy jsou neustále puzeni nutkáním vyprávět příběh, životní příběh, který hraničí s mytickým vyprávěním, podobně jako i v případě Alexandrijského kvartetu. Stejně jako Balthazar, Melissa nebo Justina měli v tomto románovém cyklu působit jako jedni z mnoha, kteří čistě náhodou na nějaký čas tvořili součást dějin Alexandrie, tak i Gregory podotýká, že jeho deník je jen zrnko písku na poušti, čímž může připomenout vnitřně rozervané prokleté básníky: „Jsem jako dítě opuštěné v těchto chodbách, těchto ulicích spících dveří mezi sochami, bez přátel, jen s publikem zívajících pitomců. Pro jednou jsem k vám upřímný, já, Death Gregory, loutka na špagátku…Na poli dějin jsme všichni stejní, nepodstatní jako namalovaná věc. Mám na svoje utrpení přidělenou výseč času.“ Celý jeho deník se točí kolem prostitutky Grace, která do Gregoryho života opět vnesla naději, rozptýlení a hlavně lásku. Její postava je téměř emblematická, jelikož je součástí Durrellova takzvaného „heraldického světa“, který popisuje Martin Hilský ve své eseji Román jako alchymie: Lawrence Durrell, a připomene prostou nemocnou dívku, též prostitutku umírající na tuberkulózu, tedy Melissu z Alexandrijského kvartetu.

Lawrence Lucifer, tedy postava odpovídající samotnému autorovi knihy, se na prvních stranách textu téměř omlouvá čtenářům, protože nemá ponětí, co ho nutí vrátit se ve vzpomínkách do prostředí pochmurného Londýna. Durrella, který údajně v raném dětství ze svého dětského pokoje v Indii pozoroval Himaláje a který později velmi rád cestoval, anglická konzervativní atmosféra dusila. Lawrence Lucifer popisuje Anglii jako něco vyčpělého, pustého a spojeného s časem dávno minulým. Nutno podotknout, že jeho představa o tehdejší Anglii není zcela nepodobná T. S. Eliotovu popisu pusté země. Navíc je pro něj ostrov spojen se vzpomínkami a minulostí, jak píše znechucený vypravěč v dopise svému příteli Alanovi: „Celý ostrov se tehdy zhutnil do tvého zvláštním způsobem osekaného profilu – nos středověkého dravce. Gót ozývající se v tvé krvi, hudba, již jsi sebral do svých nervózních prstů a přenášel dál, šílený ve svém nadšení. Roviny se táhnou dál do jižních mlh jako zelené tlukoucí srdce. Mýtus se obrušuje o korbele, křehké páteře oken s erbovní ozdobou, pilíře unikají do věčnosti dětinské historie…Tohle je Anglie, kterou chci zabít, protože když ji jednou provždy opustím, mohu ji znovu vzkřísit k životu!“ Poslední věta citace nám zcela jistě připomene expatriota Jamese Joyce, který například již v Portrétu umělce v jinošských letech naznačuje, že je schopen svobodně tvořit, milovat svou zemi a psát o ní pouze zpovzdálí. Stejně tak pro Durrella je Anglie spojena s minulostí, která ho neustále stíhá a ve spojitosti s touto opuštěnou vlastí se v knize neustále zmiňuje i o smrti, například již na samém začátku knihy, kde čtenářům s povzdechem sděluje, že vzpomínka na život v hotelu Regina je, jako kdyby „znovu prodělal onu malou smrt, jež se navěky množí v hotelu Regina.“ I z těchto krátkých citací z textu můžeme vyvodit, že autor se snaží čtenáři předložit jakýsi vlastní mýtus o své zemi, o stísněné, pochmurné, nepřející a netolerantní Anglii, což nerezonuje pouze v Černé knize, ale i v dalších autorových textech, kde se s touto „anglickou smrtí“ setkáme.

Dalším klíčovým tématem knihy je láska, stejně jako v Alexandrijském kvartetu, kde se Durrell pokusil o takzvanou „studii moderní lásky“. V Černé knize sice nenajdeme žádné milostné intriky, jako tomu je ve zmíněném románovém cyklu, zato však se zde autor nebojí zabrousit do té nejpřízemnější podoby lásky a líčí milostné scény místy až poněkud obscénním jazykem. Z tohoto důvodu měla kniha stejné publikační problémy jako třeba D. H. Lawrenceův Milenec Lady Chatterleyové. Musela v roce 1938 vyjít nejprve v pařížském nakladatelství Obelisk, podobně jako Joyceův Odysseus, který byl ve Velké Británii také odmítnut kvůli skandálnímu, údajně obscénnímu obsahu. Ve Spojených státech kniha byla zprvu zakázána, vyšla v roce 1960, a v Británii dokonce až v roce 1973. Jak uvádí překladatel Ladislav Nagy v doslovu knihy, publikovat román v nakladatelství Obelisk se Durrellovi podařilo hlavně díky Henrymu Millerovi, autorovu celoživotnímu příteli a mentorovi. Henry Miller měl na Durrella obrovský vliv, všiml si jeho talentu a podobnosti jeho poetiky. V jedné jejich zaznamenané konverzaci dokonce říká: „Nikdo, koho jsem kdy četl, nepíše lepší prózu než ty.“

Vraťme se však zpět k samotné knize a zaměřme se na Durrellovo zobrazení lásky. Její přítomnost je pro Durrella nezbytným předpokladem lidské existence. V Černé knize dominuje láska fyzická, která později transcenduje i do lásky duševní a kterou autor popisuje skvostným, místy až zvrhlým jazykem: „Sedím tu se zavřenýma očima a pozoruji, jak jazyk postupuje napříč mou představivostí a každá slabika je obdařená nějakou souhláskou. Viditelná notace obrazů se rozpadá, téma a antitéma se mísí ve zběsilé fuze. To vše se ovšem stéká dolů k původnímu středisku exodu pod barevnými šaty. Humří past ztracených ras, do které padám společně se slabikami, jež zní jako mydlinky ve dřezu. Chlopeň obálky mi přikryla oči; jsem zcela ovládaný, poddajný, rozbolavělý. Řítím se dolů vírem temnoty, znovu mi rostou žábry, a též elektrizující ocas. Penis se mi nadouvá, fialoví a vytlačuje ze sebe můj mozek. Konečně jsem propadl do řeky, odřízl se a mohu svobodně plout v matici, černém talíři, aniž bych cokoli věděl. Vágně tuším proud husté omáčky, co mi buší do šupin, cítím pomalé, zkažené delirium znovuzrození.“ Herbert Gregory ve svém deníku vypráví o osudovém setkání s prostitutkou Grace, která, ač si to nechtěl připustit, hrála v jeho životě významnou roli – odváděla jeho myšlenky od jeho vlastního já, jak ostatně sám přiznává: „Myslím, že jsem Grace tolik miloval právě proto, že jsem po jejím boku dokázal utéct před sebou samým. Naše společná zkušenost rozlomila klec, v níž jsem do té doby žil.“ Gregoryho čas s Grace je však kvůli její stále se zhoršující nemoci úzce vyměřen, přesto se však stala neoddělitelnou součástí jeho života. Paralelně s tímto příběhem se čtenář od Lawrence Lucifera dozvídá o další osudové ženě, prostitutce Hildě, která se tomuto vypravěči vryla do paměti na celý život: „Hilda, ten vajgl sentimentálních snů, jež stále chovám v paměti. Vzpomínka na ni je jako jizva, podobná ranám, které si domorodci udržují otevřené na tělech, do kterých si vtírají dráždidla a znovu je otevírají, až z nich vznikne ornament, který jim závidí celý kmen.“ Nutno dodat, že Durrell tato setkání s ženou popisuje jako fatální a milostné vztahy dvou hlavních postav Černé knihy v mnohém nabývají až mytických rozměrů, podobně jako v Alexandrijském kvartetu v souvislosti s Justinou a Melissou. Lawrence Lucifer se pak ještě setkává s dalšími láskami, například s Francouzkou Madame About, umírající na rakovinu. Zdá se, že každá láska v knize nutně končí smrtí, stejně tak jako autorova láska k Anglii.

V poslední řadě stojí za zmínku, jak Durrell v Černé knize pracuje s pojetím času a prostoru pod vlivem Einsteinovy teorie relativity, což dále rozpracovává a zdokonaluje v Alexandrijském kvartetu a Avignonském kvintetu. V Černé knize si autor pohrává s relativitou reality již tím, že Death Gregory vypráví svůj příběh prostřednictvím deníku v bezprostřední časové blízkosti, ale Lawrence Lucifer předkládá své vzpomínky s odstupem času. Tím však automaticky jeho vyprávění není méně živé, ba naopak. Čtenář má pocit, že je sám součástí příběhu. Durrell tak po vzoru modernistů využívá myšlenku věčně přítomného okamžiku, v němž splývá minulost, přítomnost a budoucnost, a záleží tedy pouze na úhlu pohledu, kterým se na danou skutečnost díváme. Oba vypravěči mají problém odpoutat se od minulosti, jež je stále součástí přítomnosti, jak naznačuje Death Gregory, který se nemůže smířit se smrtí své Grace: „Souchotinářské prsty s modrými žilkami jsou vlhké a apatické. Jenže proč ten přítomný čas? Grace už tu není; už tu není ta dívka z ulice, jež si v sedu objímala kolena a upírala pohled na prázdnou tapetu. Máme o ní snad psát v gnómickém aoristu?“ Tato pasáž ze začátku knihy zaznívá v trochu obměněné podobě z úst Lawrence Lucifera na konci románu a není zcela jasné, ke komu je ve skutečnosti namířena. To však není rozhodující, protože právě v závěru autor nechává největší prostor svým čtenářům: „Napínáš síly ve všech částech těla, v temné prohlubni vaginy, kde dáváš kvasit vegetativní historii a oséváš kontinenty, na něž já přicházím jako žnec, v zaprášených sandálech nebo bos. Je mi vnucováno psát o tobě v gnómickém aoristu.“ Na koho se tedy Lawrence Lucifer obrací? Na své dávné lásky, literaturu nebo nenáviděnou a zároveň milovanou Anglii? Možná i tento závěr jen umocňuje autorovu úvahu, která se mezi řádky více či méně viditelně nese celou knihou, a to úvahu fenomenologickou o zpochybnění reality a o bytí pojatém jako souhrn jevů.

Na závěr nezbývá, než dodat, že pokud čtenář sáhne po Durrellově Černé knize, rozhodně ho nečeká snadný čtenářský úkol. Kniha je náročná jak jazykově, tak obsahově a pro svou fragmentární kompozici, ale rozhodně stojí za úsilí vložené do jejího čtení. I přes velmi kvalitní překlad Ladislava Nagye na mnohých místech čtenář stejně tápe a táže se, o čem to autor vlastně hovoří. Obzvláště však knihu ocení ti, které nadchl Alexandrijský kvartet, jehož kvality, alespoň podle autorky této recenze, nedosahuje, ale přesto nabízí další klíč k porozumění obdivuhodnému prozaickému dílu mnohdy opomíjeného Lawrence Durrella.

© Veronika Geyerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 50 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Veronika Geyerová, 21.07.2015 21:33
Durrell, Lawrence: Černá kniha
Dobrý den, moc děkuji, na to jsem zapomněla.
Vložil: Milan Valden, 21.07.2015 08:56
Durrell, Lawrence: Černá kniha
Dovolím si doplnit, že v češtině vyšel ještě Durrellův román Temný labyrint (The Dark Labyrinth) z roku 1947 (Odeon 1971, přel. Eva Kondrysová).
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 2845x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce