Budil, Ivo T.: Triumf rasismu: rasová imaginace a zrození moderní doby

Budil, Ivo T.
Triumf rasismu: rasová imaginace a zrození moderní doby

ukázka historie

Pro raně novověký svět, vytvořený evropským „výpadem do neznáma“ koncem patnáctého století, byla příznačná strategická rovnováha uvnitř Západu (mezi protestantismem a katolicismem) a vně Západu (mezi evropskými a asijskými mocnostmi). V devatenáctém století byl tento stav v důsledku hypertrofie západní ekonomické a vojenské moci fatálně narušen. Po roce 1815 přestala být Francie definitivně arbitrem kontinentálního politického uspořádání, což umožnilo (v rozporu s Richelieuovou definicí „francou

Ivo T. Budil: Triumf rasismu: rasová imaginace a zrození moderní doby. Stanislav Juhaňák – Triton, Praha, 2015, 991 s.

2.2 Válka světů

Pro raně novověký svět, vytvořený evropským „výpadem do neznáma“ koncem patnáctého století, byla příznačná strategická rovnováha uvnitř Západu (mezi protestantismem a katolicismem) a vně Západu (mezi evropskými a asijskými mocnostmi). V devatenáctém století byl tento stav v důsledku hypertrofie západní ekonomické a vojenské moci fatálně narušen. Po roce 1815 přestala být Francie definitivně arbitrem kontinentálního politického uspořádání, což umožnilo (v rozporu s Richelieuovou definicí „francouzských národních zájmů“) sjednocení Německa na etnickém základě a téměř současně i zrod italského „národního“ státu. Po roce 1848 se nacionalismus stal významným faktorem mezinárodní politiky. Dnes, kdy se ekonomické a intelektuální těžiště současného světa pomalu, ale jistě přesouvá ze stagnujícího Západu do jiných ohnisek Eurasie, která zřejmě dokáží efektivněji zhodnotit plody modernity, je pro nás stále vzdálenější a cizí atmosféra panující přibližně mezi lety 1875 až 1914. Tehdy byla západní civilizace díky hospodářské a vojenské převaze a vitalitě celoplanetární autoritou, které nešlo vzdorovat. Rezistence eurasijských mocností se zhroutila tváří v tvář expanzionismu průmyslových západních národů, poháněných často více úsilím o zvýšení národní prestiže než pouhou snahou o ekonomický zisk. Symbolický systém ancien régime, který byl charakteristický pro západní civilizaci od poloviny sedmnáctého do konce osmnáctého století, se svojí povahou příliš nerozcházel s analogickými ideologickými soustavami jiných eurasijských civilizací. Liberalismus, který byl spojován s nástupem modernity první poloviny, nebyl mimoevropským kulturám (včetně mnohých Evropanů) příliš srozumitelný. Tato skutečnost zvyšovala pocit „rasového“ odcizení.

Rychlost expanze Západu v devatenáctém století připomínala zrod středověkého mongolského impéria. V některých oblastech Asie a Afriky náhlost a dramatičnost příchodu Evropanů (využívajících obdobně jako kdysi Mongolové mimořádně efektivní způsob organizace vojenské síly), po kterém následoval poměrně záhy kolaps evropské nadvlády, bezpochyby dějiny vzestupu a pomíjivosti mongolské říše evokovala. Kdysi asertivní Osmanská říše se změnila v „nemocného muže“ na Bosporu. Persie, která ještě na počátku devatenáctého století vzdorovala ruské expanzi na jižní Kavkaz, se transformovala v pouhý geografický pojem, kolbiště mocenské rivality mezi Velkou Británií a Ruskem. Indie se po povstání sipáhíů stala relativně loajální součástí britského impéria, laboratoří „břímě bílého muže“. Stagnující Čína byla po skončení opiových válek nucena uznat západní politickou nadřazenost. Pouze Japonsko se probudilo z dlouhého izolacionismu, rychlou modernizací podle západního vzoru získalo postavení respektované mocnosti a počátkem dvacátého století porazilo v krvavé válce Rusko.

Západní globální nadvláda zrodila ideologii zdůrazňující a ospravedlňují- cí evropskou nadřazenost, která údajně vyplývala přímo z vrozených rasových dispozic bělochů. Právě v těchto symbolických představách Evropanů o svém historickém poslání lze pozorovat ztrátu střízlivosti a smyslu pro zákon míry: „Pamatujte si, Ferdinande, toto: Začátkem konce všeho je nedostatek míry! O tom, jak se tenhleten veliký rozvrat začal, vám mohu dobře vypravovat, protože stojím na správném stanovisku. … Nezřízenými fantaziemi se to začalo! Divnými přemrštěnostmi! Nikde nic umírněného, a proto nic silného! To bylo jisté! Tak tedy zánik celého světa? A proč ne? Zánik všech? To se ví! Ostatně my k němu nespějeme, my k němu letíme! Opravdová štvanice! Já jsem to, Ferdinande, viděl, jak duch pozvolna povoluje ze své rovnováhy a jak se ztrácí v tom velikém podniku apokalyptických ambicí“ (Céline 1933, 540).

Moderní antropologie se formovala v prostředí nacionalistického rozštěpení Evropy a globální expanze Západu. Tato skutečnost ji bezpochyby silně ovlivnila. Biologická antropologie převzala poměrně záhy rasovou konceptualizaci lidské diverzity. Klasický evolucionismus, který představoval v anglosaském světě od šedesátých do devadesátých let devatenáctého století dominantní směr antropologického myšlení, zdůrazňoval především nadřazenost západních politických institucí, představujících výsledek dlouhého progresivního vývoje, a byl relativně málo zasažen rasovým esencialismem. Tuto rezistenci lze částečně přičíst skutečnosti, že politický život britské říše byl prostoupen duchem evangelikalismu, prosazujícího proměnu Velké Británie v „morální impérium“ se zvláštní civilizační misí. Etické aspekty britské zahraniční politiky zdůrazňoval zejména ministerský předseda William Ewart Gladstone, který byl na rozdíl od svého rivala Benjamina Disraeliho rezervovaný vůči rasové ideologii.

V roce 1871, krátce poté, kdy dozněly poslední výstřely prusko-francouzské války, vydal Edward George Bulwer-Lytton román Přicházející rasa (The Coming Race). Bez ohledu na to, že zmíněná kniha (kterou autor věnoval Friedrichu Maxi Müllerovi) inspirovala mnohé theosofy (kteří věřili v autenticitu příběhu) a ovlivnila protonacistickou senzitivitu v Německu, jde o sugestivní metaforu ukazující, s jakou nejistotou, rozpaky, nervozitou a očekáváním byla rasová imaginace posílená darwinismem přijímána v západní společnosti v údobí 1871 až 1914.

Vypravěčem je Američan, který po smrti svého zámožného otce hodně cestoval. Známý inženýr jej pozval, aby navštívil důl, v němž pracoval (nedozvíme se, kde se nacházel). Inženýr se snažil proniknout při hledání přírodního bohatství co nejhlouběji pod zemský povrch. Svěřil se příteli, že spatřil, jak z útrob země vyzařuje světlo pocházející pravděpodobně z lampy vyrobené lidskýma rukama. Neodvážil se však sestoupit níže. Američan to pochopil jako výzvu a nechal se společně se svým druhem spustit v těžební kleci do propasti. Při dalším sestupu za pomoci provazů se inženýr zřítil a zahynul. Druhý muž byl napaden prehistorickým ještěrem. Zachránil se útěkem, ale osaměl, ztracen v podsvětní říši. Vypravěč se náhle ocitl v rozsáhlém obdělávaném údolí porostlém neznámou vegetací a oživeném předpotopními zvířaty. Zdejší svět bez slunce byl světlý, svěží a teplý jako italská krajina. Stavby vzdáleně připomínaly starou egyptskou architekturu. Američan se setkal s vysokými lidmi ušlechtilých a jemných rysů s tváří sfingy odlišujících se od všech národů obývajících zemský povrch. Jejich dotyky působily terapeuticky a léčivě. Byli vybaveni mechanickými křídly (vzdušná akrobacie okřídlenců připadala vypravěči jako čarodějnické slety). Šlo o skutečnou nadřazenou a evolučně pokročilejší rasu zvanou Ana. Její příslušníci působili jako vznešení polobohové a vyvolávali bázeň a posvátnou úctu. Žili v hojnosti a přepychu obklopeni vyspělou technologií vysoce překonávající pozemskou. Využívali vril, takřka všemocnou tvořivou i destruktivní sílu prostupující veškerou přírodou.

Z antropologického hlediska měli Anaové brachykranní lebky. Vypravěč se nikdy nesetkal s fyzicky postiženým jedincem. Mužům nerostly vousy. Pokožka Anaů byla bílá, převládaly světlé vlasy a modré oči. Anaové, kteří byli přísnými vegetariány, nahlíželi na jiné podzemní populace (vyznačující se vyšší pigmentací), které neovládaly vril, se stejnou přezíravostí jako se „obyvatelé New Yorku dívají na černochy“. Jazyk Anaů byl původně izolační jako čínština a podle teorie Friedricha Maxe Müllera odrážel prvotní stadium lingvistického vývoje. Později nabyl aglutinační a nakonec flektivní podoby. Vypravěč přirovnával jazyk Anaů k árijským (indogermánským) dialektům; zaznamenal i výpůjčky z turánských jazyků. Pozemští Árijci a podzemní Anaové měli pravděpodobně společné předky (Bulwer-Lytton 1871, 271).

Obě ukázky ve formátu .pdf naleznete zde a zde.

© Ivo T. Budil
ukázka z knihy Triumf rasismu: rasová imaginace a zrození moderní doby
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.