Grass, Günter: Plechový bubínek

Grass, Günter
Plechový bubínek

recenze beletrie zahraniční

Monumentální román německého spisovatele Güntera Grasse (1927–2015) Plechový bubínek patří k vrcholům jeho celoživotního díla i světové literatury vůbec. V pohledu hlavního hrdiny, soustavně bubnujícího liliputa Oskara Matzeratha, se jako v křivém zrcadle odráží prostředí maloměšťácké společnosti v meziválečném Gdaňsku a otevírá téma nástupu nacismu k moci. Za tzv. Gdaňskou trilogii, jejíž první částí je právě tato kniha, obdržel Grass v roce 1999 Nobelovu cenu za literaturu.

Perspektivou liliputa
Günter Grass
: Plechový bubínek. Přel. Vladimír Kafka a Josef Hiršal, Atlantis, Brno, 2011, 632 s.

V dubnu letošního roku přišel literární svět o jednoho z největších autorů 20. století: v severoněmeckém Lübecku zemřel ve věku 87 let úspěšný grafik, originální (a často kontroverzní) intelektuál a zejména fenomenální vypravěč Günter Grass. Když tento vyučený kameník na konci 50. let vydal svůj patrně nejslavnější román Plechový bubínek (Die Blechtrommel), monumentální šestisetstránkový opus, brilantně mapující vzestup nacismu v tehdejším Svobodném městě Gdaňsku, vzbudil značný rozruch. Překvapil nejen svým vypravěčským stylem, jenž dodnes představuje v kontextu německé (i světové) literatury něco krajně netypického a novátorského, neméně provokoval i obsah. Vedle marginálních připomínek, např. že kniha místy hraničí až s otevřenou pornografií, šokoval tehdy Günter Grass tím, že jako jeden z prvních v německém prostředí naplno otevřel téma vzestupu nacistické ideologie ve 30. letech, čímž tamní společnosti bez skrupulí vhodil hrst soli do jejích pozvolna se hojících, stále však ještě hlubokých ran.

Plechový bubínek podle mnohých Grass už nikdy literárně nepřekonal. Kniha představuje první díl tzv. Gdaňské trilogie, do níž se řadí ještě novela Kočka a myš (1961) a román Psí roky (1963). Za tuto trojici děl, jež dostala souhrnný název podle spisovatelova rodného města, obdržel Grass v roce 1999 Nobelovu cenu za literaturu, mimo jiné s odůvodněním, že se „zasloužil o zpřítomnění zapomenuté tváře minulosti“.

Onu zapomenutou tvář minulosti v Plechovém bubínku zpřítomňuje bizarní vypravěč a zároveň hlavní postava Oskar Matzerath, liliput, toho času pacient Léčebného a zaopatřovacího ústavu, jenž nevšedním a nekompromisním způsobem líčí postupný zrod totality v prostředí gdaňské maloměšťácké společnosti, aby se přes válku dostal až do období adenaeurovského Německa. V den svých třetích narozenin se vědomě rozhodne již dále nerůst (!), což mu umožní nikdy nevstoupit do světa dospělých. Tím získá možnost už celý život hodnotit svět kolem sebe očima malého dítěte – ovšem vzhledem k tomu, že tímto pohledem nahlíží svět i ve svých třiceti letech, jeví se často jeho vnímání reality jako značně pokřivené, sobecké a karikující. Jako jakýsi osobní atribut si Oskar zvolí malý červenobílý bubínek, bez něhož jeho bytost jednoduše nemůže existovat. Právě bubínek, jakkoliv jich za svůj život vystřídá stovky, se stane veřejně manifestovaným znakem Oskarovy vnitřní svobody, znakem oproštění se od vnějšího světa, od „zlých znamení ohlašujících pohromu, která se obouvala do čím dál vyšších holinek“. Jeho neustálé bubnování tak není pouze výrazem hlubokého vnitřního odporu vůči společnosti, ale i výmluvným symbolem blížící se katastrofy fatálních rozměrů, které nezabrání ani Oskarovo „rozbubnovávání“ nacistických manifestací, do jejichž burácivých pochodů a chorálů vnáší tato figurka – ani dobrá, ani vysloveně zlá – příjemné rytmy foxtrotů a valčíků. Stejně tak ovšem Oskar narušuje i sjezdy polských nacionalistů, skautů a mnoha jiných skupin. „A co jsem nerozbil bubnem, to jsem zabil svým hlasem,“ hodnotí vypravěč další ze svých výjimečných rysů, tedy „nadání“ roztříštit svým křikem sklo, a to od brýlí až po vitríny na ulicích – o tento um přijde až ve vlaku, který jej spolu s nejbližšími odváží v létě pětačtyřicátého roku z Gdaňsku do Německa, což je scéna, kterou se otevírá závěrečná, třetí část Plechového bubínku. Schopnost do jisté míry objektivizovaného hodnocení a povznesení se nad absurdní svět mu zčásti poskytuje i jeho domácí zázemí: Oskar má vlastně dva otce, skutečného a oficiálního. První z nich je Polák kašubského původu (Jan Bronski) a druhý Němec (Alfred Matzerath, člen NSDAP), čímž se Oskarovi dostane jedinečné příležitosti nestranného hodnocení dobové politické situace.

Román je napsán v typicky grassovském „barokním“ stylu, samotný autorův jazyk zde představuje jeden z nosných pilířů celého díla. Podobně jako u jiných Grassových literárních prací se i zde čtenář setká s dlouhými významově zatíženými souvětími a nespočtem mnohdy matoucích odboček od hlavního proudu vyprávění, s častým vyšinutím z větné vazby. Intenzivní příval slov zahrnuje celou řadu symbolů, metafor, slovních hříček, surreálných a komických výjevů. Ať už jde např. o obraz koňské hlavy prolezlé skrz naskrz mořskými úhoři, postavu zelináře Greffa, který si nahý prozpěvuje v zamrzlém Baltu a který k těmto ledovým koupelím rád bere i mladé chlapce, či o první sexuální zkušenosti malého hrdiny. Těmito groteskními obrazy, jež jsou vlastně základní stavební jednotkou celého díla, Grass zachází jednak do rovin čisté absurdity, zároveň se však permanentně pohybuje v tíživě reálných sférách. Tento osobitý, mnohovrstevnatý proud vyprávění tak po čtenáři vyžaduje maximální pozornost a neustálé soustředění.

Výraznou stránku Plechového bubínku představuje i autorův osobitý humor, jenž se právě v tomto díle, díky jeho bizarnímu charakteru, mohl naplno projevit. Grassovo využívání komična by se dalo označit jako důmyslně nenápadné, umně ukryté do dějově přesyceného textu, čímž se tento důležitý aspekt díla stává mnohdy velmi obtížně vysledovatelným. Tak například věta „Nepozorovala, že Matzerath i její Jan ve skrytu dlaní řezali pilou různě tlusté stromy...“ je více než trefným příkladem Grassovy netradiční obrazotvornosti ve vytváření komicky laděných frází, které jsou ovšem bez hlubší koncentrace snadno přehlédnutelné.

Velmi netradičním stylizačním prostředkem, jenž upoutá pokaždé, když na něj čtenář narazí, jsou pak časté gramatické záměny osoby vypravěče. Ten jednu chvíli hovoří v první osobě, za chvíli se však – a to dokonce i v rámci jednoho souvětí – přesune do osoby třetí a mluví o sobě jako o Oskarovi. Vypravěč tak tímto nezvyklým přístupem získává od hlavního hrdiny v určitých momentech odstup, aby jej (tj. vlastně sebe) později opět cele přijal a hovořil v osobě první.

Günter Grass tímto výborným románem v neposlední řadě dokázal, že doba velkých epických děl neodezněla s výstřely druhé světové války (jak se tehdy mnozí domnívali), ba naopak podal jasný důkaz toho, že rozsáhlá vyprávění jsou stále živá a stále mají čtenáři co říci. Po všech stránkách, jak svým originálním jazykem, tak také výpovědní hodnotou, jež přinutila celou tehdejší generaci Němců znovu otevřít svou „národní třináctou komnatu“ a naučit se mluvit o činech svých otců a dědů, představuje Grassův Plechový bubínek zcela jedinečný literární i kulturní fenomén.

Do češtiny jej přeložil Vladimír Kafka (1937–1970), odborník na německou literaturu a osobní přítel Güntera Grasse. V češtině vyšel román poprvé v roce 1969 v nakladatelství Mladá fronta.

 

© Matěj Matela

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

100%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 4180x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce