Papanikolas, Zeese: Dr. Hugo Dux

Papanikolas, Zeese
Dr. Hugo Dux

recenze literární věda

Americký autor se vydává po stopách záhadného dr. Huga Duxe, jehož jméno figuruje v minulosti badatelovy vlastní rodiny. Drobná, leč zajímavá sonda do historie u nás nepříliš reflektovaného dadaismu.

Dadaistická pouť se zajímavými zastávkami a nejasným cílem
Zeese Papanikolas:
Dr. Hugo Dux. Hlava československých dadaistů / Hugo Dux, M.D.: The Chief of All the Dadaists in Czechoslovakia. Přel. Jiří Soukup, Regionální muzeum v Teplicích, Teplice, 2013, 140 s.

Na počátku bylo slovo – tak líčí Zeese Papanikolas zrod hnutí dada ve své knize nazvané Dr. Hugo Dux. Hlava československých dadaistů, kterou na sklonku roku 2013 vydalo v česko-anglické verzi Regionální muzeum v Teplicích. Co přimělo autora z USA, zabývajícího se dosud především americkou kulturou, napsat text věnovaný osobnosti, jejíž jméno nikomu nic neříká ani v Čechách? Na počátku byla náhoda – pasáž z vyprávění Richarda Huelsenbecka o prvních letech dadaistického hnutí, jehož byl spoluzakladatelem, konkrétně pak zpráva o dadaistickém turné po střední Evropě roku 1920, jehož součástí bylo i vystoupení tří věrozvěstů dadaismu (Huelsenbecka, Johannese Baadera a Raoula Hausmanna) v Teplicích – Šanově, během něhož „jmenovali pana dr. Huga Duxe, nejinteligentnějšího obyvatele Teplic, hlavou všech dadaistů v Československu“. Postava neznámého doktora se stala předmětem autorova badatelského zájmu poté, co matka jeho manželky – československá emigrantka židovského původu ze Sobědruh (obce na kraji Teplic) – prohlásila, že dotyčný byl jejich rodinným lékařem.

S vydatnou pomocí Jiřího Soukupa, tehdejšího doktoranda z FF UK, jenž v současnosti působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a který je zároveň editorem a překladatelem přítomného titulu, se autorovi podařilo sestavit hned několik více i méně pravděpodobných profilů hledaného dr. Huga Duxe, aniž by pokládal za nutné přiklonit se v závěru k jedinému z nich. Podobně otevřený konec přitom koresponduje s vlastním obsahem celé knihy, v němž záhadný teplický lékař hraje spíše roli příhodného pojítka mezi dlouhou a pestrou řadou témat, na něž v tomto esejisticky laděném textu postupně přichází řeč. Ostatně sám Papanikolas o svém pátrání prohlašuje, že stejně jako samotné dada nemá jedinou správnou odpověď a cíl.

Na informační hodnotě a formulaci těchto krátkých exkurzů se z pohledu českého čtenáře občas podepisuje autorova nepřímá zkušenost s popisovanými reáliemi spolu s možnými ohledy na zahraniční publikum. Přesto zde nalezneme množství dosud neznámých, ba i překvapivých faktů, na čemž má svůj podíl též obecně malá obeznámenost tuzemské veřejnosti s dadaismem jakožto směrem u nás nepříliš zakořeněným (v poměru k jiným avantgardním proudům). Přidanou hodnotou je pak bezesporu autorova osobní (rodinná) zainteresovanost, bez níž by kniha samotná patrně vůbec nevznikla a která mu otevřela cestu k mnohým vzpomínkám i archivním dokumentům a fotografiím.

Papanikolas během své výpravy za vzdálenou siluetou Huga Duxe zavítá na nejrůznější místa – jedna z možných stop je ostatně geografické povahy, vždyť Duchcov ležící nedaleko Teplic se v němčině nazývá Dux a coby součást uměleckého pseudonymu se objevuje i u současného autora Patrika Linharta (Lux von Dux), spjatého s tímto regionem a majícího blízko též k dadaismu, který nikoliv náhodou Papanikolasovu knihu recenzoval v Tvaru (5/2014). Nejen do severních Čech, potažmo Sudet, ovšem zavítáme v průběhu četby, v rámci pojednání o některém z dílčích témat nás autor zavede také do Curychu (dadaismus) nebo Prahy (pražská židovská/německá literatura). Zatímco leckterá z přítomných – a často velmi vděčných (Kafka) – témat se jeví s ohledem na hlavní předmět výkladu jako vcelku relevantní, přítomnost jiných už působí trochu nadbytečně, což se týká například komentářů k osudu Židů po nástupu Hitlera k moci (dr. Hugo Dux přitom zemřel v lednu roku 1932).

Většina čtenářů však autorovi tematickou košatost jeho díla jistě ráda odpustí, vždyť je až s podivem, co Papanikolas dokázal z marginálního výchozího motivu nakonec vytěžit. A přičteme-li k tomu jeho nepochybnou erudici, nemalé vypravěčské schopnosti a dar spojit na malém prostoru (česká verze čítá zhruba 50 stran) zdánlivě nespojitelné do poměrně zajímavého a kompaktního celku, nevychází z toho jeho kniha nikterak špatně a bezpochyby svým obsahem i kvalitou zpracování výrazně přesahuje standard tzv. regionální literatury. A třeba její četba podnítí v některých jedincích (u nás i za hranicemi) zájem dozvědět se o načrtnutých kulturně-historických tématech více – několik zajímavých čtenářských tipů nabízí již poznámkový aparát této knihy.

© Petr Nagy

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 38 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

53%čtenáři

zhlédnuto 1522x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce