Fowler, Karen Joy: Všichni jsme z toho úplně na větvi

Fowler, Karen Joy
Všichni jsme z toho úplně na větvi

recenze beletrie zahraniční

Román Všichni jsme z toho úplně na větvi je pro Karen Joy Fowlerovou po mnoha letech trefou do černého. Přináší silné téma, neotřelé zpracování a v podstatě až postmoderní hru se čtenářem i hlavní hrdinkou.

Všichni jsme z toho úplně na větvi
Karen Joy Fowlerová: Všichni jsme z toho úplně na větvi. Přel. Petra Jelínková, Plus, Praha, 2015, 328 s.

„Každý jsme ve vesmíru sám. Nějak si z toho musíme pomoci.“
(John Osborne)
(Varování: druhá polovina recenze obsahuje spoiler!)

Prolog: Hlavní hrdinka posledního románu Karen Joy Fowlerové Všichni jsme z toho úplně na větvi Rosemary sleduje domácí video z doby, kdy jí byly dva roky. Asi každý z nás by našel podobný němý kousek i ve svém domácím archívu. Vybledlé barvy a zachycení banální činnosti, která takto, po letech, vyvolává nostalgii. Při této příležitosti si Rosemary vybaví i pohádku o dvou sestrách, kterou jí čítávala maminka, kdy se jedné ze sester při mluvení u úst zjevovaly diamanty a květiny a druhé žáby a hadi. Trochu ji také zaskočilo, když na videu viděla, jak moc upovídaná kdysi byla. S upovídaností se pojí další její vzpomínka. Jak pokaždé před spaním chtěla otci něco překotně vyprávět a ten při odchodu, aby celou anabázi zkrátil, prohlásil: „Tak začni uprostřed.“ A tak Rosemary začne.

Přeskočí rovnou do zimy 1996, takže vynechá podstatnou část dětství a uvede nás až do let svých vysokoškolských studií, která se tolik liší od sluncem zalitého odpoledne na štěrkové příjezdové cestě domku na domácím videu. Ne nadarmo se říká, že jen máloco dokáže člověku poznamenat život tolik jako trauma z dětství. Rosemary se většinu života vyhýbala jakýmkoliv hovorům o rodině, která nebyla zas až tak výjimečná: otec, psycholog studující i chování zvířat, matka, bratr a sestra. Nějaké ty krize, psychická zhroucení, několikeré stěhování. Na první pohled se tedy zdá, že Rosemarina zdrženlivost a neochota mluvit s přáteli o rodině nemají pražádné opodstatnění. Ostatně rodinné příběhy, s nimiž se jí její přátelé svěřují, také nejsou žádná procházka růžovým sadem. Rosemarin život však poznamenaly dvě zásadní ztráty. Nejdřív přišla o sestru, dvojče Fern. Když se jednou vrátila z delší návštěvy u prarodičů, sestra byla pryč. Pak přišla i o staršího bratra Lowella, který po konfliktu s rodiči utekl z domu. Rodina o něm pak měla již jen kusé informace díky anonymním pohlednicím či z policejních spisů.

To, že Rose poslechla otce, zkrotila vrozenou upovídanost a skočila doprostřed příběhu, má za následek jediné: sice se stihneme spolu s Rosemary seznámit s poněkud výstřední Harlow, jež Rose dokonce kvůli výtržnostem v menze dostane do cely předběžného zadržení, ale chybí nám jedna podstatná informace, která staví celé Rosemarino dětství do značně odlišného světla: její oplakávané dvojče Fern nebylo totiž člověk, ale malá šimpanzice, kterou její otec přinesl domů v rámci experimentu, při němž chtěl spolu se svým týmem sledovat vzájemné ovlivňování dítěte a šimpanzího mláděte v případě, že budou v podstatě od narození vyrůstat vedle sebe.

Prostředí výzkumných laboratoří a pokusy na zvířatech nejsou zrovna obvyklým námětem literárních děl. Pro Fowlerovou je však toto téma logickou volbou. Jak přiznala v jednom z rozhovorů pořízených po oznámení loňských nominací na Man Bookerovu cenu, díky otcově povolání vyrostla ve velmi podobných laboratořích, kde se také prováděly pokusy na zvířatech, konkrétně krysách. Navíc se tématem vztahu mezi lidmi a primáty zabývala již v oceňované povídce „What I Didn´t See“. Fowlerová v žádném případě pokusy na zvířatech neobhajuje (byť připouští, že díky otcově profesi má, pokud jde o tuto problematiku, dosti rozporuplné pocity). Nejde cestou laciných, rádoby efektních a nervy drásajících popisů krutého zacházení s laboratorními zvířaty. Takové pasáže samozřejmě v románu najdeme a jsou mimořádně působivé. Je to však jen kulisa, v níž se, podle Fowlerové, odehrává něco mnohem horšího.

Lidská paměť je velice ošidná věc. Lidé si mnohdy pamatují jen to, co chtějí, případně si na základě bezvýznamných útržků pomýlené paměti vytvářejí realitu novou, na míle vzdálenou od pravdy. Něco podobného se přihodilo i Rosemary. Zatvrdila se vůči rodičům, kteří ji z pro ni nepochopitelného důvodu připravili o sestru. Vzhledem k bratrově odchodu neměla mnoho let šanci s někým konfrontovat to, co si z dětství pamatuje, s tím, jak to celé probíhalo doopravdy. Teprve až díky nečekanému setkání s bratrem Lowellem, pronásledovaným policií kvůli útokům na výzkumné laboratoře a spolupráci s organizacemi bojujícími za práva zvířat, má konečně šanci poupravit si povědomí o více než patnácti letech vlastního života. Nejenže zjistí, že těch několik dní kolem Fernina zmizení proběhlo trochu jinak, než si pamatovala, ale také že v jejím odchodu sama sehrála určitou, a to ne úplně zanedbatelnou roli.

„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověk, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověk.“
Tolik notoricky známý citát čínského učence. Rosemarina matka chtěla, aby její dcera prožila „výjimečný život“. V podstatě se jí to vyplnilo. Ale asi ne tak, jak by si byla skutečně přála. Těch několik let soužití Rosemary a Fern se sice mohlo zdát idylických, ale už tehdy byla patrná skrytá rizika celého experimentu. Rosemary přirozeně ovlivňovala a učila malé šimpanzí mládě, které zase nazpět ovlivňovalo Rosemary jakožto mládě lidské, neméně zvídavé a přizpůsobivé. Problém nastal v okamžiku, kdy se obě „dcery“ začaly chovat jako typické zástupkyně svého rodu. Rosemary se přirozeně domnívala, že ona je v očích rodičů tou, které od úst „padají květiny“, a Fern zas tou méně oblíbenou. Ale i tak nastávaly situace, kdy na své opičí dvojče žárlila. Poté už stačilo málo – aby jednou ve Fern zvítězila její zvířecí podstata, aby najednou nebyla Rosemariným dvojčetem, ale prostě jen malou opičkou, v níž dřímají instinkty, které se nedají stoprocentně potlačit. Celý experiment se najednou vymkl kontrole. A tak nebylo nic snazšího, než ho ze dne na den utnout: Rosemary odvézt k babičce a malou, nic netušící Fern zavřít už jednou provždy do otřesných podmínek laboratoře mezi další, pro výzkum určená zvířata, která však na rozdíl od Fern nezažila nikdy nic jiného než malou klec a další vystresované primáty všude kolem.

Stejně jako Fern přišla o mnoho ze své opičí přirozenosti, tak i Rosemary poznamenalo několik let vedle šimpanzí sestry víc, než si její otec a jeho kolegové z laboratoře mysleli. To, že se ve stresu chovala mnoho dalších let spíš jako primát než jako člověk, bylo to nejmenší. Především však ztratila důvěru v lidi kolem sebe, což jí i jednou pro vždy znemožnilo vést plnohodnotný partnerský život. Podobně jako člověk v čínském citátu uvedeném výše netuší, kdo vlastně je. Zda je člověk nebo napůl šimpanz, kdo je její rodina, kdo jsou její nejbližší a jak má vlastně žít dál.

Karen Joy Fowlerová nebyla nikdy „mainstreamovou“ autorkou. Třebaže se relativně prosadila na poli sci-fi literatury a fantasy, její romány ani povídky nikdy nebyly žánrově čisté. Jak sama podotýká v rozhovorech, vždy ji bavilo žánry spíše mísit, třeba do historické prózy přimíchat něco ze sci-fi a podobně. Je možné, že právě tato skutečnost se negativně podepsala na dřívější recepci jejího díla a prodejnosti. Román Všichni jsme z toho úplně na větvi však byl konečně trefou do černého. Silné téma, neotřelé zpracování, v podstatě až postmoderní hra se čtenářem a samotnou hrdinkou. To vše jsou atributy, které jí vysloužily nejen Pen/Faulknerovu cenu a užší nominaci na Man Booker Price, ale po mnoha letech literární kariéry přinesly i zasloužený zájem čtenářů.

 

© Markéta Musilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 38 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 1561x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce