Joshi, S. T. (ed.): Černá křídla Cthulhu

Joshi, S. T. (ed.)
Černá křídla Cthulhu

recenze fantasy

Nejvýznamnější znalec díla H. P. Lovecrafta sestavil antologii povídek, které se dílem amerického hororového klasika inspirovaly. Sice se obešel bez největších hvězd žánru, avšak sestavil rozmanitou kolekci nadprůměrných povídek, která se v USA už dočkala dvou pokračování.

Lovecraftovský horor stále žije
S. T. Joshi
(ed.): Černá křídla Cthulhu. Jedenadvacet povídek lovecraftovského hororu. Přel. Milan Žáček, Laser-books, Plzeň, 2014, 416 s.

Již brzy uplyne osmdesát let od smrti „největšího tvůrce klasického hororu dvacátého století“, jak H. P. Lovecrafta označil Stephen King. Dílo podivného pána z Providence je přitom stále živé – u nás se poměrně nedávno ukončilo vydávání jeho spisů (čtyři svazky rozdělené do pěti knih), stále vycházejí různé výbory či speciální edice nejznámějších příběhů a občas narazíme na lovecraftovské motivy i v dílech domácích autorů. V zahraničí je pak počet podobných projektů mnohonásobně větší.

Nejvýraznějším lovecraftologem je přitom americký kritik s indickými předky S. T. Joshi. Ten o slavném autorovi napsal několik knih (za biografii H. P. Lovecraft: A Life z roku 1996 obdržel Cenu britské fantasy a Cenu mezinárodního sdružení autorů hororu), připravil definitivní komentované vydání Lovecraftových prací a pracuje na edici autorovy korespondence. Krom toho se věnoval i dalším autorům žánru weird – tedy specifického směru duchařského či makabrózního hororu konce 19. a první poloviny 20. století (např. Ambrose Bierce). A také je editorem řady antologií.

Sborník Černá křídla Cthulhu, který vyšel díky nakladatelství Laser-books a překladateli Milanu Žáčkovi (ten se u nás v posledních letech díky překladům a tipům na hororové tituly Laseru stal v daném žánru pravděpodobně nejvlivnější osobou a odborníkem) na sklonku minulého roku coby „vánoční titul“ (doporučujeme darovat pod stromeček i s Lovecraftovou povídkou Slavnost), je Joshiho zatím posledním projektem, který se letos v USA dočkal již třetího pokračování.

Editor v úvodu nabízí krátké shrnutí lovecraftovské tradice v angloamerické literatuře – ovšem opravdu jen stručné, vymezený prostor raději věnuje nastínění problémů, s nimiž se musel při sestavování svazku potýkat. Tedy především se snahou přispěvatelů napodobit Lovecraftův styl nesmyslným opakováním vybraných frází či pokusy použít stejný jazyk, případně mechanickým převzetím některých Lovecraftových monster. Jaksi mimoděk přitom Joshi poukazuje na některé opomíjené přednosti Lovecraftovy tvorby, jako je například cit pro popis prostředí. I zde však nabízí spíše jen povšechné indicie, jak chápat rozmanitost předkládaných povídek, které ani zdaleka nejsou zasazené výhradně do Nové Anglie ani nemusejí obsahovat motivy z mýtu Cthulhu.

Antologie tak splňuje pro českého čtenáře hned trojí účel. Primárně je to samozřejmě zábava, protože vlastně o žádné povídce se nedá říct, že by byla podprůměrná. Za druhé kniha rozšiřuje naše chápání pojmu lovecraftovský horor. A za třetí představuje zahraniční hororové hvězdy i mírně obskurnější autory, s kterými se bohužel nemáme v českém prostředí jak setkat jinak (v tomto ohledu funguje ještě lépe než Kniha hrůzy z roku 2012).

Největší pozornost na sebe samozřejmě v předkládané antologii strhují povídky, kde jsou ozvěny Lovecrafta – jak mýtu Cthulhu, tak konkrétních povídek – nejviditelnější. Hned trojí pozornosti se dočkal slavný Pickmanův model. Poněkud zmatená „genetická“ hrůza Briana Stableforda (doporučuji spíše výbornou upíří knihu Říše strachu) Pravda o Pickmanovi zůstává ve stínu atmosférické a delirické povídky W. H. Pugmireho Obyvatelé Strašidlesa a především skvělé Pickmanovy modelky od Caitlín R. Kiernanové, povídky, v níž se lovecraftovské motivy přirozeně vplétají do světa hollywoodské smetánky bouřlivých dvacátých let.

Výborné jsou ale i povídky, které lovecraftovské motivy přebírají volně – třeba propojení Cthulhu s velkoměstskou poetikou ve stylu filmu Drive a se světem ghett v Jak dostat chapadláka od Michaela Shea. Podzemní rasa podivných bytostí, jejíž obdoby nalezneme i u R. E. Howarda (především povídky s Bran Mak Mornem) a ozvěny i v takových dílech, jako jsou Kuttnerovy Hřbitovní krysy, ohrožuje hrdiny povídky Tunely od Philipa Haldemana a „odhazování lidskosti“ čeká obyvatele Hotelu Broadsword v působivém podání Lairda Barrona. Michael Cisco pak ukazuje, že Lovecraft byl jedním z prvních, kdo pro horor objevil populární rednecky z „buranských“ hororů (i když Násilí, dítě důvěry může být v jistém duchu pokračováním slavné Barvy z kosmu).

Asi nejzábavnějším příběhem „volných inspirací“ jsou ale dle mého Nižší démoni Normana Partridge. Do našeho světa tu vtrhnou démoni ovládající a deformující těla svých obětí – lepší poctu všem těm videohrám typu Dead Space či Doom a dalším postlovecraftovským gore projektům si nevybavím. Nejděsivější povídkou je ale v rámci celé antologie Záměna Michaela Marshalla Smithe. Jeho příběh neobsahuje ani jednoho mrtvého, ke kontaktu s nebezpečím vyloženě nedojde – ale i nahlédnutí za oponu normality je zde podáno natolik působivě, že už kvůli této jediné povídce stojí za to si knihu pořídit.

Pro věrné fanoušky H. P. Lovecrafta jsou pak dalším důvodem povídky, které se slavným autorem pracují jako s postavou – bez kontextu zcela nepochopitelná Susie Jasona Van Hollandera i spíše nostalgický než hororový Přízrak nad Providence od Jasona Thornera. Svéráznou hříčkou je pak „komentovaný soubor dopisů“ adresovaných Lovecraftovi jistým anglickým podivínem v podání Ramseye Campbella v Korespondenci Camerona Thaddea Nashe – ani zde se nám nedostane pocitu děsu, spíše pobaveného pomrkávání, jaká že to forma příběhů nás kdysi bavila, ale kterou už skoro nikdo nepoužívá.

Jako celek Černá křídla Cthulhu dokládají, že je lovecraftovský horor stále vitální a schopný nejen nostalgicky připomínat staré časy pulpu a autory našeho dětství, ale především se šikovně adaptovat na podmínky moderního světa. Možná nejpřesvědčivějším důkazem tohoto tvrzení je, že antologie se zcela bez problémů obešla bez nejslavnějších autorů, kteří si „Lovecrafta“ občas střihli – Stephena Kinga, Neila Gaimana či Joe Hilla.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 46 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 1089x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce