Mignola, Mike; Corben, Richard: Hellboy – Paskřivec a jiné příběhy

Mignola, Mike; Corben, Richard
Hellboy – Paskřivec a jiné příběhy

recenze komiks

Desátý svazek příběhů paranormálního detektiva a odrodilého pekelníka přináší čtyři povídky, z nichž ta titulní (a nejdelší) patří k těm vůbec nejlepším, jaké kdy Mike Mignola napsal.

O svlékání z kůže, hlavě piráta a mateřském znaménku
Mike Mignola
, Richard Corben, Duncan Fegredo, Joshua Dysart, Jason Alexander: Hellboy – Paskřivec a jiné příběhy. Přel. Jan Kantůrek, Comics centrum, Praha, 2015, 160 s.

Nakladatelství Comics centrum dospělo při vydávání série Hellboy k jubilejnímu desátému svazku, který – jak to v sérii bývá obvyklé – přerušil tok hlavního příběhu povídkami. Pozornost si zaslouží hned z několika důvodů. Jednak se v jedné z povídek Mike Mignola kromě psaní scénáře vrátil také ke kresbě (jinak ho již v posledních dvou svazcích relativně důstojně zastoupil Duncan Fegredo a v kreslení pokračuje i v dvanáctém svazku, u nás dosud nevydaném), jednak se opět vrátil ke spolupráci s famózním veteránem Richardem Corbenem (ročník 1940) a především: titulní povídka, na níž oba zmínění spojili síly, patří k tomu nejlepšímu z Hellboyova univerza. Zajímavá je už Mignolova předmluva, v níž přiznává, že dosud čerpal výhradně z evropských, asijských či afrických pohádek a pověstí, zatímco svůj domácí, tedy americký folklor úplně opomíjel. Paskřivec je tedy inspirován právě zkazkami Nové Anglie, odehrává se v Appalačských horách ve státě Virginie a hemží se to tu především čarodějnicemi. A Mignola ještě dodává, že se (nejen v tomto příběhu) inspiroval pozapomenutým pulpovým spisovatelem (a komiksovým scenáristou) Manlym Wade Wellmanem, který vytvořil jedny z prvních „okultních“ detektivů literární historie, městského Johna Tunstona a venkovského Johna Balladeera, jak v připojeném portrétu připomíná hororový spisovatel a editor John Pelan. Podobně jako předchozí Hellboyovy krátké příběhy, i Paskřivec tak pozornější a zvídavější čtenáře vybízí k podrobnějšímu pátrání po pověstech Nové Anglie či po tvorbě klasiků brakové literatury. Česky mimochodem Wellmanovi vyšly pouze čtyři povídky, vždy v nějakém kolektivním sborníku hororů nebo sci-fi.

Ale zpět k Paskřivcovi. Mignola v této dosti rozsáhlé povídce (původně vyšla rozdělena do tří sešitů) rozvíjí zajímavě zkonstruovaný horor, který začíná, když jistá čarodějnice ve vzteku očaruje svou konkurentku, a končí tím, že Hellboy je se slepým knězem a jedním tulákem uvězněn v osamělém polorozpadlém kostelíku a obléhán hejnem čarodějnic, které vede obludné vtělení ďábla, už léta ovládající zdejší hory. Mezitím vycházejí najevo prohřešky místních a jejich hrátky s čertem, které obvykle nekončí moc hezky. Kořeněno je to prvky, které známe i z českých pohádek a pověstí (noční svlékání z kůže, malý domácí démon, kouzelná ohlávka či talisman pro štěstí), přičemž teprve komiksová forma jim dodá tu správnou děsivost.

Zvláště když kreslířem je Corben, který tíhne ke karikaturní kresbě (jeho postavy obvykle působí poněkud zakrsle) – avšak právě zde ukazuje, že umí být groteskní i hrozivý zároveň, a zejména v případě titulního bubáka si vskutku vyhrál: úlisný úsměv na bizarně nakloněné hlavě, z níž už odpadla část kůže a masa, je mimořádně působivý. A jestliže nejlepší Mignolovy povídky pracovaly převážně s pochmurnou atmosférou, zde jako by byl dominantní škleb. Platí to i o panoptiku všelijak zhyzděných čarodějnic.

Jestliže Paskřivec upoutá promyšleným příběhem, který má ještě navíc i dovětek, ostatní povídky už jsou podstatně kratší a triviálnější. Povídka Ti, kdo se vydávají v lodích na moře ještě zaujme neobvyklou pirátskou tematikou (točí se kolem uťaté hlavy slavného pirátského hrdlořeza) a také počtem zavražděných (přičemž vražda obvykle proběhne dosti rychle a překvapivě), V kapli Molochově už čteme jen Mingolův slabší standard s omámenou obětí a rvačkou s obří obludou a závěrečné Mateřské znaménko už je jen snová hříčka, která je zajímavá hlavně tím, že se tu v oblouku vracíme k jedné z úvodních scén Paskřivce, ke scéně svlečení kůže.

Mignolovy povídkové sborníky bývaly vyrovnanější: zde Paskřivec dominuje jak rozsahem, tak kvalitou. Soubor jako celek je sympatický především v tom, že se snaží objevovat nové motivy i nová prostředí. Že se v nich nakonec odehrává vlastně stále totéž, tak nějak patří k věci.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 35 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 1487x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce