Před pěti lety rozvířila norské literární vody mladá debutantka Helga Flatladová románem Když můžeš, zůstaň. Když musíš, odjeď (Bli hvis du kan, dra hvis du må, 2010). Kritiku, čtenáře i řadu bloggerů zaujala poměrně kontroverzním námětem, neobvyklou jazykovou kompozicí a upřímnou výpovědí své generace. V následujících letech navázala dalšími dvěma díly Alle vil hjem. Ingen vil tilbake (Domů chtějí všichni. Vrátit se nechce nikdo, 2011) a Det finnes ingen helhet (Ucelenost neexistuje, 2013) a vytvořila tak oceňovanou a hojně diskutovanou trilogii. V současné době se v Norsku netrpělivě očekává její novinka Vingebelastning (Plošné zatížení), která by se měla na pultech knihkupectví objevit koncem září a ve které autorka soudě dle anotace uveřejněné na internetových stránkách nakladatelství zřejmě opět zúročí zkušenosti své generace.

Román Když můžeš, zůstaň. Když musíš, odjeď. je situovaný na zapadlý norský venkov, kde vyrůstají čtyři kamarádi Tarjei, Kristian, Trygve a Bjørn. Jejich dospívání lemují rozličné příhody a problémy, s nimiž se více či méně úspěšně vypořádávají. Když jsou všichni naráz povoláni na vojnu, zjišťují, že jim život v armádě vyhovuje, a po absolvování povinné vojenské služby a dalšího výcviku se rozhodnou přihlásit na mírovou misi do Afghánistánu. Tři z nich tam zanedlouho poté zahynou, když jim pod autem vybuchne mina. Celou vesnici zpráva o jejich úmrtí pochopitelně zdrtí. Co bude dál a co odjezdu do Afghánistánu předcházelo?

Kniha má propracovanou kompozici – je rozdělena do čtyř částí, přičemž každá z nich je vyprávěna z pohledu jiné postavy. Tři kapitoly se odehrávají před tragédii a pouze jedna po tragédii (tento fakt je patrně kompenzován v dalších dílech trilogie). Všechny sledují spíš osobní příběh dané postavy než kolektivní obraz generace žijící v zemi sociálního smíru, jak tvrdí anotace knihy.

Vždy dvě kapitoly dávají dohromady jednu dějovou linii. První linii představuje dvojice Tarjei a Karin, jejichž vztah matky a syna je tragicky ovlivněný Karininou poporodní depresí a neschopností projevit svému synovi náklonnost. Tu naopak věnuje dceři Julii, která je pro Tarjeie cosi jako náhradní matka. Tarjei kromě matčina chladu bojuje i s očekáváními svého otce. Ten napevno počítá s tím, že po něm Tarjei brzy převezme rodinné hospodářství. Druhou hlavní linii spolu vytvářejí hlasy Trygveho a Sigurda, který je vyprávěn z pohledu Sigurdova otce Jona Olava. Sigurda Trygveho smrt úplně zdrtí, řadu měsíců odmítá cokoliv dělat nebo vyjít ven z domu. Jonu Olavovi synovo časem nemístné truchlení vrtá hlavou tak dlouho, až je nucen přiznat si nevítanou pravdu, že mezi jeho synem a Trygvem bylo víc než přátelství. Homosexuální motiv je v současné severské literatuře už poněkud vyčpělý, zde i celkem nadbytečný a obzvlášť Trygveho kapitolu proměňuje v takřka klasický román o homosexuální lásce a coming outu pro dospívající, podobný například knize švédské spisovatelky Inger Edelfeldtové Šikovnej kluk.

Jak je patrné z nastínění příběhových linií a kompozice knihy, hlavní důraz klade autorka na postavy. Právě vykreslení mladých lidí patrně bloggery a norské čtenáře zaujalo nejvíce. Mnoho, zejména v kapitole o Karin, však zůstává nevyřčeno a také motivy jsou často pouze naznačené. Jednání postav tak nevyznívá zcela přesvědčivě a občas působí vyloženě naivně. Například Tarjei vnímá afghánskou misi jako rutinní výjezd a zdá se, jako by si vůbec nebyl vědom reálného nebezpečí a hrozby smrti. Flatlandová zde nicméně podává zajímavé svědectví o generaci mladých Norů, kteří vyrůstají v chráněném prostředí a mají všechny dveře otevřené. Přesto ale nejsou se svou situací spokojení, nudí se a hledají možnosti úniku. Jednu takovou poskytuje armáda, kde se místo přemýšlení plní rozkazy nadřízených a kde se odvážlivcům nabízí budoucnost plná dobrodružství a „opravdového“ života. Norské reálie obecně patří k největším kladům románu. Kromě výstižného vylíčení autorčiny generace se jedná o problematiku dialektů (kromě tématu jako takového je navíc v originále polovina knihy napsána ve standadrním bokmålu a polovina v menšinové variantě norštiny nynorsku), norského venkova s jeho specifiky, občanské versus náboženské konfirmace a tradice rodinné posloupnosti na statku, která dodnes představuje velmi důležitou a citlivou otázku a jejíž kořeny sahají až do vikinského období.

Oproti tomu, co slibuje již zmíněná anotace na obálce, je román zajímavý spíš svou formou a v originále i po jazykové stránce než hloubkovým zkoumáním lidských emocí a motivů jednání. Jeho poselství je tak sice hluboce pravdivé, ale poměrně prosté: přestože smutek zasáhne celou vesnici, která se na mnoho měsíců po tragédii zahalí do truchlivého ticha, se smutkem nakonec zůstane každý sám.