Fischerová, Daniela: Pohoršovna

Fischerová, Daniela
Pohoršovna

recenze dětská

Malá strašidla jsou jako děti. Skáčou vám do řeči, neposlouchají, nechtějí spát… a zlobí. A jak zlobí strašidla? Tak, že nezlobí! Bludička číhá na zbloudilé chodce a hlasem podobným „džípíesce“ je naviguje zpátky domů. Korunní dvojčata a budoucí krutovládci trpí sklony k dobročinnosti. Zlá sudička předpovídá dětem zářnou budoucnost. Ve světě zlomyslných strašidel, takzvaných Škůdců, je to třikrát špatně.

Svěřte mi dítě, vrátím vám padoucha
Daniela Fischerová:
Pohoršovna. Ilustrace Jitka Petrová, Mladá fronta, Praha, 2014, 120 s.

Co se strašidlem, které se nepovedlo a má dobré srdce? Šup s ním do pohoršovny. „Vrátím vám padoucha,“ slibuje Zloberta Škudibertová, zakladatelka pohoršovací instituce. A první klienti na sebe nenechají dlouho čekat. Ve smrduté, špinavé třídě se jich nedobrovolně sejde hned několik. Bludička Ťápota operuje v moderních městech a místo bludných kořenů umí vyčarovat zapomínací lavičky a bludné kontejnery. Jenže to má háček. Místo aby sváděla lidi na scestí, směřuje zbloudilé pocestné domů jako spolehlivá navigace. Potomci krále Krutohlava – dvojčata Mstižer a Vraždožrava (neboli Žerýk a Vraždinka, jak jim láskyplně říká jejich obří teta Škrkavka) – se připravují na svou budoucí krutovládu a v pohoršovně se musí náležitě zocelit, fňukání a dobročinnost se se čtvrcením poddaných bohužel vylučují. Jediná sudička mužského pohlaví, Sudíček, se musí naučit rozdávat zlé věštby. A rozkošné Ježibejby, které říká „Ano, ježimaminečko“ a „Ne, ježimaminečko“, uklízí po sobě špinavé nádobí, a dokonce luxuje, potřebuje pohoršit jako sůl. Jestli něco ježibaby nesnesou, jsou to poslušné dětičky. A pak je tu ještě pět trpajzlíků. (Nebo šest? Nebo sedm? Těžko říct, protože nevydrží chvíli v klidu, aby je mohl člověk spočítat.) Vlastně trpajdobříků, protože permanentně páchají dobro. Pedagogické vedení tahle cháska nepotřebuje, mají se přece pohoršit, na to je stačí zamknout a držet o hladu. Geniální podnikatelský plán se však Zlobertě Škudibertové brzy vymkne z rukou. To když se přihlásí samo peklo, do pohoršovny přibude ještě jeden adept k pohoršení a letitá tajemství začnou hrozit prozrazením…

Daniela Fischerová (1948) stvořila svébytný fantazijní svět, který zabydlela originálními sympatickými (i báječně nesympatickými) postavami. Na pozadí dramatického boje o jednu duši postupně vykrystalizuje příběh o síle přátelství (možná i o prvních nesmělých láskách), o tom, že být jiný neznamená být špatný, a hlavně o tom, že věci nejsou vždycky takové, jaké se na první pohled zdají. Někdy je možná obtížné poznat, jestli je v jádru hodný kluk obalený tenkou slupkou čerta, nebo naopak čert jako poleno skrytý pod maskou milého chlapce, vždycky ale stojí za to dát člověku (či Škůdci) šanci.

Zkušená spisovatelka, dramatička, básnířka, scenáristka i autorka knih pro děti a mládež napsala knihu, která má hlavu a patu, je vtipná a jazykově hravá. Mladí Škůdci (pre)pubertálního věku mluví jazykem, za který by se nemusel stydět lecjaký sígr. Přesto se nemusíte bát, že vám děti nad Pohoršovnou zvlčí. Autorka vsadila na dětskou fantazii a vše lišácky nechává na svých čtenářích. Např. když se Zloberta rozhodne, že bude Ježibejby učit mluvit sprostě a předříkává mu „řadu sprostých slov“, nezazní explicitně nic horšího než „psí hovínko“ (zbytek si může čtenář domyslet, radí mu metakomentář v závorce). Ježibejby to navíc zkomolí do roztomilého „pipínto“, které má velkou naději, že zdomácní i ve vašem slovníku.

Nijak nepřekvapí, že jazyková hra je silnou stránkou této knížky. Daniela Fischerová se v posledních letech ve své tvorbě výrazně věnuje dětské poezii, takže hravost a jazykovou kreativitu má doslova v popisu práce. V roce 2012 jí vyšla sbírka Milion melounů a letos ve stejné edici nakladatelství Meander následovala roztomile nonsensová Tetovaná teta.

Pohoršovna ovšem není jenom hravá, ale i napínavá. Zhruba od poloviny se tempo rapidně zvyšuje a v závěru příběh graduje v téměř thrillerovém „drajvu“. To je také jedna z mála věcí, kterou by knize bylo možné vyčíst: závěr. Po bravurně vybudované dramatické krizi (nechybí zvraty a komplikace doslova za pět minut dvanáct), kdy otáčíte stránky jednu za druhou a hltáte každé slovo, najednou obrátíte list a tam je… obsah. Napínavému příběhu by neuškodil výraznější konec a čtenáři by jistě ocenili zaslouženou katarzi.

Knihu doprovodila zdařilými ilustracemi Jitka Petrová (1975). Vkusná je tlumená barevnost i celková grafická úprava knihy. Zvlášť povedené jsou názvy kapitol, do kterých se vždycky přimotá nějaký ten hyperaktivní trpajzlík. Výsledkem je krásná publikace, kterou je radost držet v ruce i číst a která po právu získala ocenění Zlatá stuha pro nejlepší knihu pro děti a mládež za rok 2014.

Kniha je určena čtenářům od osmi let, ale rozhodně patří mezi ty, které budou bavit i rodiče. Nenechte ji číst děti samotné! Spousta vložených závorek je určená právě vám a bylo by škoda se o tuto zábavnou interakci připravit.

© Pavla Nejedlá

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 65 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 3502x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce