Tordo, João: As Três Vidas

Tordo, João
As Três Vidas

recenze beletrie zahraniční

V nejúspěšnějším románu portugalského spisovatele Joãa Torda sledujeme při práci psychoanalytika, který v nejvyšším utajení léčí někdejší klíčové osobnosti světa: všichni tito intelektuálové hrdinně bránili své ideály, v určitém okamžiku však selhali. Pak ale slavný lékař musí vyslat svého tajemníka, aby v New Yorku vypátral jeho vlastní vnučku Camilu. A co všechny ty osudy spojuje? Bez ohledu na dobu, společenské postavení či materiální zázemí je život každého člověka chůzí po laně. Hranic

Tři životy
João Tordo:
As Três Vidas. Dom Quixote – Leya, Alfragide, 2015, 401 s.

Je s podivem, že se říká „život a smrt“. Smrt však není protikladem života, ale zrození. Život žádný protiklad nemá.

Román Tři životy, jehož čtvrté vydání se objevilo na pultech v roce 2015, přivedl do povědomí portugalských (a dnes již také francouzských, italských a německých) čtenářů jméno spisovatele Joãa Torda (*1975). Mladého autora si sice již dříve, tedy před rokem 2008, kdy román vyšel poprvé, všimla porota Ceny mladých talentů (Prémio dos Jovens Criadores), ale skutečný úspěch znamenal až po udělení ceny Nadace José Saramaga, kterou autor získal právě za Tři životy. „Máme spisovatele!“ prohlásila tehdy Pilar del Rio, předsedkyně Nadace a manželka jejího zakladatele a laureáta Nobelovy ceny za literaturu Josého Saramaga. Dnes je João Tordo autorem osmi osobitých a velmi různorodých románů. Tento však zůstává jeho nejprodávanějším titulem.

Podobně jako samotný název díla, který odkazuje jak ke třem životním etapám vypravěče a protagonisty příběhu, tak ke třem odlišným tvářím další významné postavy, záhadného Augusta Milhouse Pascoala, či k baru, který sehraje ve vypravěčově osudu zásadní roli, nebo i k prvotině americké spisovatelky Gertrudy Steinové, nabízí i příběh, který román vypráví, více možností výkladu. Ovšem také o něm lze jednoduše prohlásit, že je skutečnou lekcí o možnostech přežití v (post-)moderním různorodém světě, vymezeném zhruba posledními sto lety.

Úvodní kapitola však čtenáře vede ještě dál do minulosti tím, jak neodbytně připomíná styl Edgara Alana Poea, jehož vliv ve stavbě zápletky a v metodě, jak udržet čtenáře v napětí, sám autor otevřeně přiznává. A v dalších částech pak kniha připomíná ještě jiná díla a období. Proto může znít poněkud paradoxně, že tím současnější Tordovo dílo je. S tímto tvrzením se ale snadněji smíříme, když přijmeme fakt, že každý člověk si v sobě nese stopy vlastní minulosti i minulosti svých předků a kultury, v níž vyrostl.

Začátek příběhu je zasazen do Portugalska konce 70. let. Finanční tíseň, v níž se vypravěčova rodina (matka a sestra) ocitla po smrti otce živitele, nutí vzdělaného a introvertního mladíka rychle si najít v podstatě jakékoliv zaměstnání. Proto přistoupí i na netradiční nabídku dobře placeného místa knihovníka a sekretáře záhadné osoby jménem Antônio Augusto Millhouse Pascoal. Aniž by ke své budoucí práci dostal bližší informace, musí souhlasit s tím, že se přestěhuje na zaměstnavatelův statek jménem Čas kdesi v Alenteju a dočasně přeruší kontakty s ostatním světem. Svého zaměstnavatele dlouho vůbec nepozná a veškerá komunikace se omezuje jen na pracovní instrukce, které mu předává „komorník“ Artur. Název statku není náhodný, protože téma času – jak různě jeho plynutí člověk vnímá podle toho, čím se právě zabývá, a také prolínání různých časových rovin – to vše je v románu nahlíženo z různých úhlů. S návraty v čase, do minulosti svých klientů, pracuje i Millhouse Pascoal, o němž vypravěč posléze zjistí, že působí jako velice nekonvenční psychoanalytik různých kdysi klíčových osobností z celého světa. Jeho klienti, jejichž návštěvy na statku probíhají v režimu nejvyššího utajení, reprezentují různé významné historické okamžiky, které autor vybral jako události určující podobu „našeho“ století. Jsou mezi nimi účastníci občanské války ve Španělsku, bojovníci o demokracii ve středoamerických státech či skrytí aktéři studené války. Všichni patří k intelektuálům, kteří se postavili na obranu ideálů, jimž věřili, v určitém okamžiku selhali a jejich mysl zůstala uvězněna v době onoho neúspěchu. Millhouse Pascoal jim pomáhá vystoupit z osobní časové smyčky a žít dál v souladu s plynoucím časem.

João Tordo opatrně splétá do značné míry symbolickou síť vztahů, kde každý nový pacient na Millhouse Pascoalově statku je nebo býval významným, byť skrytým hráčem na mezinárodní politické šachovnici. A všichni teď vlastně utíkají před vlastní minulostí. Z postupujícího příběhu vyplyne, že nějakou dobu stejně prchal sám před sebou i Millhouse Pascoal.

Vypravěč, jehož životní prostor je zpočátku omezený stěnami pracovny či pokoje, který na statku představuje jeho dočasný domov, prostřednictvím osudů Millhouse Pascoalových klientů, jejichž osobní karty spravuje a doplňuje, navštěvuje různá místa po celém světě v době, kdy se v nich odehrávaly světodějné okamžiky.

Prostor, v němž se smí pohybovat fyzicky, však dostane nový rozměr, když při procházkách zahradou potká dívku Camilu. Osmnáctiletá Camila je Milhouse Pascoalova vnučka a většinu času z víkendů strávených na dědečkově statku se snaží naučit se chodit po laně nataženém mezi dvěma stromy. Chůze po laně představuje zjevnou metaforu dychtivého mládí, přitažlivosti neznáma i strachu z něj a hledání rovnováhy v nejistém světě, představujícím zároveň ohrožení i výzvu. Camila si mladíka v dědečkových službách oblíbí a snaží se ho také přilákat k provazochodectví. Pro člověka, kterého osud donutil „stát nohama pevně na zemi“, to není snadné, ale nakonec se do Camily zamiluje a její lano je symbolem odvahy od té země se odpoutat a dovolit si lehkovážnost, která k jeho věku také stále patří.

V souladu s číslovkou ve svém názvu provádí románový příběh čtenáře třemi prostředími, z postsalazarovského Portugalska a fáze plné náznaků, otázek a tajemna, do centra New Yorku, kde některé otázky dostanou odpověď a životní osudy objasnění, a pak zpátky do Portugalska. Dvě tváře této země dělí pouhých sedm let, ale podle změn se zdá, že uplynul mnohem delší čas. Do New Yorku cestuje vypravěč už jako osobní Millhouse Pascoalův tajemník. Důvodem je Camila, která odjela do Ameriky studovat, ale nedává o sobě žádné zprávy. Během newyorského pobytu se vysvětlí mnohé ze života Millhouse Pascoala a do příběhu vstoupí další postavy, mimo jiné Camilini rodiče, Millhouse Pascoalova dcera a její druh původem z Čech, osoba bohužel nikterak lichotivého charakteru. A postupně je jasné, že bez ohledu na dobu, společenské postavení či materiální zázemí je život každého člověka chůzí po laně, kdy hranice mezi zdravou myslí a šílenstvím nebo mezi bouřlivým aplausem a pádem do propasti je velmi křehká. Vypravěč nakonec jistou shodou okolností zůstane v New Yorku sedm let a tamějším pobytem nastoupí jakousi iniciační cestu, kterou završí po svém návratu do vlasti. Tam se také čtenář dočká další řádky odpovědí na (zdaleka ne všechny) otázky, které v něm dosavadní příběh probudil.

Román Tři životy daleko přesahuje rámec jedné kulturní či jazykové oblasti. Ačkoliv jej lze zařadit do konkrétní doby a na mapě nalézt místa, kde se odehrává, jeho sdělení je a zůstane univerzální, nesvázané místem ani časem.

© Lada Weissová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 41 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

90%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 1320x

katalogy

Inzerce