Robinson, Marilynne

Robinson, Marilynne

portrét beletrie zahraniční

V textech Marilynne Robinsonové (1943) najdou zalíbení čtenáři hledající v knihách především hlubší ideje a témata k zamyšlení, jako jsou postavení jedince v moderním světě, otázky víry nebo ekologie.

Rodina úspěšné americké autorky Marilynne Robinsonové patřila mezi první osadníky amerického Západu a tato spjatost s americkými dějinami pravděpodobně zčásti předurčila i charakter jejího díla. Spisovatelka se narodila v roce 1943 a vyrostla ve městě Sandpoint v americkém Idahu. Rodiče z ní vychovali presbyteriánku, ale později se obrátila ke kongregacionalistické církvi, a dnes dokonce občas káže v kongregacionalistickém kostele v Iowa City, kde žije. Z teologie se zajímá především o Jana Kalvína a jeho myšlenky. Po střední škole nastoupila na ženskou Pembroke College, která nyní tvoří součást Brownovy univerzity v Providence, kde se věnovala převážně studiu americké literatury 19. století. Poté se přihlásila na Washingtonskou univerzitu, kde v roce 1977 dokončila doktorské studium obhajobou disertační práce o Shakespearově hře Jindřich IV.

Své první literární pokusy, například povídky, napsala již během studia. Do prvního románu Housekeeping (1980, Ztrácení, česky v roce 2008 v překladu Daniely Theinové) se pustila během doktorského studia, kdy ji uchvátily metafory amerických spisovatelů 19. století. První verzi tohoto románu ukázala svému příteli Johnu Claytonovi, který rozpoznal autorčin talent a doporučil její román svému literárnímu agentovi, který ho posléze nechal vydat. Román se odehrává v malém městečku v Idahu, jehož mrtvolnou atmosféru autorka z dětství znala až moc dobře. Celá zápletka se točí kolem sesterského dua, které ztrácí rodiče i babičku. Nakonec se děvčat ujme tetička, která je naprosto nezpůsobilá k výchově dětí a péči o domácnost. V románu se toho moc neděje, ale jeho síla spočívá ve způsobu, jakým autorka vnímá a popisuje běžné denní činnosti a prostředí. Český překlad názvu, „Ztrácení“, poukazuje na postupnou ztrátu domova a jistoty. Autorčina prvotina sklidila velký úspěch, a dokonce jí přinesla cenu Hemingway Foundation / PEN Award.

Druhý román Gilead (Gilead, česky v roce 2009 v překladu Veroniky Láskové), na který si čtenáři museli počkat až do roku 2004, však její prvotinu zastínil, protože za něj autorka obdržela Pulitzerovu cenu. Ani v románu Gilead se čtenář nedočká příliš bohatého děje. Starý maloměstský pastor z městečka Gilead v Iowě líčí své vzpomínky na život na americkém Středozápadě v polovině 20. století. V knize výrazně dominuje téma náboženské víry. Farář Ames nechává čtenáře nahlédnout do svého deníku a také do dopisů adresovaných svému synovi, ve kterých líčí, co se děje v jeho malé náboženské obci; nejvíce ho trápí hlouposti a hříchy, kterých se dopouští syn jeho dlouholetého přítele. Přese všechno, co starý pastor ve svém životě zažil a viděl, zůstává věčným optimistou s vírou v dobro v člověku. Silnou stránkou tohoto románu je pak právě vylíčení Amesových myšlenek a dojmů.

Příběh pastora Amese a hlavně mladíka Jacka autorku natolik pohltil, že se mu rozhodla věnovat i v dalším románu Home (Domov) z roku 2008. I v tomto románu šlo Robinsonové hlavně o detailní vykreslení svých postav a jejich vnitřních pohnutek, zde tedy především postavy mladého Jacka, do jehož myšlenek je čtenář neustále vtahován prostřednictvím jeho dialogu se sestrou. Zatím poslední autorčin román vyšel v loňském roce a nese název Lila. Robinsonová jím dovršila takzvanou „gileadskou trilogii“, jelikož se v něm opět vrací k obdobným tématům jako v předchozích dvou knihách. Tentokrát se však příběh točí kolem starého reverenda a jeho mladé přítelkyně Lily. Celá kniha je dokonce vyprávěna z perspektivy této dívky a autorka k vyjádření dívčiných pocitů hojně využívá narativní techniky proudu vědomí. Román díky této vypravěčce, osiřelé nevinné a naivní tulačce Lile, nabízí ve srovnání s prvními díly trilogie něco zcela jiného, jelikož se zde autorka zabývá hlavně otázkou lidské identity a duchovního zrání. Robinsonová se v rozhovoru pro The Paris Review zmiňuje, že měla problém postavy z románu Gilead pustit z hlavy, že k ní jejich hlasy stále promlouvaly a nutily ji pokračovat v psaní. Říká, že je nevymyslela, že ony naopak přišly za ní.

S postupně rostoucím úspěchem svých knih autorka začala přednášet na prestižních univerzitách, například na Yale nebo na University of Kent. V roce 2010 byla zvolena do Americké akademie umění a věd. Poté začala spolupracovat se známým spisovatelským institutem Iowa Writers’ Workshop v Iowa City, kam se také přestěhovala a vede zde semináře tvůrčího psaní, což, jak sama říká, ji velmi baví a inspiruje. Několik univerzit, včetně Oxfordu, Robinsonové udělily čestné doktoráty či jiná vyznamenání. Mezi její věrné čtenáře patří i americký prezident Barack Obama nebo bývalý biskup canterburský Rowan Williams. Autorka se samozřejmě nadále věnuje vlastnímu psaní, nejraději prý píše pohodlně usazená u sebe doma, a popisuje proces psaní jako snění. Snaží se zapomenout na vše okolo, i na své fyzické tělo, a ponoří se do své fantazie. Nedokáže psát pod tlakem nebo prostě jen tak psát, vždy musí cítit nějaký impuls a potřebu něco napsat. Možná i proto zatím vydala „pouze“ čtyři romány, které ale sklidily velký úspěch.

Marilynne Robinsonové však není jen úspěšná autorka románů, ale také skvělá esejistka a literární kritička. Podle zmiňovaného rozhovoru autorka eseje nepíše proto, aby napsala skvostný esej, ale hlavně proto, aby se něco nového dozvěděla a urovnala si dané téma v hlavě. Témata samotná si vybírá náhodně. Například esej o Markétě Navarrské napsala z toho důvodu, že při čtení Dantova Pekla hledala kontext díla. V roce 1998 Robinsonová vydala sbírku esejí The Death of Adam: Essays on Modern Thought. Ve svých esejích se nezaměřuje pouze na americká témata, ale též na témata globální a ekologická. Těm se věnuje i ve své knize spadající do literatury faktu s názvem Mother Country: Britain, The Welfare State, and Nuclear Pollution, která vyšla v roce 1989 a která popisuje nebezpečí produkce jaderné energie a výstavbu britské atomové elektrárny Sellafield. I tato kniha vzbudila velký ohlas. Robinsonová o ní říká, že je to nejdůležitější kniha, kterou napsala, a kdyby to neudělala, moc by si to vyčítala. Další sbírku esejů vydala pod názvem When I Was a Child I Read Books v roce 2012 a letos zatím poslední výbor s názvem The Givenness of Things.

Marilynne Robinsonová je mimořádně nadaná autorka, v jejíchž textech najdou zalíbení čtenáři hledající v knihách především hlubší ideje a témata k zamyšlení, jako jsou postavení jedince v moderním světě, otázky víry nebo ekologie. Je možné, že v někom autorčiny ne vždy optimistické prózy vyvolají úzkost a možná i strach z toho, co přinese budoucnost, ale rozhodně to není důvod, proč po jejích knihách nesáhnout. Její díla jsou rovněž výjimečná tím, že poukazují na určité pevně dané morální zásady a postoje a do jisté míry nutí čtenáře k sebereflexi.

© Veronika Geyerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2719x

Inzerce