Blue, Adrianne: O líbání

Blue, Adrianne
O líbání

recenze historie

Dá se zjistit, jaký je dávný původ polibku? Jde o jev kulturně omezený, či univerzální? Nakolik souvisí s romantickou láskou? A je dovoleno líbat na ústa prostitutky?

Líbání, sex a detektory lži
Adrianne Blue:
O líbání. Přel. Petra Klůfová, Ikar, Praha, 2002, 215 s.

„Líbání je nejjednodušší způsob, jak posoudit partnera.“ „Polovina žen ukončí vztah jen proto, že jim muž nevyhovuje při líbání.“ Takto znějí některé titulky populárních článků, které hojně vycházejí v našich periodicích. Potenciálně vzrušující téma ovšem nepokrývají jen tyto populární texty, jež mají sloužit k orientaci v aktuální životní situaci čtenáře či častěji čtenářky, ale i celé knihy. Z těch jsou některé spíše návodné či stručně informativní, jiné se ale hlouběji snaží vypátrat dávný původ polibku a rovněž řeší otázku, zdali jde o jev kulturně omezený, či univerzální a nakolik souvisí s romantickou láskou.

Asi první, kdo se u nás vydal na tuto objevitelskou výpravu a vydal o ní samostatný spis O hubičkách (České knihkupectví a antikvariát Frant. Bačkovského, Praha, 1890), byl humoristický spisovatel, právník a magistrátní úředník Hugon Václav Wunsch (1857–1930). Podle něj jde o vůbec „nejstarší instituci“ a její prapůvod hledá už v biblickém ráji. Tam prý začala malá včelka „obletovati růžovou kyprostí kynoucí rtíky první ženy, jakoby na nich sladkého medu pro sebe hledala“. Když to viděl Adam, „blaživá myšlénka proletěla mu hlavou – a v témže okamžiku již spočinuly rty jeho na rtech ženy, opojujíce se kouzelným jejich pelem“.

U Adama začíná také novinářka a reportérka Adrianne Blueová ve své knize O líbání (Ikar, Praha, 2002). Jde o text ze všech k tématu česky vydaných asi nejpřínosnější, i když mu na kvalitách ubírá nepříliš povedený překlad. Hrdinkou scény je opět Adam a jeho hypotetickou partnerkou Lucy, slavný samičí exemplář Australopithecus afarensis, jehož ostatky, nalezené roku 1974, jsou staré 3,2 milionů let: „Jedné sobotní noci v prehistorické Etiopii humanoidní Lucy zjistila, že se jí zamlouvá líbání s Adamem, a historie lidstva se změnila. Byl to prométheovský okamžik. První erotický polibek uvolnil pouta smyslnosti.“ Místo zběžné penetrace zezadu, obvyklé u ostatních primátů, jsme „objevili rozkoš milování tváří v tvář“.

První erotický polibek tedy Blueová klade hluboko do lidské prehistorie. A i když jde v této krátké citované pasáži o nadsázku, skrývá se za ní autorčina vážně myšlená teze, totiž že i lidé, kteří nepřišli do kontaktu se západní tradicí, se zamilovávají (a zamilovaně líbají). Zprávy o kulturách, v nichž se erotické líbání nepraktikuje (odhaduje se, že to může být až desetina světové populace), Blueová relativizuje či bagatelizuje. Třeba tím, že údajně nelíbající domorodci evropským antropologům prostě neříkali pravdu, protože šlo o téma, které s cizími lidmi nehodlali rozebírat. Připomíná ostatně, že cosi jako analogie polibků najdeme i u některých savců, a šimpanzi bonobo jej praktikují jednoznačně (autorka dokonce referuje o jistém jedinci, který ošetřovateli v zoo hned při prvním setkání vsunul jazyk do úst).

I proto autorka polemizuje s velmi silným táborem těch, kteří vnímají „vynález“ romantické lásky i jako vynález romantického polibku. V tomto smyslu se už skepticky ptal La Rochefoucauld: „Kolik lidí by se zamilovalo, kdyby nikdy neslyšeli mluvit o lásce?“ Ke středověké literární tradici a dvorské lásce, jejíž zakládající význam vyzdvihl ve své knize Západ a láska (Kalligram, 2001) Denis de Rougemont, se ovšem Blueová nestaví s žádnou velkou úctou: například příběh o Tristanovi a Isoldě je podle ní „cynický a oplzlý“. Příliš nadšená není ani z některých klasických literárních situací, které polibek vyžadují. V nejstarších verzích pohádky o Šípkové Růžence je prý hrdinka ve spánku nikoli políbena, ale podle autorčina přímočarého vyjádření rovnou „znásilněna“ (ve skutečnosti je v příběhu jménem Perceforest oplodněna ve spánku, k čemuž nedala souhlas, ale ani se vzhledem ke svému stavu nijak nebránila). A ani jemnější varianta, která je dnes obecně známá, ji neuspokojuje. Polibek v Šípkové Růžence je podle autorky „parodie na líbání“, protože dívka v kómatu se na něm těžko může podílet.

Zabývá se ale i pohádkami, v nichž naopak polibek od dívky promění například žabáka v prince. Zde sice nic nenamítá, protože žena tu není v pasivní roli, ale varuje. Ani po sebezamilovanějším polibku nepřijde žádná partnerova proměna, „ve skutečnosti se musí změnit žena, ona sama musí v ženichovi najít něco, co si zaslouží lásku“. A pohádkový přístup aplikuje i ve sféře polibkové etiky, například když tvrdí: „Kdykoli políbíme obchodního partnera na pozdrav, líbáme a chlácholíme páchnoucí a ohnivou dračí tlamu.“ Píše ale i o polibcích, které nesplňují její ideál: zvláště odsouzeníhodný je podle ní ten Jidášův, který „zrazuje samu podstatu polibku a s tím také ideál důvěry“. S nechutí také referuje o polibcích přinášejících smrt (Drákula) či polibku pokoření (políbení chodidla v Sacher-Masochově Venuši v kožichu).

V zahraničí ovšem najdeme i knihy, jejichž autoři zastávají odlišná stanoviska. To je i případ profesora lingvistické antropologie na univerzitě v Torontu Marcela Danesiho a jeho knihy The history of the kiss!: the birth of popular culture (Palgrave Macmillan, New York, 2013). Podnět k sepsání knihy prý přišel, když se jej jistá studentka zeptala, proč takový nehygienický akt zakoušíme jako cosi krásného a romantického. Odpovědí je právě zmíněná publikace, která zdůrazňuje význam krásné literatury a „populární imaginace“, díky nimž se polibek stal symbolem lásky, dávající člověku sílu vzepřít se rodinným tradicím a přání rodiny. Původ polibku je podle tohoto autora okamžikem „zrodu populární kultury“. Neochotně ovšem přiznává, že jakési zárodky romantické lásky se dají najít už v antice, například u básníka Catulla. Přichází s konstrukcí, že „jeho poezie měla skrytý efekt na nevědomou interpretaci polibku jako romantického aktu; po staletí ale zůstávala (víceméně) nevyužita, až se znovu vynořila ve středověku“.

Danesi zevrubně rozebírá problematiku líbání ve filmech, literatuře i hudbě – zmiňuje také Bedřicha Smetanu a jeho operu, v níž je podle něj polibek hlavní postavou a katalyzátorem jednání konkrétních postav. Knihu uzavírá kapitola o polibku v internetovém věku. Píše se v ní i o sexu ve virtuálním prostředí, kde si člověk může například zvolit, kolik kyberkůže chce mít zakryto (a také nastavovat četné další parametry podle vlastního přání). Tím si autor ale jen připravuje půdu na to, aby pak mohl triumfálně oznámit výsledky nedávného výzkumu prováděného mezi studenty vyznávajícími tzv. „hookup culture“, tedy těmi, kteří se oddávají příležitostnému sexu. Zvláště muži prý vyjadřovali svoje zklamání z takovýchto kontaktů: 39 procent z nich prý cítí ze svého (sexuálně nevázaného) chování stud a frustraci. Z čehož autor vyvozuje, že líbání přežije i do budoucnosti, protože je zcela spojeno s láskou. Na závěr ještě pateticky dodává: „Bude nadále inspirovat milovníky, herce, a vůbec nás všechny. Protože bez ohledu na to, jaké jsou jeho kořeny a proč to děláme, polibek oslavuje největší emoci ze všech, lásku.“

Jeho víru, jakkoli banálně vyjádřenou, asi sdílí leckdo (nakonec i autor tohoto článku). Citovaná slova ale vlastně spíše vyjadřují jeho přesvědčení o naší touze po trvalejším (byť třeba jen seriálově) monogamním vztahu, jakkoli se jí mnozí nezřídka zpronevěřují (zpronevěřujeme). Danesi a Blueová, kteří se rozcházejí v otázce kulturní determinovanosti líbání, se ale naopak vzácně shodují právě v tom, že polibek může dle obou sloužit jako „detektor lži“. Podle Blueové si mnozí muži nevybírají, s kterou ženou půjdou do postele, ale kterou políbí. Pro spoustu lidí je „nezvládnutelné vybičovat se k smyslnému polibku bez odezvy protějšku“ – tato tělesná odezva ale zřejmě může přijít, i když se nikdy předtím neviděli, navíc u člověka jako psychosomatické bytosti je těžké říci, že by jeho reakce mohla být v takové situaci vždy jen čistě tělesná. A podle Danesiho se dá sexuální rozkoš předstírat lépe než polibek – pokud má ale na mysli mužské pohlavní vzrušení, evidentně to neplatí.

A rozhodně není pravda, že by se líbání vůbec nevyskytovalo ve sféře placeného sexu, kteréžto staré a falešné klišé známé z filmu Pretty woman Danesi opakuje: „sexuální pracovnice“ se prý nechtějí nijak emocionálně angažovat, a proto líbání (zvláště na ústa) odmítají. Opak je ale pravdou; a někde ani nechtějí příplatky. Jak mi za účelem tvorby tohoto textu odpověděli z jednoho pražského privátu: „Líbání na ústa máme v ceně, měla by tedy nabídnout každá slečna“…

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 48 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.