Cunningham, Michael: Sněhová královna

Cunningham, Michael
Sněhová královna

recenze beletrie zahraniční

Nejnovější román Michaela Cunninghama s názvem Sněhová královna je brilantní výpověď o úskalích tvůrčí činnosti a pomíjivosti lidského života, která jde ruku v ruce s neutuchajícími ambicemi prožít nebo dokázat něco výjimečného.

O pomíjivosti lidského života
Michael Cunningham:
Sněhová královna. Přel. Veronika Volhejnová, Odeon – Euromedia Group, Praha, 2015, 264 s.

Nejnovější román Michaela Cunninghama Sněhová královna nese řadu znaků společných s autorovými předchozími díly: téma homosexuality, užívání drog a smrtelné nemoci, postavy bratrů nebo vztah blížící se milostnému trojúhelníku. Cunningham také opět zkoumá určitý rozměr času a nechává svůj text spoluutvářet jiným. Román však zůstává především brilantní výpovědí o úskalích tvůrčí činnosti a pomíjivosti lidského života, která jde ruku v ruce s neutuchajícími ambicemi prožít nebo dokázat něco výjimečného.

Knihu tvoří několik úseků ze života bratrů Barretta a Tylera Meeksových mezi léty 2004 až 2008. Homosexuálního Barretta na začátku knihy zastihujeme ve vztahové deziluzi. Táhne mu na čtyřicet a přítel, od něhož si toho hodně sliboval, se s ním právě rozešel sms zprávou. Tyler svoji drahou polovičku už před nějakou dobou nalezl, avšak Beth právě bojuje s rakovinou, které posléze podlehne. Barrett nějakou dobu učil literaturu na univerzitě, později vystřídal různá další povolání a nyní pracuje ve vintage butiku své přítelkyně Liz jako prodavač. Jakožto bytostný intelektuál, který několikrát selhal, má neutuchající potřebu nalézt vyšší smysl své existence, jenž pro něj však přestal souviset se společenským uznáním a přínosem jeho činnosti: „Barrett je skromný příručí. Přesunuje tovar. A v soukromí, jen pro sebe, dává dohromady svou Jednotnou teorii všeho, která, jako tolik projektů, jež stojí za to, je odsouzena k nezdaru a nejmíň z poloviny šílená.“ V praxi to například znamená, že Barrett nachází spojitosti mezi kvantovou fyzikou, románem Paní Bovaryová a Ronaldem Reaganem. Tyler je barman a rád by prorazil jako hudebník. Jeho největší ambicí je složit dokonalou píseň pro svoji umírající přítelkyni, což se samozřejmě ukazuje jako nemožný úkol: „Melodie by v sobě měla mít… třpytivou upřímnost, nemělo by v ní být cítit ego (…). Ta písnička je totiž výkřik lásky, ničím nepřibarvený, zapřísahání s nádechem… hněvu? Ano, je to něco jako hněv, ale hněv filosofa, hněv básníka, namířený proti pomíjivosti světa (…).” Při skládání si Tyler vydatně pomáhá kokainem, ale pořád se mu nedaří podle jeho představ. Jakýs takýs úspěch ho potká po Bethině smrti, kdy už přesedlal na heroin.

Jak název napovídá, kniha se volně inspiruje stejnojmennou Andersenovou pohádkou. Nekopíruje její děj, avšak bere si z ní některá témata a motivy. V prvé řadě je zde záplava sněhu, která na počátku knihy vytváří sice ne pohádkovou, ale až magicky neskutečnou atmosféru. Sníh má v sobě též něco hrozivého – vniká Tylerovi a Beth do ložnice a jeho metaforickým protějškem je v románu Tylerův kokain. Výchozí situací Sněhové královny je příběh o trollech, kteří vyrobili zrcadlo ukazující jen to špatné v člověku. Když se ho pokusí vynést do nebe, zrcadlo jim spadne a roztříští se. Komu se pak do oka dostane střep ze zrcadla, vidí v lidech jen jejich špatné vlastnosti. Ne náhodou má zrovna Tyler se svým přesvědčením, že mu drogy pomáhají skládat dobrou hudbu, dlouhodobě cosi v oku. A konečně, jedna z hlavních postav pohádky, chlapec Kaj, má na příkaz Sněhové královny složit z kousků ledu slovo „věčnost“. Když to dokáže, královna ho propustí ze své moci. Na věčnost si svým způsobem chtějí sáhnout i oba bratři – Tyler nerealizovatelně krásnou písní a Barrett svou Jednotnou teorií všeho. Posledně jmenovaný také nějakou dobu žije s vědomím, že on sám „věčnosti“ možná není tak docela lhostejný. Na počátku románu vidí Barrett v noci na obloze zvláštní světlo: „Cítil pozornost toho světla, šimravý pocit, který jím projel jako drobný elektrický výboj; mírný, příjemný proud, který jím pronikl, zahřál ho, dokonce jako by ho malinko osvětlil (…).“ Od té doby Barrett o světle přemýšlí a hloubá nad tím, proč se mu zjevilo.

Tyler, Beth a Barrett žijí v Bushwicku, jedné z brooklynských čtvrtí New Yorku. Z té se dnes stává módní adresa, ale v době, kdy se román odehrává, jde o bydliště svou ošuntělostí přiměřené poloztroskontancům typu Cunninghamových hrdinů. Má v sobě podobný nádech bohémství a zmaru jako oni: „Za chvíli se na Flushing Street otevřou malá lahůdkářství a obchůdky, zatroubí první klaksony, místní blázen – špinavý a prorocký, vyzařující šílenství jako někteří z barvitějších a odsuzovanějších světců – zaujme se svědomitostí stráže své obvyklé místo na rohu Knickerbocker a Rock.“

Jak v doslovu ke knize popisuje Ladislav Nagy, pro Cunninghama navazujícího na impresionistický proud literárního modernismu je typické „detailní, až obsesivní pozorování skutečnosti, která je bezprostřední a ‚obyčejná‘“, jež „ukazuje, že sama ‚obyčejnost‘ je konstrukt“. Cunningham skutečně s největší péčí vykresluje atmosféru prostředí i své hrdiny – od způsobu, jak někdo stojí, po jeho niterný život. Tylera například nechává propadat dennímu snění, jež často pěstují lidé, kteří nedosáhli tolik, kolik by chtěli. Tyler „se vyžívá v určité fantazii: On a Barrett (nedokáže se přimět, aby do toho zapletl Beth) stojí v nekonečné řadě lidí, které vedou… někam. Barrett se omluví za to, jak málo vášnivě to v listopadu 2004 prožíval.“ „Tím“ je míněno znovuzvolení George W. Bushe prezidentem USA, které Tylera velmi zasáhlo.

Asi nejúchvatnější pasáže knihy jsou věnovány Tylerovu tvůrčímu pnutí. Jeho přemítání nad povahou ideální písně pro Beth doplňuje mimo jiné kvazimytologický příběh o schopném truhláři, který „chce udělat něco… úžasného, něco zázračného; židli nebo stůl, které budou mít svůj význam (on sám si není jistý, co tím myslí); stůl, který není natolik vznešený, aby se musel omlouvat za svůj skromný úděl nosiče nákladů, židli, která nekritizuje ty, kdo na ni usednou, ale přesto židli a stůl, které vystupují z davu, které jsou revoluční (…).“ Fatálnější tvůrčí krizi než jeho starší bratr prožívá ovšem Barrett, kterému s jeho pokusy o Jednotnou teorii všeho chybí i hmatatelný cíl, k němuž by svoji tvůrčí energii mohl napřít.

Oba bratři přitom v mládí bývali v konvenčním slova smyslu „nadějní“: „vítězové celostátní stipendijní soutěže (no, Barrett – Tyler byl druhý), předsedové klubů, Tyler byl dokonce králem školního plesu, sakra“. V dospělosti pak těžko vycházejí z údivu nad tím, že jejich hvězdná dráha nepokračovala. Knihou prostupuje vědomí oné „obyčejné“ skutečnosti, která nikdy není obyčejná, ale rozmělňuje – potenciál, příležitosti, mládí –, zejména pokud její „neobyčejnost“ (tak jako Barrett) plně doceňujeme a všechno nám připadá zajímavé. Pomíjivost mládí nejsilněji prožívá padesátnice Liz, majitelka obchodu, v němž pracují Barrett a Beth: „Jak prochází nikým nepovšimnuta po Driggs, uvědomuje si (…), jak dočasně mladí tihle všichni jsou; jak pomíjivá je tahle jejich noc, jak brzo se jim po obýváku začnou batolit děti (…). Možná jsou to právě ty mladistvé přísliby a prosperita, co je… ne zničí, to přesně ne, ale zkrotí je, pošle je k domovu, přivede je k rozumu.“ Jak se někdy zuby nehty držíme ideje mládí, ukazuje to, že jednu dvojici vedlejších postav Cunningham označuje za „mladé milence“, a přitom je jim už přes třicet.

Cunningham svou posedlost co nejpřesnějším vystižením okamžiků každodenní skutečnosti rád zasazuje do rozsáhlejších časových horizontů. Jeho Vzorové dny sestávají ze tří částí, z nichž jedna se odehrává v minulosti, jedna v současnosti a poslední v budoucnu. Ve své nejslavnější próze Hodiny autor zase přeskakuje mezi rovinami odehrávajícími se ve dvacátých letech, čtyřicátých letech a na přelomu nového tisíciletí. Princip zrcadlení jednotlivých rovin ze zmíněných románů ve Sněhové královně nahrazuje přímka, naznačená pomocí několika výsečí z několika let životů týchž postav, vytvářející dojem plynoucího času, za nímž se opožděně belhá člověk. Tyler a Barrett se z Bushwicku nakonec odstěhují. Zrovna když začne přicházet do módy. Na konci románu má Barrett přítele, ale neví se, jestli je to ten pravý. Tyler má smlouvu s menší nahrávací společností, ale neví se, jestli plánované album dokončí.

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 64 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jan Novotný, 25.11.2015 22:28
Cunningham, Michael: Sněhová královna
asi mi prohlížeč "hází" jiný počet řádků...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   64%čtenáři

zhlédnuto 2619x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce