Březina, Jiří: Promlčení

Březina, Jiří
Promlčení

recenze krimi

Ve svém druhém románu, který je již konvenčnější detektivka než předchozí Na kopci, zavádí jihočeský prozaik čtenáře do pohraničních hvozdů v blízkosti rakouské hranice. Pozadí dvou vražd přitom tvoří minulost vesnice poznamenaná poválečným odsunem původních obyvatel a nastěhováním zlatokopů a rádoby partyzánů.

Dávno promlčeno
Jiří Březina
: Promlčení. Motto, Praha, 2015, 248 s.

Události konce druhé světové války a odsunu německy mluvícího obyvatelstva z Československa vstoupily v posledních letech – s jistým odstupem za politickým a mediálním diskursem – do krásné literatury. Vedle Radky Denemarkové, Kateřiny Tučkové nebo Jakuby Katalpy do bouřlivého těsně poválečného období sáhl pro inspiraci i autor žánru kriminálního, Jiří Březina (1980), který debutoval před dvěma lety neobvyklým detektivním příběhem Na kopci.

Ve své druhé, již konvenčnější detektivce zavádí Březina čtenáře do pohraničních hvozdů v blízkosti rakouské hranice. Do kraje, který utrpěl odsunem i následnou devastací po přeměně ve vojenské pohraniční pásmo, kde byla většina sídel buď zlikvidována, nebo z nich zůstalo pár polosamot s dožívajícími obyvateli a kam byl přístup možný jen na zvláštní povolení. Hlavní postavou je policista jménem Tomáš Volf, v něčem vzdálený příbuzný osamělých a drsných samorostů známých z detektivek severské provenience. Tomáš je metalista s hřívou do půli zad a navlečený v hadrech se satanistickou symbolikou, a navíc outsider a průšvihář, pronásledovaný problémy s nadřízenými, toho času uklizený v policejním archivu a čekající na druhou šanci. Aby bylo jasné, s kým má čtenář tu čest, předřadil autor vlastnímu ději úvodní scénu výměny názorů s průvodčím ve vlaku, který odchází z kupé šokovaný zjištěním, že ten nekonvenčně vyhlížející cestující má v kapse služební průkaz Policie ČR.

A přesně to, co se chce po průvodčím, se očekává i od čtenáře: aby sledoval, kam ho autor chce zavést, a nechal se. Ideově a co do autorské strategie jde o klasickou, nekomplikovanou detektivku typu whodunit. Tomáš Volf se s odstupem let snaží přijít na to, kdo těsně po otevření hranic na Západ spáchal v takřka opuštěné pohraniční vísce dvě vraždy, na jejichž „pomníčky“ narazil v archivu, a čtenář si může lámat hlavu s ním, protože má k dispozici přesně stejný objem informací. Pátrání v minulosti se odehrává formou Tomášových rozhovorů s politikem Ondřejem Novotným, který byl po převratu mladým kriminalistou, přiděleným na vyšetření obou vražd přímo do terénu. Výsledkem je složitá kompozice se třemi časovými rovinami a hned dvojnásobným rámováním: základní rámec tvoří rozhovor Volfa s Novotným, Novotného vzpomínky na jeho pětadvacet let starý zážitek v pohraničí jsou tou nejpodstatnější pasáží a v závěru je doplní ještě vyprávění kohosi třetího, kdo vzpomíná na dobu mnohem vzdálenější.

Naštěstí autor dokázal vzdorovat pokušení dál a dál řetězit a košatit a děj nepřekombinoval, ačkoli cítíme, jak málo by k tomu stačilo. Výchozí situace je poměrně přehledná, podezřelých je málo, motiv by býval mohl mít kdekdo a žádná možnost nepůsobí nedůvěryhodně nebo násilně. Uvěřitelné, i když v jistém ohledu absurdní, je i rozuzlení. V charakteristice postav se autor nevyžívá, spíše než ony zde promlouvá prostředí. Téměř lyrizující popisy zjizveného kraje, kde dnes nádherná a panenská příroda skrývá někdejší hrůzy, o kterých z různých důvodů nikdo není ochoten moc mluvit, dodávají detektivce na atraktivitě.

Svou reflexí minulých událostí Jiří Březina upomíná na jiného oceňovaného českého prozaika, který s velkým ohlasem nechal ve svých prózách ze současnosti promlouvat dávno prachem zapadané, ale nikoli zapomenuté zářezy velkých dějin – Jiřího Hájíčka. Jeho prózám se koneckonců přibližuje i dalšími znaky: outsiderovskou stylizací hlavního hrdiny, dobře odpozorovaným venkovským prostředím, nehlubokou povahokresbou postav a vposledku i morálně ambivalentním postojem k otázce historické viny a trestu, který může každý dle vlastního vkusu považovat za projev buď pohodlnosti, nebo pokory.

Je příznačné pro rezonanci sudetského tématu v české kultuře a společnosti, že ani Březinova detektivka se nepokouší využít svobody, kterou autorovi dává umělecká tvroba, a k dotyčným událostem zaujmout jasný, byť třeba i provokativní postoj. Rozhodně tím nemá být naznačeno, že je to tak špatně; v každém případě je to lepší než laciná moralizace nebo pohodlně černobílé vnímání. Autor koneckonců pokládal za nutné jako předznamenání ke své knize připojit pár řádek, v nichž svou výchozí pozici vysvětluje: „Mým cílem není vyvolat debatu, měnit názory ani přesně vykreslit určitá období historie této země. Chtěl jsem jen napsat detektivní román.“ To poslední se Březinovi povedlo, napsal dobrý detektivní román, ale možná také řekl víc, než ve skutečnosti chtěl. I názvem své knihy.

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 2282x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce