Nová jména pro staré hrůzy
Bulawayo, NoViolet: Chtělo by to nový jména

Nová jména pro staré hrůzy

Sebevědomý, lyrický a zároveň syrový debut NoViolet Bulawayo Chtělo by to nový jména pojednává o proměnách osobní identity a o snaze pojmenovat různé formy bolesti, ztráty a vykořenění.

NoViolet Bulawayo je mladá anglicky píšící autorka původem ze Zimbabwe, která studovala na amerických vysokých školách a nyní přednáší literaturu na Stanfordově univerzitě. Její románový debut We Need New Names (2013) jí vynesl užší nominaci na prestižní Man Bookerovu cenu a na cenu za první knihu deníku The Guardian. V češtině jej pod názvem Chtělo by to nový jména vydalo nakladatelství Odeon.

Vypravěčkou románu v první osobě je dívka jménem Miláček. Kolik je jí přesně let, se vlastně nikdy nedozvíme – nejspíš ale kolem deseti. Společně se svými kamarády, kteří mají podobně neobvyklá jména (Bůhví, Stina, Chipo, Milost) žije v chudinské čtvrti na okraji města v nejmenované africké zemi. Jejich otcové odešli za prací do zahraničí, matky tráví čas česáním vlasů a nekonečnými hovory. Práce není, školy jsou zavřené. Celá komunita se nachází v permanentním provizoriu, do nějž ji uvrhla politická situace v zemi – ze zlomkovitých vzpomínek obyvatel se dozvídáme, že lidé z Miláčkova okolí kdysi žili v normálních domech, rodiče pracovali, děti chodily do školy. Poté, co vojáci srovnali jejich domovy se zemí, si vybudovali osadu chatrčí zvanou ironicky „Ráj“, kde přežívají a neustále na něco čekají: až přijede dodávka s pracovníky charity, až proběhnou volby a možná konečně přijde ona kýžená velká změna. Ženy čekají, až se vrátí z okolních států jejich muži, většinou zničení tvrdou prací v dolech a nakažení AIDS.

A Miláček čeká, až konečně odjede do Ameriky za svou tetou, protože Amerika je v jejích představách zaslíbenou zemí neomezených možností a materiálního dostatku. Když se však v druhé polovině románu do vytoužené Ameriky dostane, musí se vyrovnat se životním stylem, kterému nerozumí, naráží na rozdíly v americkém a africkém přístupu k jídlu, rodině i práci, učí se jíst vidličkou a nožem, stýská se jí po kamarádech a ani Coca Cola nakonec nechutná tak, jak si představovala. Teta fanaticky cvičí aerobik a drží diety, strýc tráví čas sledováním sportovních přenosů, dospívající bratranec hraje počítačové hry a poslouchá hudbu z iPodu. Miláčka v nové škole spolužáci šikanují kvůli přízvuku, vlasům a oblečení, než si najdou novou oběť. Do americké společnosti nikdy úplně nezapadne, ale domů už se vrátit nemůže – své rodné komunitě se už svým životem v dostatku příliš odcizila.

Nejsilnější stránkou knihy je způsob vyprávění, který je přímočarý, brutálně upřímný a zároveň poetický: „A to byl konec, konec dospěláckýho řečnění o změně. Bylo to, jako by se volby a párty a všechno to, co se stalo, vůbec nikdy nestalo. Dospělí se jen tiše vrátili do chatrčí, aby zjistili, jestli se ještě umí pořádně shýbnout. Zjistili, že to jde, šlo jim to líp než větvi obtížený hnijícíma kvajávama. Teď je všechno zas jako dřív, až na dospělý teda. Když se jim podíváte do tváře, je to, jako by něco, co tam mívali, prostě vstalo, vzalo si svoje věci a odešlo.“ Z Miláčkova pohledu čtenář sleduje dětské hry party kamarádů i brutální incidenty, jako když rozzuřený černošský dav zlynčuje bílé obyvatele nebo když domorodý prorok sexuálně zneužije ženu pod záminkou náboženského rituálu: „Prorok Zjevení Debilton Mborro se za tu ženu takhle modlí, tím, jak ji přimačkává a vzývá Ježíše a vykřikuje verše z Bible. Rukama jí sahá na břicho a stehna, taky jí jezdí rukama tam dole, pak jí to tam začne třít a modlit se u toho, jako by s tím měla něco v nepořádku. Jeho obličej jenom září, je plnej světla. Krásná žena teď vypadá jako cár látky, všechna její krása jako by vyprchala, síly jako by ji opustily.“ Nejedná se přitom o pohled naivní. Miláček si sice vzhledem k věku neuvědomuje určité souvislosti a nenazývá věci „pravými“ jmény, ale o smrti a utrpení toho ví více než mnozí američtí dospělí.

Miláčkovo vyprávění protkávají odkazy na současnou západní populární kulturu – děti z chatrčí sice nemají ani jediné boty, které by držely pohromadě, ale hrají si na seriál Pohotovost (to když se snaží kamarádce znásilněné vlastním dědečkem vyvolat potrat a doufají, že jim jména lékařů ze seriálu pomohou získat větší moc), vědí, kdo je Victoria Beckham a Kim Kardashian. A právě současné narážky a odkazy dodávají románu děsivou bezprostřednost – první část románu, před Miláčkovou cestou do Ameriky, jako by se odehrávala v jiném světě, ale právě tyto odkazy na zábavní průmysl a populární hudbu čtenáři neustále připomínají, že tento jiný, krutý svět existuje v současnosti a že ty otrhané hladové děti znají stejné hudební interprety, které slýchá z rádia i on. Hranice mezi těmito dvěma světy jsou mnohem prostupnější, než by se na první pohled zdálo. Miláček si po telefonu může promluvit se svými kamarády, kteří pořád chodí krást kvajávy do bohaté bílé čtvrti a kteří jí sice bolestně chybí, ale najednou si s nimi nemá co říct.

Jak naznačuje název románu, sebevědomý, lyrický a zároveň syrový debut NoViolet Bulawayo pojednává o proměnách osobní identity a o snaze pojmenovat nejrůznější skutečnosti, zejména různé formy bolesti, ztráty a vykořenění. Jednou z nejzdařilejších a nejpůsobivějších pasáží románu je kapitola nazvaná Jak žili, která shrnuje zkušenosti afrických přistěhovalců: „Pak se narodily naše děti. Nepojmenovali jsme ale své děti po našich rodičích, ani po nás samých, báli jsme se, že kdybychom to udělali, nebyli by schopní svá jména vyslovit (…). A naši rodiče čekali a pak pochopili, že nepřijedeme. Zemřeli při čekání, v seschlých rukou svírali naše fotky, jak se opíráme o Sochu svobody, v srdcích jim zbyly hroby po ztracených synech a dcerách (…). Až zemřeme, naše děti nás nebudou umět oplakat, nebudou vědět, jak správně truchlit. (…) Odejdeme do říše mrtvých nazí, bez věcí, které potřebujeme, abychom vstoupili do paláce svých předků. Protože nebudeme řádně vyprovozeni, duchové nás nepřiběhnou přivítat a my budeme čekat a čekat a čekat – budeme se už navěky třepotat ve vzduchu jako vlajky opomíjených zemí.“

Román Chtělo by to nový jména představuje pokus najít neotřelá, výstižná a neúprosná slova, jimiž by bylo možné popsat zkušenost lidí, kteří uvízli mezi dvěma jazyky, mezi dvěma kulturami a mezi dvěma světy, jejichž každodenní realita je diametrálně odlišná, ale zároveň čím dál tím více propojená. Ohledně volby angličtiny jakožto jazyka, v němž Bulawayo hledá nová jména pro zkušenost svou i milionů jiných, je výstižným komentářem výrok nigerijského romanopisce Chinuy Achebeho, který má Bulawayo uvedený na svých internetových stránkách: „Ať se nikdo nenechá ošálit skutečností, že třeba píšeme anglicky, protože s angličtinou hodláme provádět neslýchané věci.“

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

NoViolet Bulawayo: Chtělo by to nový jména. Přel. Markéta Musilová, Odeon – Euromedia Group, Praha, 2015, 215 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse