Brabcová, Zuzana: Rok perel

Brabcová, Zuzana
Rok perel

studie beletrie česká

Když v roce 2000 vyšel poprvé román Rok perel, stala se z něj zanedlouho událost, o jakou stojí většina spisovatelů. Šlo o první výraznou českou prózu jednadvacátého století a díky atraktivnímu tématu si ji našli nejen recenzenti, ale i široké publikum.

Láska, po níž přichází detoxikační kůra
Zuzana Brabcová: Rok perel. Druhé město, 2012, 3. vydání, 256 s.

Když v roce 2000 vyšel poprvé román Rok perel, stala se z něj zanedlouho událost, o jakou stojí většina spisovatelů. Že její třetí knihu budou provázet příznivé recenze, na to byla Zuzana Brabcová, v té době čtyřicetiletá, vlastně zvyklá. U kritiků na tom byla dcera jednoho z nejuznávanějších literárních historiků a kritiků a signatáře Charty 77 Jiřího Brabce dobře již od své prvotiny Daleko od stromu, reflexe traumatického dospívání i podobenství moderního světa. Vyšla nejprve roku 1984 v exilovém nakladatelství Index v západoněmeckém Kolíně nad Rýnem a poté, když už to po listopadovém převratu bylo možné, také doma, v sice ekonomicky neprosperujícím, nicméně tehdy stále velmi váženém nakladatelství Československý spisovatel (1991). Ještě před oficiálním domácím vydáním však za Daleko od stromu dostala Brabcová Cenu Jiřího Ortena, jejímž účelem v osmdesátých letech bylo podpořit ty mladé tvůrce, kterým komunistický režim nedovolil publikovat. Zuzana Brabcová byla v roce 1987 vůbec první laureátkou této ceny a naznačila existenci silné generace mladých začínajících literátů, z nichž se dnes připomíná hlavně skupina kolem samizdatového časopisu Revolver revue (Petr Placák tutéž cenu dostal v roce 1989, Vít Kremlička o dva roky později).

Také asociativně vyprávěná Zlodějina z roku 1995 měla příznivé recenze, ohlas čtenářů však nebyl velký: publikum jako by si Zuzanu Brabcovou zařadilo mezi tvůrce obtížně přístupné, exkluzivní v tématech i stylu. Ale Rok perel, to byl náhle zcela jiný případ. Nádech senzace, spojený s prvním románovým lesbickým coming-outem, vyvolal zvědavost i těch médií, která by jinak o autorku asi nezavadila, kniha se prodávala nečekaně dobře. Ale zároveň ona senzace zůstala stále jen v nádechu: mediální ohlasy pocházely převážně stále ještě od „lidí literatury“, kteří nezapomínali všímat si umělecké úrovně Roku perel. A tak se stal ten kýžený zázrak, že atraktivní, lechtivé téma upozornilo na literární kvality díla.

Těch kvalit je v Roku perel více a jak je to v postmoderní éře nutné, čtenář s různou úrovní literárního vzdělání si nachází „své“ roviny. Není to a nikdy nebude kniha pro všechny, ty nejnaivnější odradí hned začátek: více než třetinu knihy není o lesbickém vztahu ani slovo, navíc se odehrává v psychiatrické léčebně. Ale už ti, kteří ještě neocení propracovanou kompozici románu a „jen“ se nechají strhnout různorodými příběhy zoufalců z Bohnic a tajemstvím, které po hlavní hrdinka skrývá, se dočkají v následujícím oddíle, který líčí dramatickou, fatální lásku zralé ženy k mladé lehkomyslné dívce se všemi jejími vrcholy i propady. Je to poblouznění, které jako by šlo proti zažité literární tradici: pro mnohé (převážně mužské) hrdiny bylo propuknutí pozdní lásky (či zamilovanosti) obdivuhodným vzepětím a odtržením se od dosavadního neuspokojivého (protože příliš fádního, konvenčního) života a autoři těchto příběhů onen akt romantického probuzení z měšťácké ukolébanosti glorifikovali. To hlavní hrdinka Roku perel Lucie se od prvních stránek knihy se svou milostnou eskapádou vyrovnává pod dohledem lékařů a svůj stav přirovnává k detoxikační kůře. Nekonformní láska k unikavé Magdě tu není odvážným bořením konvencí, je tu drogou, chorobou, něčím, co se vzpírá chápání většiny postav příběhu včetně Lucie; jen Magda si tu bezstarostně pohrává s cizím citem, aniž by si uvědomovala, jak hluboký může ze strany Lucie být. Anebo si to – jako novodobá femme fatale – uvědomuje a neváhá využít příslovečné výhody toho, kdo „miluje míň“.

Lesbický vztah dodává Roku perel dráždivý prvek čehosi, co v české literatuře do té doby nebylo přítomno, či přinejmenším ne tak otevřeně. Další atrakcí je (medializovaný) příběh samotné autorky, která prošla podobnou zkušeností jako její hrdinka a jistě si vyžádalo značnou odvahu o „sobě“ takto otevřené psát, jakkoliv proces psaní lze považovat ze účinnou formu autoterapie; ne tak následné publikování. Lucie je zcela nepochybně modelována podle Zuzany Brabcové: redaktorka literárního časopisu (Brabcová je dlouholetou nakladatelskou redaktorkou) v identickém věku – a navrch to poblouznění mladou dívkou. Jak je to se sklony k alkoholismu (a zálibou ve fernetu) či přespříliš liberální výchovou dospívající dcery, to se neodvažuji soudit, natolik dobře autorku neznám. Ale z úvodní pasáže druhého oddílu Roku perel, kdy je vypravěčem Luciina osmnáctiletá dcera Tereza, čiší noční můra všech žen, které se ještě nechystají na úlohu babičky, noční můra, která asi pronásledovala i Zuzanu Brabcovou. Stejně jako mnohé další matky, které to ovšem nedokážou tak trefně vyjádřit. Tereza děsivě nekompromisně „odhaluje“ v čem všem se jí chce matka přiblížit (být liberální, být v pohodě), ale stále jen „CHCE“ - a „není“. V očích dcery je to snaha politováníhodná – dost možná je takový vztah horší, než standardní generační rozpory a nevraživost.

Možná, že iniciační návštěva lesbického klubu je pro Lucii zprvu jen dalším krokem ve snaze vyhnout se konformitě středního věku. Když však potká mladou vyzývavou Magdu, její dosavadní život se hroutí v míře, jakou si předtím nedokázala představit a jaká má paralelu v tak velkých postavách světové literatury, jakými byli Mannův profesor Unrat či Nabokovův Humbert Humbert. Coming-out přitom není úlevou – po euforických okamžicích plynoucích nejen z milostného opojení, ale i ze spikleneckého pohoršování okolí, přichází kocovina a změna sexuální orientace sice zůstává daností, ale zároveň také novým břemenem ve vztahu k většině lidí, s nimiž byl spojen dosavadní Luciin život.

V úvodu jsem zmínil promyšlenou kompozici, která může některé odradit, ty vytrvalejší však odmění mimořádně silným čtenářským zážitkem. Brabcová totiž svůj příběh staví téměř jako detektivku, thriller s tajemstvím. Milostnému dramatu předchází pasáž z období pozdějšího a autorka (očima rezignované Lucie) zde jen opatrně krouží kolem onoho bolavého místa. Teprve postupně začíná příběh získávat obrysy a tempo a postupně graduje do dramatického finále: rozchodu (ba zrady) a následného hysterického pokusu o vraždu a sebevraždu. Vše ještě propojeno skrze několik uzlových bodů vnímaných jinou optikou: buďto různých vypravěčů nebo několikerým pohledem samotné Lucie, která postupně ony klíčové momenty zasazuje do souvislostí. I to jsou oblíbené postupy autorů napínavého čtení, které Brabcová invenčně využívá.

Rok perel byl první výraznou českou prózou jednadvacátého století a opět, podobně jako v polovině osmdesátých let, Brabcová – spíše bezděky - načíná období úspěchů svých vrstevníků: své nejlepší knihy vydávají Jan Balabán, Emil Hakl, o něco mladší Radka Denemarková a Miloš Urban. A také Jiří Hájíček, kterého zasvěcenější čtenář v Roce perel rozpozná v postavě „korespondenčního“ kamaráda Pavla. Kupodivu Brabcová sama se k nim po úspěchu Roku perel nepřidává a po dlouhých dvanáct let nevydá nic nového. Teprve letos vyjde kniha Stropy, o níž v tuto chvíli nevím vůbec nic. S jistotou však mohu sázet na to, že to nebude kniha plytká a zbytečná. Zvláště, troufne-li si ji nakladatelství vydat téměř současně s novým vydáním Roku perel.

 

© Pavel Mandys
doslov ke 2. vydání knihy Rok perel
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2724x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce