Barnes, Julian: Stolek s citróny

Barnes, Julian
Stolek s citróny

recenze beletrie zahraniční

V povídkové sbírce Stolek s citróny se Julian Barnes věnuje svému tradičnímu tématu stáří, smrti a vyrovnávání se s koncem aktivního věku. Upozorňuje, že každý musí na sklonku života kousnout do jiného citrónu.

Barnesův kyselý průvodce stářím a čekáním na smrt
Julian Barnes
: Stolek s citróny. Přel. Viktor Janiš, Plus, Praha, 2015, 242 s.

Ve sbírce Stolek s citróny (The Lemon Table, 2005), která u nás vyšla až letos ve skvělém překladu Viktora Janiše, se Julian Barnes zaobírá jedním se svých klíčových témat – stářím, vyrovnáváním se s koncem aktivního věku a nadcházející smrtí. Tomuto tématu se věnuje již ve svých raných novelách, jmenovitě například Pohlédnout do slunce (Staring at the Sun, 1986), ale i v nejnovějších knihách, jako jsou Vědomí konce (The Sense of Ending, 2011) nebo Roviny života (Levels of Life, 2014). Kromě tohoto stěžejního tématu se v jedenácti povídkách Stolku s citróny objevují také Barnesovy tradiční „frankofilní“ motivy, podobně jako tomu bylo v jeho první sbírce povídek Cross Channel z roku 1995.

Jak se dočteme v závěrečné povídce knihy, citrón je pro Číňany symbolem smrti, a tato symbolika prostupuje celou knihou. Barnes jako by od svého psacího stolu čtenářům a svým postavám postupně podával jedenáct citrónů, jejichž chuť a vzhled se pokaždé trochu liší. Někdy se jedná o citrón sladší, který nás přinutí k trochu trpkému úsměvu, až nakonec dostáváme i pár opravdu kyselých až hořkých plodů, které nás zarmoutí a donutí zamyslet se nad naším životem a tím, jak se asi postavíme ke stáří a smrti my. Posloupnost povídek je velmi logická a kniha plyne podobně jako lidský život. V první povídce Stručné dějiny holičství Barnes vytváří zajímavé paralely mezi momenty ze života hlavního hrdiny od jeho raného dětství a tím, jak se s časem měnily holičské a kadeřnické služby. Postupně nás autor provede téměř celým životem tohoto muže až do raného stáří, kdy si konečně zvolil trochu smířlivější a vyrovnanější způsob života. V další povídce už se však kromě stáří Barnes věnuje také svému nejzásadnějšímu tématu, tedy lásce. Předkládá příběh starého muže, který není spokojen v manželství a tajně touží po románku s jednou šarmantní dámou, až nakonec umírá. Nepovedené a nešťastné manželství bez lásky se objevuje i v dalších povídkách ve sbírce, především však v povídce Zahradní klec, kde si autor pohrává s tématem domácího násilí. Zajímavé je, že v některých povídkách dominuje spíše potřeba prosté náklonnosti, kdy stárnoucí člověk hledá spřízněnou duši, ale někde se do popředí, jak je Barnesovým zvykem, dostává i láska tělesná. Tak je tomu například v povídce Hygiena, kde vysloužilý voják nachází životní radost v posteli prostitutky.

Ani v této knize se Barnes nevydržel věnovat pouze vlastním vymyšleným postavám. Povídka Znovu ožít vypráví příběh platonické lásky spisovatele Turgeněva k mladé představitelce postavy Věročky ze hry Měsíc na vsi. Do tohoto příběhu o lásce mezi starým spisovatelem a mladičkou herečkou Barnes zasahuje, komentuje ho z dnešního pohledu, částečně se mu vysmívá, ale také ho obdivuje. V poslední povídce Ticho se čtenář pro změnu seznamuje s rozpolceným finským hudebním skladatelem Jeanem Sibeliem, který se cítí umělecky vyčerpán, svou poslední symfonii patrně již nedopíše a pomalu se s pomocí alkoholu smiřuje se svým kariérním, ale i lidským koncem. Hudba, jedna z autorových vášní, nevystupuje pouze v posledním textu, ale i v předcházejících. Ve vtipné povídce Na stráži čtenář se zaujetím sleduje postaršího muže, který chce nastolit pořádek na světě tak, že domlouvá a hubuje lidem, kteří se na koncertech klasické hudby projevují moc hlučně. Muž tak volá o pozornost a snaží se získat patřičný respekt. Toto dožadování se pozornosti charakterizuje většinu Barnesových postav starých lidí. Uvědomují si, že svůj život mají za sebou a musí se nějak vyrovnat s nástupem nové generace, která je jaksi upozadila.

Hudba všeobecně ve sbírce slouží jako paralela k lidskému životu: v mládí nás doprovází hudba v rytmu allegro, postupně zpomaluje na lento a pak už na nás čeká pouze ticho, jak poukazuje skladatel Sibelius v poslední povídce: „Když je hudba literaturou, je to špatná literatura. Hudba začíná tam, kde slova končí. Co nastane, když skončí hudba? Ticho. Všechna ostatní umění aspirují na stav hudby. Nač aspiruje hudba? Na ticho. V tom případě jsem uspěl. Jsem nyní stejně slavný pro své dlouhé ticho, jako jsem byl pro svou hudbu.“ Ticho metaforicky hraje důležitou roli i v povídce Znalost francouzštiny. Vlastně se vůbec žánrově nejedná o povídku, jelikož čtenáři jsou předloženy pouze dopisy jisté staré dámy, která píše Julianu Barnesovi z domova důchodců. Přestože jsou její zdlouhavé a výřečné dopisy velmi vtipné, nakonec se čtenář nesměje a přece jenom kousne do kyselého citrónu, když stará žena zemře a rozhostí se ticho.

Barnesova sbírka povídek Stolek s citróny skvěle zapadá mezi autorovy inteligentní a logicky strukturované prózy. Barnes si zde opět zvolil jedno hlavní téma, jakési pouto, které spojuje všechny povídky, v tomto případě stáří a smíření se se smrtí. Téma pak rozebírá v souvislosti s velmi rozdílnými postavami, z nichž každá se ke stáří staví po svém. Čtenáře jistě nepřekvapí, že Barnes jako obvykle nedochází k žádnému jednoznačnému závěru. Opět se jedná o rozjímání nad důležitou životní etapou či klíčovými otázkami. Přesto však smířlivý tón závěru poslední povídky naznačuje jisté autorovo poselství: „V životě to nevede k allegro molto, kdy dirigent bičuje orchestr k větší rychlosti a hluku. Ne, ve své poslední větě má život na pódiu opilce, starce, který nepoznává vlastní hudbu, hlupáka, který nepozná zkoušku od představení. Měl bych to tedy označit jako tempo buffo? Ne, už to mám. Označím to pouze sostenuto a nechám to rozhodnutí na dirigentovi. Pravdu lze nakonec vyjádřit víc než jedním způsobem.“ Život tedy nemůžeme mít nikdy pořádně pod kontrolou, jeho rytmus i směr je udáván okolnostmi, které mnohdy nemůžeme ani ovlivnit. Barnes poukazuje na to, že nezbývá než držet krok a čekat na to, jaký citrón na sklonku života dostaneme.

 

© Veronika Geyerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 75 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 2797x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce