Soukup, Václav: Prehistorie rodu Homo

Soukup, Václav
Prehistorie rodu Homo

recenze historie

Soukup čestně uvádí, že jím představený vývojový strom našich dávných předků není definitivní. Současné poznatky ale v představené práci užitečně syntetizoval. Jistě by se našla místa, s nimiž je možné polemizovat: doceňuje sice význam mytického myšlení, které našim prapředkům umožnilo „postihnout celistvý obraz světa“, celkem málo se ale v knize věnuje například významu rituálů a náboženství.

Co máme podle současných poznatků společného s neandertálci, šimpanzi a gorilami
Václav Soukup:
Prehistorie rodu Homo. Karolinum, Praha, 2015, 1152 s.

„Kdo jsme, odkud jsme a kam jdeme.“ Zvláště na první dvě otázky se snaží odpovědět antropolog Václav Soukup ve své čerstvě vydané knize Prehistorie rodu Homo. Vybaven současnými poznatky z oblasti paleoantropologie, genetiky a primatologie se v ní snaží rekonstruovat, kterak se příslušníci lidského rodu prostřednictvím kultury dokázali nejen vyčlenit ze světa přírody, ale také vytvořit „druhou lidskou přírodu“, jež ovlivňuje osudy všech živých bytostí na naší planetě.

Autor stručně rekapituluje starobylé mytické příběhy o stvoření světa a o místě člověka v jeho rámci; zatímco u loveckých kultur byla podle něj možná „preferována jako potenciální předkové zvířata, sběračské pospolitosti měly tendenci vztahovat svůj původ k rostlinám“. Podrobně pak popisuje, jak se vyvíjelo filozofické a vědecké vnímání postavení našeho druhu v rámci živočišné říše. Zdůrazňuje roli Edwarda Tysona (1650–1708), zakladatele moderní srovnávací anatomie, který provedl první pitvu šimpanze, jehož ovšem označoval slovem „orangutan“. Zjistil, že jeho anatomie připomíná člověka v mnoha svých částech více než kterýkoli jiný druh opic nebo kterékoli jiné zvíře na světě, ba dokonce že se šimpanzí mozek více podobá mozku člověka než ostatních opic. Podle Soukupa tak už Tyson „destruoval ideu antropocentrismu“. Podrobně pak autor popisuje také naše nejbližší příbuzné mezi zvířaty, tedy primáty, a mezi nimi zvláště lidoopy. V souvislosti se šimpanzi odmítá mluvit o jejich kulturách, ale jen „protokulturách“ (jiní autoři, jako Jonathan Safran Foer, oproti tomu pojem „kultura“ neúměrně rozšiřují, když například píší o odlišných kulturách ryb téhož druhu). O vzniku kultury bychom podle něj mohli mluvit až v případě, pokud by „skupina šimpanzů komunikujících znakovou řečí“ unikla z laboratorních klecí do přírody a tam by „naučené schopnosti kumulativním způsobem“ dále rozvíjela a předávala potomkům na negenetické symbolické bázi.

Jinak ale Soukup v souladu s vědeckými poznatky řady oborů dokazuje blízkou příbuznost lidí a šimpanzů, například na tom, že krev šimpanze bonoba neobsahuje žádné protilátky proti lidské krvi. U lidoopů se navíc vyskytují tytéž krevní skupiny jako u člověka, i když u žádného druhu prý nebyl zjištěn výskyt všech našich skupin najednou. Teoreticky by tedy mělo být možné provést transfuzi lidoopí krve člověku, pokud by ovšem měli oba jedinci stejnou krevní skupinu. Autor popisuje i to, jak soudobí šimpanzi zvládají vyrobit si odštěpky z pazourku. A dokonce tvrdí, že to předkové dnešních šimpanzů dělali už před tisíci lety, a v této souvislosti píše o dokonce „archeologii šimpanzů“. Líčí i některé humorné okolnosti spojené s výzkumem lidoopů, například experiment, při němž bylo společně vychováváno lidské a šimpanzí mládě. Ten byl ukončen kvůli tomu, že chlapeček Donald si – ke zděšení své matky – osvojoval více šimpanzích zvuků než malý šimpanz Gua těch lidských.

Soukup rovněž konstatuje, že na základě předložených poznatků by bylo možné člověka zařadit do jedné čeledi s šimpanzi a gorilami (například šimpanz učenlivý by pak nesl latinské jméno Homo troglodytes namísto současného Pan troglodytes), brání tomu ale naše „nechuť rozbíjet tradiční klasifikaci“.

Následně se pak dostává k nejspekulativnější části své knihy, totiž k vlastní interpretaci evolučního příběhu rodu Homo, přičemž formuluje také svoje názory na „vznik lidské kultury a umělecké kreativity“, na rozvoj bipedie, vývoj řeči a symbolického myšlení. Formuluje hypotézy (či referuje o teoriích kolegů) také ohledně toho, jaká mohla být mentální kapacita našich předků: například u Homo erectus se odhadují jeho intelektuální a lingvistické schopnosti na úrovni šesti- či sedmiletého dítěte.

Soukup zdůrazňuje význam „vnitřní řeči“, jež přispěla k rozvoji sebeuvědomění. Zabývá se i věčnou a stále se vracející otázkou vymření či vymizení neandertálců, jejichž DNA v sobě z několika procent zřejmě nosíme. Přiznává sice, že vykazovali zárodky „umělecké kreativity a estetického cítění“, že se dokázali postarat o hendikepované bližní a pohřbívali zemřelé, ale naši (přímí) předci se od neandertálců lišili tím, že uměli využít „imaginaci a tvořivost k vyváření sémiotických systémů“. Dodejme však, že ohledně schopností neandertálců panují názory různé. Archeolog Petr Neruda v pořadu ČT Naši statní bratranci nedávno prohlásil, že mladý neandertálec, který by prošel naším vzdělávacím systémem, by byl v deseti letech suverénně schopný ovládat počítač. Připomenout můžeme také slova archeologa Karla Valocha, podle nějž byly vzájemné vztahy mezi neandertálci natolik příkladné, že svoje spoluobčany vyzval: „Chovejme se k sobě jako ti neandertálci.“ To ale bohužel nebrání tomu, aby někteří politici „neandertálství“ a neandertálský řev účelově a bez ohledu na vědecké poznatky nepoužívali jako synonymum bestiality a v tomto smyslu coby pejorativní nálepku pro svoje protivníky…

Autor zajímavě rekapituluje rovněž vývoj teorií o povaze a původu toho, co dnes můžeme vnímat jako nejstarší umělecké artefakty. Skepticky se vyjadřuje o starší teorii, podle níž vznikaly jen „pro radost a pobavení“. Referuje o strukturalistických koncepcích, hledajících ve zvířatech znázorněných na jeskynních malbách symboly jednotlivých klanů a jejich složitých vzájemných vztahů, případně o snahách dešifrovat v pravěkých geometrických znacích „schematická zobrazení samčích a samičích pohlavních orgánů“. Stranou ale nenechává ani vysvětlení v tom duchu, že obdivovaná díla jsou výtvory chlapců ve věku kolem 12 let: pravěké venuše by pak byly „objektivací pubertální touhy po plodných ženách“. Soukup ovšem připouští, že k daným dílům může každý přistoupit a interpretovat je ze své perspektivy, a nechává tak čtenářům volný prostor pro vlastní imaginaci.

Soukup realisticky a „férově“ uvádí, že jím představený vývojový strom našich dávných předků není definitivní a že již „v této chvíli některý z paleoantropologů opatrně vyprošťuje z geologických vrstev východní Afriky pozůstatky hominida, které pak představí jako našeho dosud neznámého prapředka“ – a naše prehistorie se bude opět přepisovat. Současné poznatky ale v představené práci užitečně syntetizoval, i když různých teorií na dané téma samozřejmě existuje více. A našla by se místa, s nimiž je možné polemizovat: autor sice zmiňuje význam mytického myšlení, které našim prapředkům umožnilo „postihnout celistvý obraz světa“, celkem málo se ale v knize věnuje například důležitost rituálů a náboženství. A rozšiřovat by se tato publikace samozřejmě dala mnoha směry: například jak si pralidi představovali (nebo jak konec neandertálců tematizovali) rozliční beletristé a nakolik se to shoduje se současnými poznatky. Ale uznáváme, že Soukupova kniha má i tak rozsah více než úctyhodný. S přihlédnutím k poslední publikaci Iva T. Budila se dokonce vnucuje myšlenka, jestli čeští antropologové nevyhlásili soutěž o nejdelší a nejhmotnější publikaci. Se svojí Prehistorií rodu Homo zatím Václav Soukup vede.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 1585x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce