Grass, Günter: Žabí lamento

Grass, Günter
Žabí lamento

recenze beletrie zahraniční

Nedlouhý román německého prozaika a nositele Nobelovy ceny za literaturu Güntera Grasse (1927–2015) pojednává o osudovém setkání dvou starších osob, polské restaurátorky a německého profesora umění, jejichž životy se propojí na sklonku 80. let v Gdaňsku, autorově rodišti. Nevšední plán této dvojice na usmíření svých národů je tragikomickým obrazem stavu evropské civilizace na konci minulého století.

Gdaňský pokus o usmíření národů
Günter Grass:
Žabí lamento. Přel. Hanuš Karlach, Atlantis, Brno, 1996, 216 s.

V řadě německých pohádek a balad se lze setkat s pozoruhodnou lidovou pověrou – blížící se neštěstí či přímo katastrofu v lidovém folkloru předpovídá hlasité kuňkání žab. Příslovím „Když kuňka vřeští, nepřijde štěstí“ se tak inspiroval i světoznámý spisovatel Günter Grass (1927–2015) ve svém nedlouhém románu Žabí lamento z roku 1992. Prostřednictvím komorního příběhu Němce a Polky, kteří se potkají na sklonku života a které spojuje netradiční vize o usmíření svých dvou národů, Grass mistrně rozehrává drama celoevropského dosahu, dotýkající se nepříjemných reminiscencí, historických omylů a křivd.

Děj románu se odehrává ve zlomové době 80. a 90. let minulého století a je zasazen do tradičního prostředí mnoha Grassových titulů, tedy do jeho rodného Gdaňsku. A právě tam, mezi tmavě červenými zdmi tohoto starobylého přístavního města, dojde na Dušičky roku 1989 u stánku s řezanými květinami k osudovému setkání. On, Alexander Reschke, vdovec německé národnosti, původem z Gdaňsku, profesor dějin umění. Ona, Alexandra Piątkowska, vdova, Polka, povoláním restaurátorka. I přes její poněkud kostrbatou němčinu si oba od počátku výborně rozumějí a společně se vydají na nedaleký hřbitov. Díky této zdánlivě bezvýznamné procházce do míst posledního odpočinku se však rozběhne sled událostí, jež navždy změní jejich životy.

Oprýskané náhrobní kameny jsou pravděpodobně nejnázornějšími ukazateli historie každého regionu. Příkladem místa, na jehož četných hřbitovech lze podle národnostní diferenciace jmen vytesaných do kamenů vytušit, že se jedná o oblast bohatou na konflikty a přesuny obyvatelstva, je právě Gdaňsk. V jeho půdě spočívají ostatky Němců, Židů, Poláků, Kašubů a příslušníků mnoha jiných národů, které kdy touto oblastí prošly. Rozhovor hlavních hrdinů se tedy po chvíli logicky přesune k tématu pohnuté historie a jejích důsledků pro moderní dobu: pan Reschke plně sdílí názor své nové přítelkyně, jež je pohoršena tím, jak polská vláda necitelně zachází s památkou původních německých obyvatel a s jejich hroby. Jednomyslně se shodnou na tom, že by se jakékoliv národnostní problémy a politika měly zastavit před branou hřbitova, aby tak mrtví, ať už Němci, či Poláci, měli od svárů pozemského světa klid alespoň po smrti. Oba se domnívají, že každý člověk má právo spočinout tam, kde se narodil: rodiče Piątkowské pocházeli z Vilniusu, po druhé světové válce však byli přesídleni do Gdaňsku. Tak jako oni byli nuceni naposledy spočinout v místě, které nebylo jejich domovem, tedy v Gdaňsku, ani rodiče Alexandra Reschkeho nemohli být pohřbeni tam, kde byli celí život doma. Tedy v Gdaňsku. A právě tento fakt přivede dvojici přátel k převratnému nápadu. Rozhodnou se založit společnost, jejímž cílem by mělo být pohřbívání osob v místě, kde dlouhá léta žily a odkud je bez pardonu vyhnala historie. Ke svému plánu si nemohou vybrat příhodnější chvíli – v Berlíně padla zeď a Evropa teď konečně může nastoupit cestu ke sjednocování. Hřbitovní společnost, složenou z Němců i Poláků, se jim skutečně podaří založit a za několik měsíců již organizují pohřby na nově vzniklém Hřbitově usmíření. Záhy si však začnou uvědomovat, že doba se změnila nejen k lepšímu, a do všeobecného entuziasmu se začnou ozývat první žabí lamenta…

Günteru Grassovi se v jeho krátkém románu brilantně podařilo vystihnout atmosféru počátku 90. let, chvíle, „kdy se byly mohly započít dějiny všeho světa“. Bez jakýchkoliv příkras podává obraz doby, která s sebou nepřinesla pouze vlnu nadšeného očekávání a riskující průkopníky soukromého podnikání, ale také jevy, jakými jsou sílící globalismus, pomalu slévající kulturní specifika v jeden bezbarvý celek, bezbřehý internacionalismus, stejně jako na straně druhé hrozivé projevy nacionalismu a šovinismu. Jak píše Reschke v jednom ze svých dopisů: „Rýsuje se jakási jednota, jaká, ač něco takového si vroucně přejeme, začíná připadat děsivá…“ Novátorský podnik Grassových hrdinů se tak brzy ocitne v problémech mnohem tíživějších, než jaké přináší tvrdý kapitalismus. Jak se pomalu začíná ukazovat, největší překážky klidného podnikání představují stále viditelnější rozdíly mezi Západem a Východem. Grass výborně (a, jak je jeho zvykem, nenápadně) postihuje jemné nuance mezi myšlením německým a polským, které však, uvědomí-li si je člověk v komplexu, ukazují poměrně hlubokou mentální a názorovou propast, jež se po odeznění počátečního opojení z pádu železné opony začne zdát čím dál hlubší a nepřekonatelnější.

Ani v tomto titulu Günter Grass nezklamal svou netradiční formou podání příběhu. Vypravěčem je gdaňský rodák, bývalý Reschkeho spolužák, kterému se dostal do rukou Reschkův deník, dopisy, jež si Reschke s Alexandrou vyměňoval, a dokonce i jízdenky na vlak, fotografie, kopie hotelových knih a řada dalších důležitých fragmentů, které pro autora představují určující prvek celého díla. Z těchto útržkovitých podkladů pak začíná vytvářet (a fantazií nepochybně také místy dotvářet) pozoruhodný příběh jedné nevšední dvojice: „Vidím ty dva z pohledu neustále se měnícího. Jako kdybych se na ně díval dalekohledem, jednou správně, podruhé obráceně, jednou jsou daleko, podruhé úplně blízko. Jednou jsem před nimi, pak zase pozadu, jsem jim v patách, předháním je, vidím je, jak se blíží, zvětšují se, znova mizí; dvojice neustále jiná, někam se ubírající.“

Žabí lamento je výborně zpracovaná úvaha nad stavem evropské civilizace na samém konci 20. století. Na poměrně úzkém literárním prostoru dokázal Günter Grass výstižně vyjádřit rozporuplné pocity Evropanů, tolik typické pro 90. léta a přesahující i do doby dnešní. Román široce přesahuje rámec polského a německého prostředí a stává se výmluvným obrazem dopadu nedávné historie na naše kolektivní evropské uvažování, které se, národ od národu, neustále potýká s dějinnými reminiscencemi a jež je i v současnosti prorostlé skličujícími obavami ze všeho cizího. Grass se tímto jemným varováním před postupným prohlubováním těchto společenských jevů projevuje jako zdatný vizionář a prostřednictvím svého specifického barokního stylu a lehce ironického a humorného nádechu nabízí čtenáři literární zážitek na skutečně vysoké úrovni. Titul, jenž je doplněn Grassovými ilustracemi, přeložil do češtiny překladatel z německé a anglické literatury a znalec Grassova literárního díla Hanuš Karlach.

© Matěj Matela

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 30 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 1589x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce