Vaculík, Ludvík: Cesta na Praděd

Vaculík, Ludvík
Cesta na Praděd

recenze beletrie česká

Cesta na Praděd je autobiografické dílo, stojící někde na pomezí reportáže a meditativně-úvahové prózy. Text vznikl na základě reálné zkušenosti z léta roku 1966, kdy Vaculík podnikl na voze taženém koňmi dlouhou výpravu vstříc nejvyššší hoře Moravy.

„Uctít Praděd, a cestou zjistit, jak by se Polákům dalo vzít Kladsko“
Ludvík Vaculík
: Cesta na Praděd. Atlantis, Brno, 2001, 288 s.

Literární práci Ludvíka Vaculíka (1926–2015) zdobí kromě dnes již klasických děl české poválečné literatury román, který však za Sekyrou či Českým snářem zůstává často odsunut do mírného pozadí a nevěnuje se mu taková pozornost, jakou by si bezesporu zasloužil. Cestu na Praděd, autobiografické dílo stojící někde na pomezí reportáže a meditativně-úvahové prózy, začal Vaculík psát v roce 1969 na základě svých zážitků z třítýdenní cesty koňmo přes východní Čechy, Polsko a severní Moravu. Rukopis však odložil nedopsaný. Třicet let pak „pokračoval v životě“, aby se k nedokončenému textu na počátku nového tisíciletí vrátil a dovedl jej do konce. Neupravoval, jen v rámci zestručnění pár věcí vyškrtal a na své pětasedmdesáté narozeniny vydal.

V polovině 60. let se v mysli autora, v té době redaktora Literárních novin, a jeho blízkého přítele Josefa, ředitele odborného zemědělského učiliště, zrodil neotřelý plán: podniknout cestu, jejímž cílem by mělo být zdolání nejvyššího vrcholu Moravy, bájného Pradědu, a to způsobem, jakým se na delší trasy vydávali naši předci, tedy za pomoci koní. „Odmala jsem si přál vydat se na takovou cestu a v neměřeném čase důkladně jet dál a dál, kopyty koní listovat v kopcích.“ Podle jejich představ by však Praděd (hora „severně zadumaná, klidná, táhlá“) neměl být pokořen od východu, tedy trasou, kterou volí každý příchozí z české strany, ale nezvykle ze severu, od polské hranice. Tu by po několikadenní pouti středními a východními Čechami překročili u Náchoda a zpátky do republiky by se vrátili přes Kladsko, historickou zemi, o niž jsme v 18. století ve válce s Prusy přišli a jež pro Vaculíka představovala už od školních let cosi chvějivě vzrušujícího, kdysi nám odcizeného, nikdy nevráceného a nyní snad opět objeveného. Aby byl romantický nádech ještě silnější, omezí se celkový finanční rozpočet celé výpravy, s tím, že na chleba se bude vydělávat veřejným promítáním naučných filmů o koních.

Hlavním hrdinou-vypravěčem tohoto v realitě pevně zakotveného příběhu je redaktor pražských novin, jenž velmi zřetelně vykazuje životopisné i povahové rysy samotného autora. Na začátku románu si (podle jména jedné z reálných osob uvedených ve smolných knihách) zvolí pseudonym Jan Špička a po zbylých účastnících výpravy vyžaduje, aby ho tímto jménem oslovovali. Neméně důležitou postavou knihy je již zmíněný Josef, jehož předobrazem je reálná osoba, Vaculíkův dlouholetý přítel Josef Zeman (1920–1999). Ludvík Vaculík jej poznal jako skromného a svérázného ředitele zemědělské školy pro děti rolníků, kterým z politických důvodů nebylo umožněno vzdělání. Spřátelili se až po několika setkáních, a jakkoliv se jejich vzájemnému vztahu věnuje nejvíce právě Cesta na Praděd, postava Josefa se vyskytuje v řadě dalších Vaculíkových děl a fejetonů. Josef představuje určité alter ego samotného autora (jen „starší, tvrdší a mužnější“), jejich názory jsou až podivuhodně stejné („shodujeme se spíš v odporu k týmž věcem“). Na zasvěceného čtenáře může tato postava působit dojmem, že právě takový by byl Ludvík Vaculík, pokud by se nevěnoval literatuře a zůstal hospodařit na rodném Valašsku.

Ludvík Vaculík se v Cestě na Praděd projevuje jako velmi vnímavý pozorovatel, který citlivě zachycuje i ty nejmenší nuance krajiny, jež by mu bezpochyby unikly, pokud by jel moderními dopravními prostředky. Autor si je dobře vědom toho, že jízda koňmo, tato „pro člověka poslední přirozená rychlost“, přispívá ke zklidnění navyklého životního rytmu, a tím pádem i k hlubšímu uvědomění si sama sebe, k uvědomění si krajiny, kterou družina před sebou beze spěchu rozráží. Vaculíkovy originální postřehy umožňují čtenáři nahlédnout do neopakovatelné atmosféry každé z lokalit, a to včetně její historie, do níž autor čtenáře poutavě vpravuje. Více než slavné bitvy a osobnosti jej však zajímají staré kriminální příběhy, jež se udály v místech, kudy putuje, a které ještě před odjezdem vyčetl ze smolných knih. Tyto mnohdy drsné výjevy ze života našich předků, zmínky o nejrůznějších mordech, jejich obětech i strůjcích přispívají k plastičnosti díla a poutavosti děje. Vedle komentování okolní krajiny a nestrojeného zachycování každodenních událostí, sporů a činností jednotlivých aktérů této pouti Ludvík Vaculík umně prokládá knihu svými názory, vzpomínkami, filozofickými úvahami (často až existenciálních rozměrů), osobními dilematy či příběhy z redakce. Nejedná se tak o pouhý popis cestovních zážitků, omezující se na prostou informaci o místech noclehu či na přepis konverzací účastníků, Cesta na Praděd poskytuje také vhled do autorovy mysli a do jeho duševního světa. Dostatek času, jejž autorovi poskytuje pomalu se vlekoucí vůz, dále klid, přerušovaný místy frkáním koní, a potřebný nadhled, který mu umožňuje výška kozlíku, to vše je více než dobrým předpokladem k přemítání nad tím, nač v uspěchaném rytmu života obvykle nezbyde čas.

Cesta na Praděd představuje především symbolickou cestu zpět, zpět v čase. Do dob koexistence s krajinou, o niž nás úspěšně připravuje pohodlný moderní život, do minulých světů, „na jaké si tak pamatuju a které už skoro nejsou“. Nostalgický nádech, stesk po starých dobrých (lepších) časech a permanentní kritika zbytečných výdobytků moderní doby („Řídit spřežení je hodno člověka, řídit motor – to může kdokoli“) se tak nese celým textem jako jeden z nejtypičtějších rysů Vaculíkova autorského – a životního – stylu. Kniha je vyjádřením Vaculíkovy touhy po alespoň částečném návratu do časů, kdy se činy člověka zdály být o mnoho přirozenější, kdy se lidé ještě uměli srovnat s tím, že existují věci prostým rozumem neuchopitelné, do doby, kdy byl život náročnější, a přeci o tolik snazší. Vaculík podává důkaz, že k cestování, jakkoliv si to již téměř neumíme představit, stačí i pár koní, vůz, jenž pojme kovářské nářadí, oves, spací pytle a lékárničku, a s tímto prostým vybavením lze dojet, kamkoliv jen bude člověk chtít. Na čtenáře tak doslova z každé strany doléhá ona samorostlá a originální vaculíkovská rázovitost, dobře známá z jeho fejetonů, prostá jakéhokoliv náznaku zhýčkanosti či moderní přecitlivělosti, a právě proto dnes tolik potřebná. Jeho všudypřítomný důraz na pevné ukotvení člověka v přírodě ovšem nepůsobí jako laciné moralizování a konzervativismus, ale naopak jako neotřesitelná jistota, vyvolávající pocit, že o knihu a její poselství se lze i opřít.

Nebyl by to Vaculík, kdyby se nad románem nevznesl alespoň jednou nádech erotična. Tentokrát mu ženský element vstoupí do cesty uprostřed Kutné Hory, do níž se autor na koni po tři noci vrací a nechává na čtenářově úsudku, zda se jedná o vyjížďky reálné, či domnělé, jež si před usnutím na senných lůžkách stodol večer co večer představuje.

V Cestě na Praděd Ludvík Vaculík ostražitě a citlivě pozoruje život odehrávající se pod úrovní jeho kozlíku, s vážností i s humorem sobě vlastním komentuje okolní dění, všímá si lidí, vtahuje čtenáře do nenápadné krásy krajiny, lehce potřísněné snad jen rukou kolektivizátorů, hodnotí svůj život, hádá se s Josefem, rozhořčuje se nad „křivdou“ způsobenou odebráním a nevrácením Kladska, rozmlouvá se svými spolucestovateli i sám se sebou, ukusuje salám, usiluje o kutnohorskou ženu, sbírá hrušky a tuto mozaiku jedné meditativní, a zároveň tak nekompromisně reálné pouti cele předává čtenáři. Cesta na Praděd se tak stává zdařilým náhledem do atmosféry české a moravské krajiny poloviny 60. let a současně do názorového světa dnes již klasika české literární tvorby. Cesta na Praděd představuje originální opus nejen v rámci Vaculíkova uměleckého díla, ale také v kontextu celé české poválečné literatury. Knihu doplňují černobílé fotografie z cesty, jejichž autory jsou Ludvík Vaculík a Josef Zeman.

© Matěj Matela

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Viva, 16.09.2015 13:49
Vaculík, Ludvík: Cesta na Praděd
Pozoruhodna knizka, do tychto rusnych casov posobi ako balzam na nervy... Vrele doporucujem!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 2299x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce