Botoşaru, Carmen: Růžová, žlutá, bílá

Botoşaru, Carmen
Růžová, žlutá, bílá

ukázka beletrie zahraniční

Jmenuju se Viktor. Je mi čtyřicet jedna let. Jsem... nebo, no dobře, donedávna jsem byl učitel hry na housle v Základní umělecké škole v tomto maloměstě. Někteří z vás mě znají, to jsem si jistý, je mi to jasné ze zvědavých pohledů, které mě sledují na ulici, tím spíše, že se často nedokážete ovládnout, abyste se za mnou neotočili.

Růžová, žlutá, bílá

Jmenuju se Viktor. Je mi čtyřicet jedna let. Jsem... nebo, no dobře, donedávna jsem byl učitel hry na housle v Základní umělecké škole v tomto maloměstě. Někteří z vás mě znají, to jsem si jistý, je mi to jasné ze zvědavých pohledů, které mě sledují na ulici, tím spíše, že se často nedokážete ovládnout, abyste se za mnou neotočili. Načapal jsem vás nesčetněkrát, pamatujete? Když jsem kolem vás prošel, ještě jsem udělal pár kroků a když jsem cítil pohled zabodnutý do mých zad, rychle jsem se otočil a načapal vás! Načapal jsem vás, jak se za mnou díváte, zvědaví a jakoby vyděšení, nevím proč. Vycenil jsem na vás zuby v pokusu o úsměv (bylo zábavné vidět vaše oči vytřeštěné překvapením a strachem) a náhle – téměř jsem vás zastavil! – jste si hleděli cesty a svých věcí! Poslední dobou se stále potloukám po ulicích a přemýšlím, co budu dělat na Vánoce. Vím, že vy je strávíte s rodinou. A co já? Uvědomil jsem si, že musím najít někoho, kdo bude stejně sám jako já, bez rodiny, abych ho mohl pozvat k sobě. Mám nápad: Nuša! A v duchu si ťuknu na čelo. Jak to že mě to doteď nenapadlo? A krátce poté mi, jaká náhoda, přišla sama do cesty, přímo na hlavní ulici, vpravo od radnice… hádejte kdo? Ano, přímo ona: Nuša! Budete si myslet, že to jsou povídačky, ale ne, přísahám, že takhle to bylo.

Prozradil jsem Nuše své plány, ale hned pozvání odmítla pod záminkou, že když mě posledně navštívila, necítila se u mě dobře. To bylo poprvé, kdy u mě byla. (Nyní chápu, že i naposledy.) Mořil jsem se dobrých pár měsíců, abych ji k návštěvě přesvědčil; narážel jsem na ni všude, protože měla – opravdu náhodou! – stejnou cestu jako já (nebo mě možná sledovala? Hmmm.... i to je možné), ale přestože se zdálo, že se jí v mé společnosti líbí, tvrdohlavě odmítala pozvání na čaj v mém bytě. Přesvědčit ji dalo práci, ale byl jsem rád, že se mi to podařilo (Pamatuju si, že jsem chtěl samou radostí skákat jako mladík, ale ovládl jsem se, abych ji nevyděsil.)

Text ukázky v češtině
Text ukázky v rumunštině
Medailonek autorky

Překlad © Jarmila Horáková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1192x

Inzerce
Inzerce