Bärfuss, Lukas

Bärfuss, Lukas

portrét beletrie zahraniční

Švýcarský spisovatel Lukas Bärfuss patří k nejuznávanějším německy píšícím dramatikům současnosti a neméně pozornosti si zaslouží i jeho prozaická tvorba. V obou žánrech se nebojí nahlas vyslovovat k politicky či společensky složitým tématům. Ne nadarmo jej kritika překřtila na „Maxe Frische našich dní“.

Neúnavný homo politicus Lukas Bärfuss
Lukas Bärfuss
(narozen 30. prosince 1971 v Thunu) je švýcarský dramatik, prozaik a esejista.

Lukas Bärfuss je na německojazyčné literární scéně v mnoha ohledech jedinečný zjev. Roku 2005, po úspěchu jeho prvních divadelních her, mu německá média přisoudila roli společenskokritického dramatika zodpovědného za kladení „těžkých etických otázek v německém divadle“ (FAZ). V roce 2015, o dobrou desítku her, dva útlé romány a jeden svazek esejů později, se o něm kritika nezdráhá hovořit jako o „Maxi Frischovi našich dní“ (Tagesanzeiger), respektive „nejvýznamnějším švýcarském spisovateli současnosti“ (SRF). Čím to, že se ze svérázného kluka z ulice, který málem nedokončil ani základní školu, stal jeden z nejoslavovanějších spisovatelů současnosti?

Na houpačce života
Nejčastější odpověď, kterou Bärfuss na tuto otázku dává, spojuje jeho úspěch s až fanatickou zálibou v četbě, které už coby malý kluk navzdory složité životní situaci propadl. Narodil se roku 1971 v Thunu a právě v provinčním švýcarském městečku prožil i divoká léta dospívání. Po škole, kterou zdaleka nedokončil jako premiant, se ocitl na ulici a živil se různě, mimo jiné jako zahradník či řidič vysokozdvižného vozíku. Krátce si též přivydělával na statku pěstitele tabáku.

Z Bernské vysočiny se po miniepizodě ve švýcarské armádě přesunul do hlavního města Bernu, v němž se uchytil jako knihkupec, zodpovědný za sekci s komiksy. Po třech letech přešel do knihkupectví ve Fribourgu, kde si doplnil potřebné vzdělání. Od roku 1997 je spisovatelem na volné noze.

Vstup na literární trh autorovi výrazně usnadnila Nadace Lydie Eymannové, která mu roku 1998 udělila štědré stipendium. Díky němu mohl Bärfuss v poklidu pracovat na prvních prozaických i divadelních textech, mezi nimi i vlastní adaptaci Sofoklova Oidipa, kterou ještě v témže roce na menší divadelní scéně v Curychu jako vůbec první Bärfussův text inscenoval Samuel Schwarz. A právě jméno tohoto začínajícího bernského režiséra je neodmyslitelně spjato s velkou částí Bärfussovy rané divadelní tvorby, mj. i prvními inscenacemi na významných německojazyčných jevištích.

Zlomový se v tomto ohledu zdá zejména rok 2001, kdy je nejdříve pod Schwarzovou taktovkou v Schauspielhausu Bochum uvedeno „melodrama“ Die Reise von Klaus und Edith durch den Schacht zum Mittelpunkt der Erde (Cesta Klause a Edit šachtou do středu Země) a jen o několik měsíců později v Baselu „groteska“ Meienbergs Tod (Meienbergova smrt). Druhá z her, která později vyšla i tiskem, se opírá o životní příběh švýcarského investigativního novináře Niklause Meienberga, současně je to však i divadlo o divadle, neboť kromě humorných scének spjatých s Meienbergovým životem zobrazuje i zákulisní spory jednotlivých herců, z nichž jednomu už se na jevišti nechce umírat.

Sex, smrt a světice
Na přelomu tisíciletí na sebe Bärfuss současně poprvé výrazněji upozornil i jako prozaik. S ranou povídkou Klíč (Der Schlüssel, 2000, č. 2000), která česky vyšla v Literárních novinách, se roku 2000 představil na Solothurnských literárních dnech a zaujal natolik, že si vysloužil i pozornost zavedeného nakladatelství Suhrkamp. V něm roku 2002 vydal nenápadnou novelu Die toten Männer (Mrtví muži) o knihovníkovi ve středních letech, který už nemiluje svou ženu a rád by se z manželského chomoutu vyvlékl.

Skutečným zlomem však byly až divadelní inscenace z let 2003 a 2005, které do té doby oceňovaného, ale přece jen trochu přehlíženého dramatika rázem vystřelily mezi elitu. Tematicky nejpeprnější z nich jsou Sexuální neurózy našich rodičů (Die sexuellen Neurosen unserer Eltern, 2003, č. 2008), příběh psychicky postižené dospívající dívky Dory, která v náruči bezejmenného násilníka poznává sexuální slast a nezřízenou touhou po sexu uvádí vlastní rodiče i celé své okolí do rozpaků. Podle divadelní předlohy, která se navzdory kontroverznímu tématu stále těší značné pozornosti, natočila švýcarská režisérka Stina Werenfelsová celovečerní snímek Dora, který byl na jaře 2015 uveden do kin.

Co do provokativnosti, alespoň tedy z pohledu švýcarských diváků, si Sexuální neurózy v ničem nezavdají s pozdější hrou Alices Reise in die Schweiz (Alenčina cesta do Švýcarska, 2005). Mladá žena Alice trpí nespecifikovanou nevyléčitelnou chorobou, sama o sobě tvrdí, že je „unavená životem“ a ráda by využila služeb některé ze švýcarských společností zajišťujících asistovanou sebevraždu. Zatímco její matka je zásadně proti a s Alicí se o této možnosti nehodlá bavit, vyvíjí ošetřovatel Gustav Strom na mladou hrdinku nenápadný nátlak a postupně ji získává na svou stranu. Drama, napsané na zakázku pro Theater Basel, tak nejen poodhaluje stinnou stránku eutanázie, ale ptá se též po následcích tohoto rozhodnutí pro rodinu a blízké a v obecné rovině též zpochybňuje možnost zcela svobodné volby.

Motiv cesty hraje významnou roli také v tragikomické hře Autobus (Der Bus, 2005, č. 2009). Mladá poutnice Erika by se ráda dostala do Čenstochové k obrazu Matky Boží, jenže omylem nastoupila do špatného autobusu. Když na to násilnický řidič Hermann v půli cesty přijde, nevypadá to s Erikou příliš dobře, neboť jednotliví spolucestující dívčiným dobrým úmyslům nevěří a pomoci podezřelé „světici“ nehodlá ani apatický alkoholik a majitel čerpací stanice Anton. Třebaže české uvedení hry ve Švandově divadle příliš vavřínů neposbíralo, původní německá inscenace hamburského divadla Thalia byla oceněna Mülheimskou cenou za drama a samotného autora – jistě i v souvislosti se souběžným uvedením Alices Reise – jmenoval divadelní časopis Theater heute dramatikem roku 2005.

Afrika, Austrálie, amygdala
V té době už však Bärfuss pracoval na svém prvním románovém projektu, který nakonec vyšel roku 2008 pod názvem Hundert Tage (Sto dní, 2008). Vrací se v něm do nedávné minulosti, konkrétně do Rwandy 90. let, která se roku 1994 stala dějištěm jedné z největších genocid moderní historie. Bärfuss se však nepouští do zevrubného popisu afrického pekla, samotnému vraždění věnuje jen minimum prostoru. Ústy švýcarského pracovníka rozvojové spolupráce Davida Hohla líčí především pokřivené poměry ve Rwandě před samotným konfliktem a kritikou nešetří ani vůči evropským neziskovým organizacím.

Titul Hundert Tage se po zásluze ocitl ve výběru dvaceti nejlepších románů roku nominovaných na Německou knižní cenu, v užší nominaci však už chyběl. Téhož (ne)úspěchu dosáhl Bärfuss i s pozdějším, výrazně osobnějším románem Koala (Koala, 2004), za nějž získal „alespoň“ Švýcarskou knižní cenu. V autobiograficky zabarvené knize se bezejmenný vypravěč vyrovnává se sebevraždou svého bratra, jemuž ve skautském oddílu přiřkli přezdívku „Koala“, a hledání příčin bratrovy sebevraždy jej zavádí až ke studiu koloniální historie Austrálie a objevu koaly medvídkovitého.

Kromě toho byla v letech 2005 až 2015 uvedena celá řada autorových divadelních her: Test (Die Probe, 2007, č. dosud neuvedena) s podtitulem Správný chlap (Der brave Simon Korach) se zabývá otázkou otcovství a obecně fungováním moderní rodiny. Rodičovství a především povinnosti s ním spjaté jsou taktéž námětem dramatu Malaga (Málaga, 2010), v němž si manželská dvojice Michael a Vera vjede do vlasů, protože se ani jeden z nich o nadcházejícím víkendu nechce starat o společnou sedmiletou dceru Rebeccu. Drama Ropa (Öl, 2009, č. dosud neuvedeno) pro změnu zavádí diváky do nejmenované rozvojové země, v níž protagonista Herbert Kahmer už několik let marně pátrá po zásobách ropy, zatímco jeho osamělá manželka Eva pomalu propadá šílenství.

Bärfussova pobídka k dialogu
Třebaže výše zmíněné hry mají blízko k vztahovým dramatům, nezapomněl švýcarský provokatér ani na společensky ožehavá témata. Zajímavý a v mnoha ohledech moderní divadelní experiment představuje hra Amygdala (Amygdala, 2008), v níž Bärfuss propojuje osudy nadějného mladého neurologa Aarona, jeho dvou probandů a několika žen (obsazení je variabilní v závislosti na interpretaci jednotlivých postav). Hra krouží především kolem otázky nezištného lidského chování, nabízí ale též řadu komických výstupů.

V pozdějším dramatu Dvacet tisíc stránek (Zwanzigtausend Seiten, 2012, č. 2013) Bärfuss vystavěl satirický pomník současné módě talentových soutěží. Nebohému mladíkovi Tonymu nešťastnou náhodou spadla na hlavu krabice s knihami a nějakým zázračným způsobem se mu jejich obsah vtiskl do paměti. Znát zpaměti „dvacet tisíc stránek“, to je jistě nadání hodné televizního pořadu „Megatalent“. Jenže k Tonyho smůle se v případě zmiňovaných svazků jedná o detailní popis chování Švýcarska za druhé světové války, což je téma, o němž se ve Švýcarsku hovory nevedou. Tonyho psychiatrička se tak rozhodne chlapce toutéž kuriózní metodou naučit něco „užitečnějšího“.

Lukas Bärfuss se nebojí nahlas vyslovit k politicky či společensky závažným tématům současnosti. Celé jeho dílo, v němž se často komické prvky mísí se seriózními otázkami, nabádá k dialogu. Jeho hry a romány nicméně nenabízejí žádné definitivy, nýbrž vždy se pokoušejí na problém nahlédnout z více stran. Asistovaná sebevražda tak v Bärfussově případě není sama o sobě špatná, její plošné zavedení však, jak autor nepřímo varuje, může vést až k vytvoření společenského tlaku na slabé a nemocné. Striktní dělení znalostí pouze podle jejich praktického užití zase může skončit celkovým ochuzením a úpadkem společnosti, zní mezi řádky Dvaceti tisíc stránek.

Když Bärfuss mezi lety 2003 a 2005 vyletěl na literární nebe jako kometa, mnozí mu předpovídali velkou budoucnost. Dnes je z něj uznávaný a cenami ověnčený autor, o jehož vzrůstajícím renomé svědčí i nedávné přijetí do Německé akademie pro jazyk a poezii. S autorovou tvorbou se měli možnost seznámit i návštěvníci několika českých divadel. Jenže je-li Bärfuss skutečně nástupcem Maxe Frische, jak nikoliv bezdůvodně prohlašuje německá kritika, mohlo by být překladů a inscenací v tuzemsku mnohem víc.

Dílo:
Divadelní hry:
Sophokles' Oedipus (1998)
Medeää (2000)
Vier Frauen (2000)
Siebzehn Uhr siebzehn (2000)
Othello, kurze Fassung (2001)
Meienbergs Tod (2001)
Die Reise von Klaus und Edith durch den Schacht zum Mittelpunkt der Erde (2001)
august02, Nationalulk (2002)
Vier Bilder der Liebe (2002)
Die sexuellen Neurosen unserer Eltern (2003, č. Sexuální neurózy našich rodičů, přel. Josef Balvín)
Heinrich IV. (2004)
Alices Reise in die Schweiz (2005)
Der Bus (Das Zeug einer Heiligen) (2005, č. Autobus (Co dokáže světice), přel. Josef Balvín)
Jemand schreit in unseren Rosen (2005)
Amygdala (2007)
Die Probe (Der brave Simon Korach) (2007, č. Test (Správný chlap), přel. Magdalena Štulcová)
Öl (2009, č. Ropa, přel. Michal Kotrouš)
Malaga (2010)
Parzival (2010)
Zwanzigtausend Seiten (2012, č. Dvacet tisíc stránek, přel. Magdalena Štulcová)
Anschlag (2013)
Die schwarze Halle (2013)

Próza a eseje:
Die toten Männer (2002)
Hundert Tage (2008)
Koala (2014)
Stil und Moral (2015)

České překlady v tištěné podobě:
Povídka Klíč (Der Schlüssel), kterou autor napsal roku 2000 pro čtení na Solothurnských literárních dnech, vyšla v překladu Milana Tvrdíka Literárních novinách, roč. 11, č. 37, 6. září 2000, s. 10-11, online zde. Hra Autobus (Co dokáže světice) vyšla jako příloha časopisu Švandova divadla Druhý břeh, č. 7 (2007), s. 1–14

První uvedení autorových her na českých jevištích:
Dora aneb Sexuální neurózy našich rodičů, Divadlo Letí, 14. října 2008, režie: Alexandra Bauerová1
Autobus (Co dokáže světice), Švandovo divadlo, premiéra: 19. září 2009, režie: Michal Lang
Dvacet tisíc stránek, Divadlo DISK, premiéra: 5. dubna 2013, režie: Zuzana Burianová

Videa:
Ukázka z české inscenace Autobusu
Ukázka z české inscenace Dvaceti tisíc stránek
Ukázka z filmu Dora (v němčině)
Rozhovor s Lukasem Bärfussem o románu Koala (v němčině)

Autorova webová stránka

1. Podle dostupných informací byla hra v češtině nejdříve uvedena coby absolventský projekt už v průběhu léta 2008 studenty a absolventy JAMU, kteří ji hráli mj. na festivalech Setkání/Encounter a Zlomvaz. Pod vedením téže režisérky pak Sexuální neurózy našich rodičů přešly do programu Divadla Letí, kde měly premiéru právě 14. října 2008.zpět

© Jakub Ehrenberger
Foto © Frederic Meyer

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1359x

Inzerce
Inzerce