Bärfuss, Lukas: Hundert Tage

Bärfuss, Lukas
Hundert Tage

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka pochází z první poloviny románu. Pracovník rozvojové spolupráce, vypravěč románu David Hohl, v ní popisuje dramatické události ve rwandské metropoli Kigali během návštěvy papeže.

Lukas Bärfuss: Hundert Tage. Wallstein, Göttingen, 2008, 198 s.

Ukázka pochází z první poloviny románu. Pracovník rozvojové spolupráce, vypravěč románu David Hohl, v ní popisuje dramatické události ve rwandské metropoli Kigali během návštěvy papeže.

A přesto se krátce nato tvrdilo, že země propadá chaosu, ale to byl nesmysl, nebyl to chaos. To, že na ulicích leželo pár mrtvol, ještě zdaleka neznamená, že zavládl zmatek.

Fajn, přiznávám, bylo to víc než jen pár mrtvol, ale jediný chaos, který kdy v Kigali panoval, vypukl tehdy při návštěvě papeže, chaos, který mě bezmála stál život a značil konec starých dobrých časů. Potom začala válka a bylo to, jako by návštěva polského vrchního pastýře byla prvním výstřelem z děla.

Toho sobotního rána během papežovy návštěvy stál Missland přede dveřmi domu Amsar. Čerstvě oholený, zahalený v oblaku vůně Old Spice, s dlouhými vlasy sčesanými dozadu, jako by před pěti minutami vylezl ze sprchy. Přece si nechcete nechat ujít Kristova zástupce, prohlásil, ale já si vzpomněl na služební psaní, podepsané Marianne, které viselo v kuchyni na lednici. Udělovalo zaměstnancům dvaasedmdesátihodinové domácí vězení. Měli jsme personálu nařídit, aby zajistil dostatek pitné vody a zásob, abychom víkend mohli strávit v bezpečí a pohodlí našich domovů. Bůhvíproč, každopádně o chvíli později jsem seděl v Misslandově voze. Už v Kiyovu panovala nepopsatelná tlačenice, zástupy poutníků se táhly ulicemi, a seshora, od pahorku dolů, pronikalo duté dunění mas, které se tlačily ven ke stadionu. Ještě chvíli jsme plynule mířili kupředu, ale už na Place de la Constitution houstnoucí sraženina tepnu ucpala. Missland zařadil nižší rychlost a krokem jsme se sunuli davem. Stáli tam paže na paži, ucho na uchu, po desítkách viseli na pouličních lampách, řádové sestry vedle polonahých, podnapilých mladíků, úředníci z hlavního města v kravatách a oblecích vedle rolníků z nejvzdálenějších oblastí na severu. Přišli zpoza hranic, z lesů Konžské pánve a plání Ugandy, přelezli přes hory a doveslovali v lodích přes jezero, sestoupili z úbočí sopek, záhony řimbab nechali za sebou, dorazili z jihu, kde kopce pokrývají brambořiště. Byli tam truhláři, pilaři a taky kováři, jediní řemeslníci, které rozvojoví pracovníci nechali napospas osudu, nechápající a neochotní zavést jakékoliv novinky, jelikož žili v domýšlivosti své kasty, zakládali si na vlastní minulosti, kdy válečníkům a králům dodávali oštěpy. Pasáci krav, které člověk jinak nezahlédl a které v tento den vyvrhla země. Matky, dítě na každém prstu, cihláři, kteří doma nechali žhnout své pece, pracovnice pivovarů, které poprvé v životě nezpracovaly žádné proso. Ti všichni se tlačili k Stade Régional de Nyamirambo, kde se měl objevit zástupce Krista, muž se sněhově bílou mitrou a paladiem na prsou, a všichni jej chtěli vidět, přestože nikoho z nich nepozvali. Svolána byla jen intelektuální elita, novináři, diplomaté, členové ministerské byrokracie, ale jako vzduch do vakua mu proudili vstříc obyčejní lidé, a já, zavřený s Misslandem v jeho toyotě cruiser, omráčený hlukem, v tu chvíli rozeznal skutečné bohatství této země: hojnost obyvatel.

(…)

Row row row your boat, prozpěvoval si Missland a rukou vyklepával do volantu rytmus. Snažil se svůj strach skrýt, ale situace se už dávno vymkla kontrole. Mladíci vylezli na kapotu a střechu, která se pod jejich vahou prohnula natolik, že jsme museli sehnout hlavu. Missland zesílil hudbu, Phil Collins vřeštěl Against all odds a já spílal sám sobě, že jsem se tímhle bláznem nechal přemluvit. Mladý muž, který většinu času stál před mým bočním okénkem, se najednou skácel jako stéblo zkosené sekáčem a v té vteřině, než dav mohl přistoupit zpátky, jsem se vší silou opřel do dveří. Lidi za nimi to přimáčklo k sobě, Missland řval, ještě se mě snažil chytit za rukáv, ale já už vyklouzl mezerou, kterou dveře vytvořily.

V ten samý okamžik mě pach strachu a stresu bezmála připravil o smysly, a celou věčnost jsem zůstal přimáčknutý k vozu, držen na místě obrovskými kleštěmi. A pak se někde čtvrt míle daleko, na východním okraji náměstí, musel řidič nějakého autobusu rozhodnout, že po dvou dnech jízdy nechá pasažéry vystoupit, a těch čtyřicet, padesát lidí, kteří se tlačili směrem ke stadionu, na mě dolehlo s minutovým zpožděním, byl jsem zatlačen vlevo, kde se zdálo být trochu prostoru, kdyby ve stejný okamžik na protější straně převor katolického centra v Kabgayi, který do té doby na návrší trpělivě čekal, až mu a skupince řádových sester konečně někdo proklestí cestu a tím mu zajistí průchod ke stadionu, neztratil trpělivost. Přestože on a jeho skupinka byli na rozdíl od většiny na náměstí shromážděných na stadionu očekáváni, pochopil, že mu nikdo na pomoc nepřijde, žádní četníci a nikdo z pomocníků v bíložlutých tričkách, kteří se po celém městě starali o pořádek. Jestli nechce papeže propást, bude si muset pomoci sám, a tak zvedl pravou paži s oranžovou korouhví svého centra, fouknul třikrát do píšťalky a vykročil vpřed. Hlouček se dal do pohybu, třicet bílých čepců, malinké, tančící ledovce v nekonečném moři lidí. Já a skupina uprostřed náměstí jsme neměli kam uhnout, zprava se tlačili fotbalisti, dozadu byla cesta uzavřená, protože tam zeď islámského centra tvořila pevnou petlici, a tak nám zbývala jen cesta vpřed směrem ke stadionu. Pod zvýšeným tlakem jsme tím směrem proudili rychleji než předtím, a já měl štěstí, že jsem byl nesen uprostřed hlavního proudu, kde jsem byl méně na ráně než lidé na přechodech k pomalejším masám, kde vlivem smykové síly vznikal vír a těla do sebe narážela. Moje nohy už před hodnou chvílí ztratily vliv na směr pohybu. Zmocnila se mě dramatická, vzrušující moc. Byl jsem součástí něčeho velkého a tento oživlý kolos byl mohutný jako tři pahorky, dýchající, supící, dusající organismus, jehož ocas musel ležet někde pět kilometrů západně v Avenue de la Démocratie, a já byl součástí hlavy, tady před stadionem, tím menším z obou v Kigali, směšně maličkým.

překlad © Jakub Ehrenberger
ukázka z knihy Hundert Tage vyšla se svolením autora a nakladatelství Wallstein

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1962x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce