Burrus, Virginia: Sexuální životy svatých

Burrus, Virginia
Sexuální životy svatých

recenze historie

Autorka se nevyvyšuje nad svoje hrdiny a neposmívá se jim pro jejich údajnou zpozdilost. Předpokládá, že její pozdněantičtí hrdinové byli lidé se stejnými potřebami, jako jsou ty naše dnešní. I proto do proudu svých úvah zapojuje vlastní životní zážitky. Kniha představuje onen typ vědeckého psaní, na který u nás zatím nejsme úplně zvyklí. Ti, kteří rádi čtou Bataille a které nepohoršují otázky po tom, zdali „je Bůh děvka“, v ní mohou najít zdroj poněkud zvrhlého vzrušení. A snad i poučení.

Nevšední textová směsice markýze de Sade, Sigmunda Freuda a Jorise-Karla Huysmanse z pera kulturní historičky raného křesťanství
Virginia Burrusová
: Sexuální životy svatých. Přel. Zuzana Gabajová, Academia, Praha, 2015, 204 s.

Skutečnost, že mystika a sexualita nemusejí být v žádném rozporu, může být dnes jen pro málokoho překvapivá a pohoršovat snad může jen krajní fundamentalisty. I v češtině jsou už dostupné knihy, které toto téma pojednávají v duchu velmi liberálního křesťanství (Duše sexu. Péče o život jako akt lásky) nebo z ortodoxně katolického hlediska, jako publikace Mystika a erós (Česká křesťanská akademie, Praha, 1996). Nakladatelství Academia ovšem nedávno vydalo knihu, která toto téma zpracovává trochu kontroverzním způsobem: Sexuální životy svatých. Erotika ve starověké hagiografii.

Její autorka, Virginia Burrusová, je profesorkou na Syracuse University, kde se zaměřuje na literární a kulturní historii křesťanství v pozdní antice. Podle anotace má její první česky vydaná kniha vytvářet „rámec pro širší historické, teologické a teoretické úvahy se zvláštním odkazem na dílo Michela Foucaulta, Georgese Batailla, Davida Halperina, Geoffreyho Harphama, Lea Bersaniho a Jeana Baudrillarda. Queer, S/M a postkoloniální teorie patří mezi současné diskursy, jež fascinujícím způsobem rezonují se starověkým uměním ,svaté‘ lásky, která si podle Burrusové dodnes udržela slibnou mobilitu, rozmanitost a časovou neohraničenost.“

Odkazy na všechny zmíněné filozofy v knize samozřejmě najdeme, zvláště vypořádání s Foucaultovou teorií sexuality věnuje autorka velkou pozornost. Celkově ale její text působí místy spíše jako zvláštní směs markýze de Sade, Sigmunda Freuda a Jorise-Karla Huysmanse. Časté jsou v něm dvojsmyslné narážky a víceznačná nebo oxymórická spojení jako „ochablý meč“, „svůdná mrtvola“ a „dráždivá muka“. Nechybí ani četná ambivalentní prohlášení o tom, že „Bůh nedokáže odolat svůdné světici“ a že touhu svaté Pavly po Kristu „by dokázaly uspokojit jen ,tisíce mnichů‘“. Autorka mimo jiné rozebírá taková nevšední témata jako „teologie kosmetična“ nebo „erotická ekonomika“. Přímo se raduje ze všech případů, kdy může konstatovat či interpretačně náležitě rozvinout, že je v nich skutečný sex – ano, i ten se v jí zkoumaných textech vzácně vyskytuje – konceptualizován ve spojitosti se smrtí a mučením, a na druhou stranu takové (pochopitelně mnohem častější), při nichž jsou naopak „utrpení a popravy sexualizovány“.

A v čem autorka spatřuje analogie k současnosti? Tak sv. Martin, kterému vědkyně přiznává čestný titul „svatý patron svlékání“, podle ní „ohýbá svou vůli v rozporu s přírodními zákony a zároveň se divoce vzpírá kulturním protokolům. Jako bychom v jeho portrétu viděli předchůdce kyborgů“ (s. 118). Na jiném místě cituje slova jisté mučené křesťanky, jež na svoje katy křičí: „Bijte si mě, palte, trhejte, nic jsem neudělala.“ Její mučitelé jsou ale svou činností nakonec zcela zmoženi – na rozdíl od hrdinky. Toto by podle autorky „patrně mnoho příslušníků současné S/M komunity nepřekvapilo. Obvykle jsou to ti nahoře, na kom to leží; obvykle to je pán, kdo sténá: ,Ach, už zase ho musím zbičovat‘. Skutečný masochista nemá nikdy dost, chce pokračovat 24 hodin denně“ (s. 74).

Autorce ale musíme přiznat, že svoje téma zpracovala s nemalou vynalézavostí a místy i vtipně. Například líčí osud mladíka, který leží znehybněný a je proti své vůli sexuálně vzrušován prostitutkou, a cituje přitom slova původního textu, podle něhož nebohý muž „nevěděl, co si počít a kam se vrtnout“, což badatelka suše komentuje slovy: „Spoutaný a s ženou na sobě nemá příliš prostoru k manévrování.“ Pro úplnost dodejme, že příběh ovšem nemohl skončit vítězstvím sexuchtivé ženy, ale askety, který si i v takové ošemetné situaci věděl rady: ukousl si jazyk a svoji tělesnou žádost přemohl.

Je jisté, že v hagiografiích a dalších dobových spisech, které autorka analyzuje, najdeme velké množství vybičované emocionality, a to i u mužských světců a jejich hagiografů, i nemálo sublimované erotiky (stejně jako v legendách pozdějších, vzpomeňme například tu středověkou o svaté Kateřině). Je ale otázka, zdali svoji honbu za erotičnem autorka trochu nepřehání a životy svých světců nesexualizuje až příliš. Na druhou stranu ale musíme kvitovat s uznáním, že se nijak nevyvyšuje nad svoje hrdiny a neposmívá se jim pro jejich údajnou zpozdilost, citovou plochost a chudobu či frigiditu. Naštěstí totiž nepřistupuje na přehledné, ale zjednodušující schéma, podle něhož křesťanství = odpor ke všemu tělesnému a zvláště sexuálnímu. Burrusová naopak ukazuje, že erotika může mít mnoho podob. Předpokládá přitom, že její pozdněantičtí hrdinové byli lidé se stejnými potřebami, jako jsou ty naše dnešní, pouze byly v jiném duchovním kontextu odlišně uspokojovány. Ostatně do proudu svých esejistických úvah neváhá zapojit i samu sebe a vlastní životní zážitky. Nesvěřuje se sice se svými soukromými sexuálními zkušenostmi, a netušíme tedy, zdali jsou například pasáže o S/M praktikách pouze vyčtené z literatury, již pečlivě cituje, nebo vycházejí i z její vlastní praxe. Zato se ale dozvíme, že stejně jako její mučedníci má i ona jizvu (konkrétně na noze), o níž vypráví a již ukazuje svojí dceři, která jí pak „s něžností a okouzlením milence prsty přejede po koleně“. A také jsme zpraveni o tom, že například dopisy sv. Jeronýma četla v kadeřnictví s ručníkem na hlavě. To bylo příhodné, protože právě tam narazila na pasáž o ženě, jíž vlasy dříve upravovaly služebné, nicméně později už se o hlavu nestarala, protože věděla, že ji stačí zahalit plachetkou. U některých svých hrdinek tak autorka nachází totéž dilema člověka „polapeného v ženství, který je podezírán ze lstivosti a zároveň je zredukován na pouhé tělo“, jež sama řeší. A přiznává se i k tomu, že stejně jako její hrdinové, kteří neváhají prolévat proudy slz, i ona často pláče („V kostele i na schůzích fakulty“). Když se pak podívá do zrcadla, dopadá to tak, že nevidí nic než střepy: „Sama sobě připadám jako sen o ostatcích mučednice.“

Kniha Virginie Burrusové představuje onen typ vědeckého psaní, na který u nás zatím nejsme úplně zvyklí. Někomu může dílo připadat jako samoúčelná hříčka či intelektuálská sebeprezentace. Ale ti, kteří rádi čtou zmíněného Bataille a které nepohoršují otázky po tom, zdali „je Bůh děvka“, v ní mohou najít jistý požitek, či dokonce zdroj poněkud zvrhlého vzrušení. A možná snad i poučení.

 

Na podobné téma: Metafyzika sexu

© Copyright: Jan Lukavec
Článek vyšel v Respektu 30. 8. 2015
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 41 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 1220x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce