Gounelle, Laurent: Bůh chodí po světě vždycky inkognito

Gounelle, Laurent
Bůh chodí po světě vždycky inkognito

recenze romance

Populární francouzský autor Laurent Gounelle nabídl další román, v němž člověk v těžké životní situaci neuvěřitelnou náhodou potká někoho, kdo ho z krize dokáže vyvést. Podle neodolatelného guru je klíčem k úspěchu důvěra ve vlastní schopnosti, snaha pochopit jednání a chování druhých a rezignace v tom smyslu, že se nelze zavděčit vždy a všem. Pro toho, kdo podobné rady vyhledává, je kniha hotový poklad.

Bůh chodí po světě vždycky inkognito
Laurent Gounelle: Bůh chodí po světě vždycky inkognito. Přel. Sabina Poláková, Rybka Publishers, Praha, 2010, 316 s.
Laurent Gounelle: Les dieux voyagent toujours incognito. Pocket, Paris, 2012, 480 s.

Laurent Gounelle má nálepku francouzského spisovatele teprve sedm let. A sice od roku 2008, kdy vyšel jeho první román L’Homme qui voulait être hereux (v češtině se kniha objevila téhož roku pod názvem Muž, který chtěl být šťastný, v překladu Aleše Burgeta a zásluhou nakladatelství Rybka Publishers, jež se později postaralo i o další české verze knih tohoto autora). Od té doby Gounelle vydal další tři romány, z nichž první v pořadí byl v roce 2010 román Dieu voyage toujours incognito (česky vyšlo opět téhož roku: Bůh chodí po světě vždycky inkognito – překlad Sabina Poláková). Za toto dílo získal Laurent Gounelle v roce 2011 ocenění „Prix du roman d’entreprise“ a velkou čtenářskou základnu si román získal především ve Španělsku a v Latinské Americe. Následovaly další dva romány: Le philosophe qui n‘était pas sage v roce 2012 (č. Filozof, který nebyl moudrý – překlad Sabina Poláková) a Le jour où j’ai appris à vivre v roce 2014 (nově vyšel před nedávnem i český překlad, a to opět v podání Sabiny Polákové a péčí nakladatelství Rybka Publishers pod názvem Den, kdy jsem se naučil žít).

Hlavní hrdina Alan Greenmore je původem Francouz, ale vyrůstal a studoval v Americe, kde žil se svou matkou. Matka byla velmi ambiciózní ohledně jeho plánů do budoucna a stejně snaživá byla i ve svém milostném životě, a tak měl Alan po určitou dobu v Americe i nevlastního otce. Nicméně hned po dokončení ekonomicky zaměřených studií se Alan vrací do rodné Francie, kde si hodlá najít práci. Nakonec se nechá zaměstnat u velké personální agentury, která se zabývá náborem pracovníků pro nejrůznější jiné firmy. Nutno podotknout, že Alan je v podstatě nešťastný a nespokojený člověk. Nemá žádné sebevědomí, bojí se všeho a všech včetně sebe sama a vinu svaluje především na své neradostné dětství a neúplnou rodinu, zejména otce, jenž ho opustil, ještě než se narodil. Po krátkém a intenzivním vztahu s dívkou, který velmi nečekaně skončil, je čtyřiadvacetiletý Alan natolik znechucen životem, že se rozhodne své trápení ukončit. Inspirací je mu článek jednoho psychiatra, v němž najde velmi podrobný návod se všemi nezbytnými detaily. A tak se onoho červencového podvečera Alan ocitá na jednom z pilířů Eifellovy věže s jasným cílem. Situace se ale vyvine jinak, než jak si plánoval. Setkání s tajuplným Yvesem Dubreuilem je o to podivnější, že probíhá na kovové konstrukci vysoko nad městem. Snad proto se Alan nechá přesvědčit, aby od svého zoufalého činu upustil, ale svolí i k tomu, že se Yves Dubreuil stane jakýmsi jeho guru a nasměruje ho zpět na správnou cestu životem, přičemž se pokusí změnit i způsob jeho jednání a chování.

Od této chvíle jsme svědky mnoha „cvičení“ a „zkoušek“, které Yves Dubreuil Alanovi připravuje. A všechny mají jediný cíl – ukázat mu, že klíčem k úspěchu jsou důvěra v sebe sama, snaha pochopit jednání a chování druhých a rezignace v tom smyslu, že se nelze zavděčit vždy a všem. Období půldruhého měsíce plného úkolů a překonávání vlastního stínu se tak stává velmi čtivou záležitostí. A překvapivé vyústění románu, jež navíc nabízí i detektivní motiv, je jen sladkou tečkou na závěr.

Nutno přiznat, že během čtení i dlouho po něm bojujeme s rozporuplnými pocity, zda je kniha jedno velké klišé, případně něco na způsob motivační či „self-help“ knihy. Pokud ale přistoupíme na to, že vyprávět to, co je zjevné, nebo opakovat jednoduché pravdy není nutně třeba vnímat jako projev autorovy slabomyslnosti, dokážeme nakonec uznat, že v rámci románu má tento postup dokonce jakési kouzlo. Podstatné kouzlo. A potom už budeme ochotni přiklonit se k označení „filozofický román“, které se právě v souvislosti s Gounellovými knihami často používá.

Ze 475 stran, které francouzský originál má, jich 440 určitě stojí za přečtení. A i když se prvotní záměr knihy může zdát leckomu příliš podbízivý a prvoplánový, každý bude muset uznat, že i on se s určitou pasáží ztotožňuje, v určitém směru ji potvrzuje, nebo ji dokonce snadno může aplikovat na situace kolem sebe. Sentimentálnější povahy možná stráví víc času analýzou vlastní osoby, místo aby se zajímaly o hlavní postavu a její příběh, a možná si dokonce z knihy vezmou ponaučení pro svůj vlastní život. O to víc bodů pro autora. Co však poněkud vybočuje z rámce filozofického románu, je přehnaně šťastný konec, který si autor mohl odpustit. Ten by se totiž bez nadsázky jako klišé označit dal.

Ačkoli autorův životopis není ve většině případů pro jeho samotnou tvorbu podstatný a vlastně bychom se mu měli spíše vyhýbat, přesto alespoň okrajově uvedeme některé detaily z Gounellova života, jež jsou ve světle daného románu přinejmenším nápadné. A to čistě jen proto, že podobnost mezi realitou a románovým vyprávěním je více než zjevná. Po dokončení střední školy se chtěl Laurent Gounelle stát psychiatrem, nicméně jeho rodina vyžadovala o něco „serióznější“ vzdělání, a proto se rozhodl pro studium ekonomie. Jakmile ve svých 23 letech dostudoval, nastoupil do velké korporace, práce pro velkou společnost ho však naprosto neuspokojovala. Po krátké době tak zběhl ke svým zálibám – psychologii a filozofii. A to nejen jako náruživý čtenář, ale později i jako student, a to hned na různých místech na světě – v Evropě, USA i Asii. A nakonec se tomuto oboru také začal věnovat profesionálně – stal se konzultantem v oblasti mezilidských vztahů nejen ve Francii, ale i mimo ni. Kdybychom se tedy přece jen rozhodli alespoň malou část moudra z knihy aplikovat na skutečný život, budiž nám jistou zárukou, že autor dobře ví, o čem píše.

Samotný román má za sebou zajímavý „život“: poprvé vyšel v roce 2010 ve francouzském nakladatelství Anne Carrière pod názvem Dieu voyage toujours incognito a český překlad pořízený s minimálním časovým odstupem je pojmenovaný podle této verze. Ve Francii ale kniha vyšla později znovu. V současné době je na trhu k mání reedice z roku 2012, kapesní vydání z nakladatelství Pocket, jež nese upravený název Les dieux voyagent toujours incognito. Ačkoli se tedy z „boha“ stali „bohové“, jedná se stále o jednu a tutéž knihu. Jak zjistí i sám čtenář, název odkazuje na Alberta Einsteina, který tvrdil, že „náhoda je ve skutečnosti bůh, který chodí po světě inkognito“ („Le hasard, c’est Dieu qui se promène incognito“). Což by se dalo volně vyložit tak, že náhody v podstatě neexistují a vše je řízeno jakousi vyšší moci. A tak nám to v knize vlastně i sám autor předkládá.

 

© Andrea Marešová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 50 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 2692x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce