Nemám vůbec talent na to, být ženou.
Vůči lásce se chovám jak venkovanka.
Většinou použiju slova jiných,
když mám sama mluvit.
Chovám se jak venkovanka vůči jazyku.
Nejraději jsem ve své garsonce o 18 m2 a
dívám se ven z osmého patra.
Dobře že nemusím říkat, co vidím a
na co myslím.
Kdyby mě někdo pozoroval zezadu,
viděl by ženská nebo holčičí záda,
po nichž splývá tmavěkaštanová hříva.
V uličce mezi panelákem a hřbitovem
se najednou vynoří pět šest lidí na kolech.
Rychlost. Slunce.
Sedm, osm.
Na hřbitově rozkvetly kaštany.
Ta venkovanka ve mně všechno vidí,
ale není tu nikdo, kdo by ji pozoroval zezadu,
jak stojí u okna a její záda ženy či holčičky
se ani nepohnou.

Mariana

V sobotu večer a zvlášť v neděli
jsou na ulici vidět jenom
žebráci, blázni a pobudové.
Výrostci bez peněz, hluční a pestře postrojení,
mají svraštělá čela, jako kdyby
se právě učili psát.

Z osmého patra
v uličce mezi panelákem a hřbitovem
je vidět jen Marianu a její kamarády.
Mariana prodává svíčky a svícny, sirky a kadidlo,
zem na kytky, věnce a kytice,
květiny živé
i umělé,
v bílé plastové boudě s nápisem Květinářství Mariana.
Má tam televizor a v zimě i elektrický radiátor.
Teď už nikdo nepřijde,
je po šesté večer,
je neděle.
Mariana sedí na židličce před Květinářstvím Mariana
a žvýká semínka slunečnice.
Kolem ní stojí pár kluků
v přiléhavých tričkách,
hubení kluci s rukama hluboko
v kapsách džín,
s pohledem upřeným do prázdna,
kluci jak ze žurnálu, s módním sestřihem
v neonových barvách.
Modrá, blond, fialová, zelená.
Mariana vypadá jako jejich máma
se svým mocným poprsím,
co hrozí, že vypadne z trička Calvin Klein,
s blonďatými pramínky kolem tváře,
která nikdy nepoznala depilaci.
Mariana vypadá jako jejich táta
se svýma vlhkýma rukama,
s širokými zády, co unesou
plné pytle zeminy na kytky,
s pořádnými boky
zavinutými do dlouhé nabírané sukně.
Na kolenou by klidně unesla
dva kluky najednou.
Mariana je hodná a nechává je u sebe.
Kluci jí nehnutě naslouchají,
večer co večer se scházejí tady,
před Květinářstvím Mariana.
Mariana mluví a vyplivuje slupky semínek na asfalt.
Její ostrý hlas
se nese až do osmého patra,
i přes zavřené okno.
Ale přesto se nedá říct,
o čem vlastně mluví.

Venkovani

Kdyby mě někdo pozoroval zezadu,
jak tu stojím u okna
a viděl by mou tmavěkaštanovou hřívu,
jak splývá po ženských nebo holčičích zádech,
mohl by si pomyslet:
Takhle vypadá samota!
A do jisté míry by měl pravdu.
Ale jen do chvíle, kdy by se jeho slovo
„samota”
potkalo s mým slovem
„venkovanka”.
Pak bych zase měla pravdu já.
I když ne tak docela.
A mohla bych mu vyprávět o tom,
že se všichni skoro pořád chováme
jako venkovani.
K tomu, co vidíme, i
k tomu, to není vidět,
k tomu, co se dá říkat, a
hlavně k tomu, co se říkat nesmí.
Jak přichází večer.
Jak je to vidět z osmého patra.
Jak vítr pootevře kuchyňské okno a
nějaký muž říká své ženě ptáčku zpěváčku.
Jak se v Květinářství Mariana dívá Mariana na televizi
a žvýká přitom semínka slunečnice.
Nemá cenu zkoušet to někomu vyprávět.
Lepší je prostě se dívat a naslouchat.
A při tom naslouchání mít na dosah
soumrak, Marianu s jejími semínky,
vítr, co pootevřel okno,
i ptáčka zpěváčka.

Adila

V sobotu odpoledne a hlavně v neděli
se člověku ani nechce z domu.
Na ulici jsou jenom
žebráci, blázni a pobudové.
Výrostci bez peněz, hluční a pestře postrojení,
mají svraštělá čela, jako kdyby
se právě učili psát.
Adila stojí u svého okna v osmém patře.
Udělalo se horko.
Je pravda, že každé slovo
je jenom špička ledovce.
Pod ní kypí významy beze jména,
ale některý občas vypluje na povrch,
protože ho vytáhne slovo, které je nad ním,
a strčí jej mezi základní významy.
Slova jsou jak vzdálená provincie
vůči významům plným života, co jsou tam dole,
takovým, jež nahoře nikdo nezná a nečeká.
Je to provincie vzdálená po vertikále.
Někdo ti například řekne:
Adilo, jsi nějaká nervózní!
A za pár dní ti řekne někdo jiný:
Adilo, jsi nějaká nervózní!
Člověk by řekl, že to znamená totéž.
Ale ve skutečnosti slovo „nervózní”
je jako pumpa, která z toho hemžení dole
vytáhne na povrch něco úplně jiného.
Kromě toho,
každý z nás je taky jako špička ledovce.
Jedni jsou ú-pl-ně-v-kli-du,
usazení ve všech vhodných směrech.
Druzí se neustále vrtí jak kvočna na vejcích.
Ti první, když se hádají,
umí nazvat věci pravým jménem.
Ti druzí, když chtějí říct „hora”,
jsou schopni napsat román.
Anebo na tebe pohledět takovým způsobem,
že to znamená „hora”.
Totéž platí třeba pro „kliku u dveří”.
Když chtějí nadávat,
je to stejné,
a to buď román,
anebo zvláštní sevření rtů.
To ovšem neznamená, že by člověk
od nich nikdy neuslyšel
úplně normálně: „zatracený život!”
anebo: „dobré ráno”.

Jsi fakt moc milá

Adila chodí na trh,
Adila chodí do práce.
Musí koupit brambory a jatýrka,
musí vydělávat na splátky.
Čas od času do její garsonky přijde muž.
Adila se otočí zády k oknu,
svými ženskými nebo holčičími zády,
po nichž splývá tmavěkaštanová hříva.
Rozvítí světlo.
Světlo proudí zpod zeleného stínidla lampy
a hned zaplaví celou garsonku.
Muž přinesl láhev vína.
Už ji i otevřel.
Před ním nemusí nic říkat.
Když se přece jen pokusí něco říct –
o výrostcích se svraštělým čelem,
o Marianě a jejích mládencích,
o tom, jak jeden muž říká své ženě ptáčku zpě...–,
on ji vždycky přeruší: jsi fakt moc milá!
A tak vždycky když přijde,
Adila se s ním ztratí
na nějakou chvíli,
zatímco světlo se rozlévá
zpod zeleného stínidla
přes sklenice s vínem...

Krajíc. Kvazineznámá. Řešit vztah

Jako studentka lycea
chodila Adila často do školní knihovny.
Jednou o velké přestávce
se tam nahrnuli všichni spolužáci
půjčit si povinnou četbu,
a paní knihovnice,
žena neurčitého věku, jak se říká,
s šedivými nakrátko ostříhanými vlasy,
která se nikdy nelíčila,
nosila oblečení v nenápadných barvách
a nikdy se ani neusmála,
najednou řekla:
Nechoďte prosím do knihovny s krajícem v ruce!
A slovo „krajíc”
pak Adinu pronásledovalo celé roky.
Nějakou dobu si myslela, že říct „krajíc” místo
„chleba s máslem” nebo „sendvič”,
jak to říkají všichni,
je výrazem arogance.
Ale to, že knihovnice řekla „krajíc”
místo
„chleba s máslem” nebo „sendvič”,
souviselo s něčím jiným,
a sice s tím, že se nikdy neusmála.

O něco později, po absolvování lycea,
někdo Adile řekl, že je kvazineznámá.
Celé roky ji tohle slovo pronásledovalo,
zejména částice „kvazi”.
Tohle „kvazi”, za nímž se někdo schoval,
bylo nemilosrdné sdělení, že neexistuje.
Kdyby jí byl řekl, normálně lidsky,
myslím, že jsem o tobě neslyšel,
mohla by Adila klidně dál existovat.

A vyskytlo se ještě jedno takové slovo,
schopné zavřít jí dveře před nosem
a říct NE, rozhodně NE.
Čas od času
do její garsonky přijde muž.
Před ním nemusí nic říkat.
Když se pokusí něco mu říct –
o tom, že použít slovo „krajíc”
místo chleba s máslem nebo sendvič
může být příznakem velkého smutku,
a nikoli výrazem arogance,
a o tom, že velký smutek
může postavit velikou zeď
mezi člověkem a světem, zeď, která rozhod...–
on ji přeruší: jsi fakt moc milá!
Jednoho večera jí ten muž řekl:
Nevím, jak řešit náš vztah.
Pro Adilu od té doby
slovo „řešit”
má stejný význam jako
„krajíc”
a jako
„kvazi”.