Eco, Umberto: Numero zero

Eco, Umberto
Numero zero

recenze beletrie zahraniční

Umberto Eco připravil čtenářům překvapení: jeho nová kniha má výrazně menší rozsah a je přístupněji napsaná. Nejenže v ní autor promlouvá běžným jazykem, ale i osa příběhu je nekomplikovaná. Právě toto zjednodušení, zpovrchnění obsahu i formy má však hlubší smysl, protože má názorně odrážet dnešní stav médií i literatury. Nulté číslo je sice román, ale především je to dílo popisující současná média a roli, jakou v nich hrají nejrůznější konspirace.

Život je jen hra, ale média jsou vážná věc – a konspirace ještě vážnější
Umberto Eco
: Numero zero. Bompiani, Milano, 2015, 218 s. 

Nový román Umberta Eca překvapí čtenáře na první pohled menším rozsahem a odklonem od náročného narativního stylu předchozích románů ve prospěch běžného jazyka a nekomplikované osy příběhu, v jehož rámci jsou popisovány podstatné skutečnosti o roli médií a konspirací v současnosti. Eco i zde ostentativně předvádí své rozsáhlé znalosti, přičemž využívá bohatých zkušeností z práce v redakcích italských novin a časopisů a jako vždy čerpá i z širokého bádání v archivech. V mnoha ohledech Eco tematicky navazuje na své předchozí romány Foucaultovo kyvadlo a Pražský hřbitov.

„Ba dokonce bys jim nahrál do karet: vidíte, řeknou, teď bude kdejaký manipulátor vymýšlet další spiknutí. A jak budou odhalení přibývat jako houby po dešti, nakonec začnou mít lidi podezření, že i ten pořad BBC byl jenom nějaká novinářská spekulace nebo fantazírování, stejně jako spousta lidí propadá mánii hledat, co je v pozadí, a zjevné věci popírat kvůli různým teoriím spiknutí, takže třeba tvrdí, že Američani nepřistáli na Měsíci nebo že Pentagon před světem skrývá existenci ufonů. Díky tomuhle pořadu teď každé další odhalení bude působit zbytečně a směšně, protože jak víš (jak to bylo v té francouzské knížce?), la réalité dépasse la fiction, realita překonává fikci, a co je ještě lepší, teď už si nikdo nebude moct nic vymyslet.“ (s. 208)

Jak moc bychom chtěli zapomenout na všechny možné konspirace, ale bohužel se nám to nedaří: stín Pražského hřbitova ožívá v plné síle i v Nultém čísle. Jádrem příběhu je setkání několika outsiderů novinářské praxe na nejnižší úrovni v redakci pana Simeie, kde společně připravují několik nultých čísel deníku „Zítřek“. Tyto noviny mají sloužit jako účinný nátlakový prostředek na různé bankovní a politické kruhy. Celou akci financuje a zaštiťuje záhadný komtur Vimercat. Protagonistou a vypravěčem deníkového příběhu z roku 1992, kdy byla v Itálii odkryta rozsáhlá úplatkářská aféra a vyhlášen politický program „čisté ruce“, je jeden z novinářů, padesátník Colonna, který se zamiluje do mnohem mladší novinářky Maii a prožije s ní románek. Mnohem podstatnější je, že se Colonna díky svému redakčnímu kolegovi Braggadociovi dozví o konspirační teorii o domnělém přežití Benita Mussoliniho ve 2. světové válce a o jeho možném útěku do Argentiny pod ochranou Vatikánu. Kromě toho získá informace o dalších operacích NATO v Itálii po roce 1945, zaměřených na zmaření hrozby komunistické revoluce a levicového státního převratu, o pozadí tzv. „stay-behind operations“, jako byla např. Gladio, a o skutečných strůjcích „strategie napětí“ v Itálii 70. a 80. let. Nehledejme ovšem žádnou novinářskou senzaci z pera Umberta Eca: autor čerpá z existujících a dostupných dokumentů. Je sice pravda, že pasáže z redakce, které se týkají přípravy novin, jsou pro čtenáře asi nejvděčnější a nejzábavnější z celé knihy, ale jde o mnohem víc. Stejně jako byl Pražský hřbitov cele ponořen do společenského dění přelomu 19. a 20. století, i Nulté číslo plně odpovídá společenské situaci přelomu přelomu 20. a 21. století. Rozsah, styl, struktura a kompozice plně odpovídají časovému umístění románů, stejný zůstává též autorský přístup: pečlivá příprava, až posedlost oporou v reálných dokumentech, snaha oslnit čtenáře sečtělostí a překvapivým historickým detailem. Pokud byla kniha Pražský hřbitov výrazem doby, ve které měla literatura a literárnost své nezastupitelné a významné místo, Nulté číslo se zdá být produktem současnosti, ve které je literatura pouze odpadním produktem jiné, pragmatičtější lidské činnosti, té, která se dá zpeněžit a odpovídá postmoderním požadavkům trhu. Ne náhodou jsou téměř všechny postavy Nultého čísla novinářští snílci a notoričtí outsideři, žijící na samém okraji společnosti. A stejně tak není podle mého názoru náhoda, že u Nultého čísla vidíme tak výrazný posun v propracovanosti, literárnosti a uměleckosti díla od autorova předposledního románu Pražský hřbitov směrem ke zjednodušení a zploštění.

Ve své přednášce s názvem „Paměť a zapomnění“ dne 15. 4. 2011 na Accademia dei Lincei v Římě Umberto Eco řekl: „Existují dva druhy cenzury, jedna zamlčuje a druhá zmnožuje a přehání. Je neoddiskutovatelné, že abychom něco zamlčeli nebo nedopřáli něčemu sluchu, máme dvě možnosti: buď zamezíme, aby se něco řeklo, anebo působíme hluk, když se něco říká, a tím řečené přehlušíme. Abychom zamezili tomu, že nějaká informace bude přijata jako relevantní, stačí ji negovat v kontextu nerelevantních informací.“

V zorném úhlu této citace Nulté číslo funguje nejlépe. Cenzura je zde klíčovým slovem, hlavním tématem je způsob, jak média dávkují informace čtenáři a manipulují jím. Jádrem příběhu Nultého čísla jsou přísně tajné informace, které Braggadocio vyzradí svému kolegovi z redakce a protagonistovi Colonnovi. Nad Colonnou a nad Simeiem visí stín smrti. Autor si zde velmi dobře pohrává s konceptem, který použil už například Dante Alighieri: stejně jako jeho cesta peklem, očistcem a rájem nám umožnuje zahlédnout něco, co je běžnému smrtelníkovi zapovězeno a je pro něj nemyslitelné, i Eco ve svém románu předestírá informace, které vedly ke smrti jejich původce, jedná se tedy o něco, co má být „neslyšitelné a nemyslitelné“ pro běžného člověka. Literatura tak ukazuje svou objevitelskou tvář v původním a nejlepším slova smyslu, byť v hodně redukovaných kulisách současného postmoderního diskursu, ve kterém zmatený a izolovaný člověk už vlastně ani nemá na výběr.

Bezvýchodná situace současného stavu věcí tak, jak jsou, je výstižně vyjádřena v jedné pasáži na konci knihy: „Miláčku, nevzala jsi v úvahu, že i Itálie se pomalu čím dál víc podobá těm tvým vysněným zemím, kam chceš odejít. Jestliže jsme nejdřív akceptovali a pak zase zapomněli všechny ty informace, které teď znovu vytáhla BBC, znamená to, že ztrácíme jakýkoli stud. Copak jsi neviděla, jak všichni ti lidé včera v televizi klidně odpovídali na otázky a vyprávěli o tom, co všechno vyváděli, jako by ještě čekali, že za to dostanou metál? Už žádný šerosvit jako v baroku, to patří do dob protireformace, teď se kšefty provádějí pěkně na světle, en plein air, jak by to namalovali impresionisti: korupce má posvěcení autorit, mafiána si volíme do parlamentu, daňový podvodník sedí ve vládě, ve vězení hnijou jenom albánští zloději slepic.“ (s. 211)

Samozřejmě že autor zůstává literátem, ale je zřejmé, že o literárnost a o literaturu jde Ecovi až v druhé řadě. Současný román v autorově podání přechází z umělecké defenzivy spisovatele do angažované ofenzivy investigativního novináře. Jde zde zřejmě o to, zatřást všemi způsoby čtenářem, profackovat ho, zakřičet na něj, a to se, myslím, Ecovi podařilo beze zbytku a nepředvídaně. To, že přitom dostává poněkud na frak literatura, pojímaná jako artefakt grafomana a vytříbeného umělce ze slonovinové věže v klasickém smyslu, by nám v podstatě mohlo být jedno, protože literatura se neustále mění a s ní její témata, projevy, prostředky i cíle.

 

© Tomáš Matras

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 105 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   77%čtenáři

zhlédnuto 3548x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce