Hook, Philip: Snídaně u Sothebyho

Hook, Philip
Snídaně u Sothebyho

recenze kultura

Kniha je vzdálena obecným filozofickým úvahám o objektivní estetické hodnotě, ale je zakotvena v tvrdé realitě aukčních síní. Charakterizuje ji čtivý, svěží a místy až prostořeký styl. Doporučit se tak dá právě těm, kteří se bojí občas těžko srozumitelného kunsthistorického a uměnovědného ptydepe.

Poněkud cynický, ale osvěživý pohled do světa umění a jeho kupců
Philip Hook
: Snídaně u Sothebyho. Svět umění od A do Z. Přel. Martina Neradová, Kniha Zlín, Zlín, 2015, 397 s.

Kdo jsou nejvýznamnější „umělci průměru“ a kdo nejslavnější umělečtí sebevrazi? Jaké jsou vztahy mezi kurátory muzeí a obchodníky s uměním? Jak to vypadá, když zaměstnanec muzea s námahou překoná pomyslný „plot z ostnatého drátu, uteče na protilehlou stranu“ a přidá se k obchodníkům? Z jakých důvodů se ztrácejí obrazy? Které se nejčastěji padělají? A co by měl obraz obsahovat, aby byl dobře prodejný?

Na tyto otázky s humorem a nadhledem odpovídá Philip Hook, ředitel aukční síně Sotheby’s a odborník na oceňování obrazů, ve své knize Snídaně u Sothebyho. Svět umění od A do Z. Částečně v ní vzpomíná na své zkušenosti ze světa umělců a umění. V minulosti totiž rovněž působil jako ředitel aukční síně Christie’s a jako mezinárodní obchodník s uměním se pravidelně objevoval v pořadu BBC Antiques Roadshow coby jeden ze znalců posuzujících starožitnosti. Díky tomu může plasticky vylíčit, jak kupříkladu prostí občané před televizní kamerou reagovali na jeho šetrně formulované oznámení, že jejich obraz nemá velkou finanční cenu. Anebo v čem se podle jednoho ze starších ředitelů Christie’s jeho firma lišila od té konkurenční: „Rozdíl mezi námi a (nimi) spočívá v tom, že my jsme všichni heterosexuálové.“

V jednotlivých heslech pak svoje zkušenosti autor generalizuje. Se suchou věcností až mírným cynismem konstatuje, že nejvyšší prodejnost mají portréty krásných žen: „Pohledné ženy od J. Reynoldse se prodávají desetkrát lépe než pochmurní starci od téhož umělce,“ ať by ti druzí byli namalováni sebelépe. Podobně u zátiší jsou prý například v pořádku květiny, ovoce je „žádanější než zelenina“, a co se týká výjevů s mrtvou zvěřinou, „ta znamená téměř vždycky problém, zejména pokud jsou přítomné stopy krve“. Atraktivním námětem pro potenciální kupce jsou také výjevy železnice; podle Hooka je totiž chápou jako „doklad technického pokroku, ale stále vzrušující historie“. Polovážně také konstatuje, že z hlediska finanční hodnoty děl platí: „Čím dřív umělec umírá, tím lépe.“ To samozřejmě mnozí slovutní teoretici naznačují rovněž (zvláště v kontextu vztahu umělcova utrpení a kvalit jeho tvorby), ale málokdy takto otevřeně až brutálně.

S ironií píše i o některých módních vlnách. Například o tom, kterak v druhé polovině devatenáctého století přišlo období, kdy byli malíři „podivně fascinováni“ deštěm. Irský malíř a kritik Norman Garstin prý tehdy prohlásil: „Vaše dílo nemůže být kdovíjak dobré, pokud jste si při jeho tvorbě neuhnal nastuzení.“ Nikoli banálně také autor postihuje, jak se například vyvíjelo pojetí zvířat nebo erotických scén. Hook, autor pěti románů, přitom sebeironicky podotýká, že je držitelem ceny za nejhorší sexuální scénu roku 1994, takže jeho odbornost je v tomto ohledu sporná. Podnětně líčí i proměny exotična, které nejprve evropští umělci hledali v Itálii, později tuto pozici přebral Blízký východ a ještě později Japonsko. S humorem pak poukazuje na paradox, že dnešní Arabové zbohatlí díky ropě si kupují ne příliš realistické výjevy starého Orientu, jak je coby své sny a vize ztvárnili západní umělci, a věší si je na zeď jako „symboly své civilizace“. A čtenář v knize kupodivu narazí i na hesla jako Fotbal a Sport, protože se prý „v nejtajnějších zákoutích anglické duše skrývá pozůstatek přesvědčení, že jediným uměním hodným úcty je umění sportovní“. Řeč dokonce přijde i na samotného Petra Čecha z doby, kdy ještě hrál za Chelsea; vyjednávání přestupů fotbalových hráčů do konkurenčního týmu autor přirovnává k proměnlivosti trhu s uměním a jeho fungování.

Kniha přináší autorův osobitý pohled na svět umění, který je snad trochu jednostranný, ale jistě poučný. Je vzdálena obecným filozofickým úvahám o objektivní estetické hodnotě, ale je zakotvena v tvrdé realitě aukčních síní. Svým věcným a deziluzivním přístupem se blíží například publikaci Jak prodat vycpaného žraloka rovněž z produkce Knihy Zlín. Charakterizuje ji svěží, čtivý a místy až prostořeký styl, autor se neuchyluje k nijak složitému či abstraktnímu slovníku. Ten naopak zesměšňuje v krátkém Glosáři, v němž se snaží demaskovat nejomílanější a nadužívané či vyprázdněné pojmy a fráze vztahující se zvláště k současnému umění: „Náročný = dílo natolik obskurní, že je nelze přehlédnout“; „upřímný = nejapný“, „důležitý = umění, které má historický význam, ale těžko se prodává“; „označující = samotné použití pojmu značí, že je pisatel obeznámen se sémiotikou. Pokud je to jen trochu možné, mělo by být označující při první příležitosti dekonstruováno a následně rekonstruováno s cílem dosáhnout transformace nebo transmutace“. Kniha se tak dá doporučit zejména těm, kteří se přemíry těchto „transformací“, tedy občas těžko srozumitelného kunsthistorického a uměnovědného ptydepe, bojí.

 

Na podobné téma: Umění jako terapie

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 1103x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce