St Aubyn, Edward: Marně hledám slov

St Aubyn, Edward
Marně hledám slov

recenze beletrie zahraniční

V románu Marně hledám slov si britský aristokrat Edward St Aubyn s gustem utahuje z mašinerie literárního průmyslu. Na nikom nezůstane nit suchá – od spisovatelů přes redaktory a agenty až po porotce literární soutěže.

Úšklebek nad literárním průmyslem
Edward St Aubyn
: Marně hledám slov. Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 2015, 200 s. 

Když se britský prozaik Edward St Aubyn neprobojoval v roce 2011 se svým románem At Last (Konečně) ani do širších nominací celosvětově uznávané literární ceny The Man Booker Prize, nechal se v jednom z následných rozhovorů slyšet (volná parafráze): „Tou cenou, kterou stejně nikdy nevyhraju, se už nehodlám dál zabývat. Má se to s ní stejně jako s mistrovským titulem v těžké váze. Teď mě zajímá jen můj příští román.“ Tušil však v té době, jaký ten příští román bude? Že se jeho prostřednictvím nejen k literárním cenám vrátí, ale že na nich nenechá nit suchou? A navíc že s tímto románem dokonce i jednu cenu vyhraje (Bollinger Everyman Wodehouse Prize pro nejlepší humoristickou knihu roku 2014)?

Je trochu absurdní, že mu větší „uznání a slávu“ přinesla právě jízlivá fraška Marně hledám slov (Lost for Words, 2014), a nikoliv předchozí pětice románů, tzv. melroseovská pentalogie (Never Mind, Bad News, Some Hope, Mother’s Milk a At Last). Byť jí byla vytýkána jistá tematická poplatnost a neoriginalita (zámožný rozháraný hrdina, témata jako drogová závislost, zneužívání, terapie), nic to nemění na faktu, že jde o díla mimořádné literární kvality, která nadto, díky původu autora a dost drsným osobním zkušenostem, představují velice nekompromisní sondu do života britských aristokratických kruhů, pranýřující jejich snobství, pokrytectví, pofiderní hodnoty a pokřivené vnímání světa kolem. Něco z této ironie a nekompromisnosti si ostatně St Aubyn schoval i pro román Marně hledám slov.

Kromě zmiňovaného roku 2011, kdy se St Aubynovi skutečně nepovedlo probojovat ani do širších nominací Man Bookerovy ceny, utkvěl autorovi v paměti především ročník 2006, kdy byl poprvé a naposled v životě v nominacích užších a oproti všeobecným očekáváním nevyhrál. Spolu s ním byla nominována díla australské autorky irského původu M. J. Hylandové Carry Me Down a Libyjce Hishama Matara In the Country of Men (česky jako V zemi mužů, Jota 2009), román Sarah Watersové The Night Watch (česky jako Noční hlídka, Argo 2011), dále kniha Australanky Kate Grenvillové The Secret River, St Aubynovo Mother’s Milk a nakonec teprve druhý román do té doby nepříliš známé autorky indického původu Kiran Desaiové The Inheritance of Loss (česky jako Dědictví ztráty, Odeon 2008), jež se dostala do širšího povědomí spíše tím, že je dcerou celosvětové uznávané indické spisovatelky Anity Desaiové. A to ze širších nominací ještě předtím vypadla taková jména jako David Mitchell, Nadine Gordimerová, Peter Carey nebo Barry Unsworth.

Jméno vítězky bylo asi nakonec překvapením pro všechny. Kiran Desaiová získala pohádkovou finanční odměnu a i prodej jejího románu zcela logicky raketově stoupl. Žádný div, že se stejně jako každý rok vyrojily hlasy, jaká jsou vůbec kritéria posuzování jednotlivých nominací, zda jsou jednotliví členové poroty skutečně kompetentní a zda při finálních výsledcích nehrají roli i jiné zájmy, politické, obchodní apod. Ve spojitosti s Desaiovou se přirozeně mluvilo i o protežování takzvané postkoloniální literatury. Podíváme-li se na nominace ceny nějakých 15 let zpětně, skutečně zjistíme, že se zde jména postkoloniálních autorů objevují dosti pravidelně, někdy i v několikanásobném zastoupení a čas od času bohužel i bez většího ohledu na případnou kvalitu.

St Aubyn byl v případě románu Marně hledám slov (který byl pro mnohé „dinosaury“ britské literatury a literární kritiky jen těžce stravitelným soustem) nařčen mimo jiné z toho, že nejde o nic jiného než o roman à clef, tedy tzv. klíčový román, stojící na pomezí mezi fikcí a literaturou faktu. Jak píše ve svém zdařilém doslovu překladatel Ladislav Nagy, je to pravda jen částečně. Porovnáme-li si seznam porotců v inkriminovaném roce 2006 s „panoptikem“ osobností poroty St Aubynovy prózy, najdeme sice mnoho podobností, ale opravdu jen dílčích. Zjevná nesourodost těchto osobností pak přirozeně vyvolává otázku, jakou že kvalifikaci vlastně takoví členové prestižní poroty musí mít, zda bývají jejich motivací čistě honoráře, zda to dělají opravdu z lásky k literatuře jako takové, nebo prostě jen, slovy jedné z postav, „rádi čtou“.

Je jasné, že ani Velká Británie nedisponuje tolika skutečně erudovanými literárními vědci nebo publicisty, tolika všeobecně uznávanými autory či osobnostmi kulturního života (které by navíc byly ochotny se tak nevděčné úlohy zhostit), aby mohla každoročně zvolit pro všechny přijatelnou pětici porotců. V roce 2006 to byla směsice básníků, univerzitních pedagogů, literárních publicistů a jedné herečky (která se poněkud paradoxně proslavila mnohem víc menší rolí v sérii o Harrym Potterovi než svým dlouholetým angažmá v shakespearovských inscenacích). Něco z této pětice osobností St Aubyn přenesl i do své poroty „Elysejské ceny“, pořádané a sponzorované firmou nechvalně proslulou výrobou těch nejhorších pesticidů, jež si chce tímto způsobem vylepšit v očích veřejnosti svou poněkud pošramocenou pověst.

V čele poroty stane Malcolm Craig, jehož hlavním předpokladem je, že se z dřívějška zná s Davidem Hampshirem, členem dozorčí rady zmiňované zemědělské společnosti. Jinak je to již značně znuděný řadový poslanec, který, jak sám říká, potřebuje k mediální pozornosti spoustu mimoparlamentních aktivit. Další z porotců je známá sloupkařka, jejímž hlavním krédem při práci v porotě je „relevantnost“ literatury. Přítomnost někoho z akademické obce je nasnadě – bez nikoho z Oxfordu nebo Cambridge by to přece nešlo. A pak zbývají dvě soukromá želízka v ohni: dávná Hampshirova kamarádka z ministerstva a nepříliš úspěšná autorka špionážních románů v jedné osobě a nakonec i jeho kmotřenec a prý horlivý čtenář, povoláním herec. Co očekávat od takové poroty? To neví ani sám její předseda, natož literární obec.

St Aubynův román je fraška se vším všudy, v níž se kupí jedna absurdní příhoda za druhou. První, podle všeho kvalitní kniha se nedopatřením do nominací ani nedostane, druhá se tam ocitne v podstatě omylem, a ještě nakonec vyhraje. Předseda poroty během slavnostního galavečera uvízne ve výtahu, zhrzený literát připravuje pomstu, členové poroty hlasují podle momentální nálady či s postranními úmysly (sázka). Úspěšná autorka, jejíž dílo dorazilo na místo určení až po uzávěrce, loví jeden mužský skalp za druhým atd. Román Marně hledám slov však nestojí pouze na sledu komických situací. Hlavní roli v něm hrají právě nominované romány a jejich autoři. Díky porotcům do nich můžeme nahlédnout i my a sami si o nich udělat úsudek. Jde o pestrou žánrovou směsici, od historické prózy z doby Williama Shakespeara přes prózu à la Irvine Welsh po asi nejbizarnější nominaci, zvláštní spojení memoárů a kuchařky z pera indické aristokratky, jež nikdy neměla v úmyslu cokoliv napsat, natož vydat, a která považuje celou svou nominaci za nedopatření a politováníhodný omyl. O to trapněji pak vyzní postava jejího synovce Sonnyho, který se naopak za spisovatele považuje a který velice nelibě nese, že jeho tisícistránkové opus magnum Morušový slon nikdo patřičně neocenil.

St Aubyn paroduje i literáty samé. Karikováním postav z literární scény však nechce zesměšňovat jejich živoucí předlohy, spíše se ptá po podstatě literatury. Proč lidé vlastně píší? Z terapeutických důvodů, protože se chtějí vyrovnat s vnitřními běsy, jako to platí v případě jednoho z nominovaných Sama Blacka? Kvůli penězům a touze po slávě, anebo je to způsob, jak si léčit komplexy, jako u grafomanského autora Morušového slona Sonnyho? Musí být za literaturou vždy nějaký vyšší záměr, nebo může literární dílo vzniknout prostě jen z nutkání zaznamenat něco ze světa kolem, jako tomu je u budoucí vítězky, Sonnyho tetičky a její literární kuchařky?

Byla by škoda neuvést dvě asi nejpůsobivější a nejvtipnější scény románu. Každá z nich paroduje opačný konec literárního spektra. V první z nich porotkyně Penny Feathersová poodhaluje tajemství vlastního tvůrčího procesu. Ukázka z jejího zatím posledního rozepsaného díla, Rozumím a končím, plná otřepaných propriet a klišé, působí jako dosti nepovedená kopie Flemingových bondovek. Mnohé se osvětlí, když přizná, že používá speciální software, který jí nejen předhazuje synonyma, ale text zahušťuje rovnou celými předpřipravenými frázemi: „Když do softwaru napíšete například ‚uprchlík‘, vyskočí vám hned několik užitečných návrhů, třeba ‚svírající v rukou žalostný uzlík‘ nebo ‚oči rozšířené hladem‘, u ‚nájemného vraha‘ se objevilo ‚jeho žilami protékala voda studená jako led‘, ‚jeho oči byly jako dvě střílny‘.“ A počet slov hned utěšeně roste.

Do intelektuálních kruhů zavítá St Aubyn prostřednictvím postavy francouzského poststrukturalisty Didiera. Typově by se dal shrnout frází „za vším hledej Deleuze“. Nejenže je to intelektuální snob a dost nesnesitelný člověk, ale v první řadě je tak posedlý vlastním způsobem uvažování, že se ho pokouší naroubovat i tam, kde absolutně nemá místo. Jeho postmoderní analýza Palácové kuchařky, vítěze celého klání, je perla sama o sobě. Všechny ty matice syntaxe, banality sémantického korpusu, krize významu, verbální kombinace a citace z Deleuze, které použil v děkovné řeči autorky, jsou nejen samoúčelné, ale pro autorku samou nesrozumitelné a nepřijatelné. Protože i pro ni je fakt, že se její kuchařka sama od sebe proměnila v literární dílo, překvapením.

St Aubynův román Marně hledám slov, toto „odplivnutí a pobavený úšklebek“, budeme-li opět citovat autora doslovu, se asi nestane evergreenem britského humoristického románu. Není příliš pravděpodobné, že by zaujal místo takových humoristických mohykánů, jako jsou třeba P. J. Wodehouse, David Lodge, Kingsley Amis nebo v českých zemích tolik populární Jerome Klapka Jerome. To však nic nemění na faktu, že je to kniha mimořádných kvalit, ještě umocněných tradičně skvělým překladem. Navíc, v kontextu nedávno uveřejněných užších nominací na letošní Bookerovu cenu, kniha nadmíru aktuální.

 

© Markéta Musilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 26 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 2063x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce