Graf, Sylvie a kol.: Češi a jejich sousedé: meziskupinové postoje a kontakt ve střední Evropě

Graf, Sylvie a kol.
Češi a jejich sousedé: meziskupinové postoje a kontakt ve střední Evropě

recenze sociologie

Bohužel i dnes vycházejí tituly, které předsudky a stereotypy spíše šíří, než aby je racionálně dekonstruovaly. Každá publikace, která usiluje o jejich poznání a zmírňování, je proto aktuální. To je jistě i případ této knihy. Pro běžného čtenáře je možná až příliš zahlcena fakty a tabulkami a je psána nepříliš přívětivým jazykem. Pokud by se však autorkám podařilo svoje výsledky nějakou srozumitelnější formou dále popularizovat, bylo by to ještě záslužnější.

Češi se podceňují a Němci nás mají raději než my je, tvrdí autorky sociologické studie
Sylvie Graf a kol.:
Češi a jejich sousedé: meziskupinové postoje a kontakt ve střední Evropě. Academia, Praha, 2015, 349 s.

Jaké jsou vztahy Čechů a obyvatel čtyř sousedních zemí? Co si naši sousedé myslí o nás a my o nich? Na tyto otázky se snaží odpovědět autorky monografie Češi a jejich sousedé: meziskupinové postoje a kontakt ve střední Evropě. Ta shrnuje výsledky sociologických výzkumů v pěti zemích střední Evropy. Věnuje se „národním stereotypům neboli představám o typických vlastnostech představitelů určitých národů. Srovnává postoje k vlastnímu a sousedním národům a odhaluje faktory, které je ovlivňují. Zabývá se vnímáním Čechů, Němců, Rakušanů, Poláků a Slováků nejen během vzájemných setkání.“

V teoretickém úvodu se vědkyně nejprve obecně věnují psychologii meziskupinových vztahů, vysvětlují rozdíl mezi stereotypy a předsudky, zmiňují četné starší výzkumy z této oblasti a jmenují některé klasiky a jejich teorie, především Gordona Willarda Allporta (1897–1967). Referují i o studiích dokládajících, že „k aktivaci meziskupinových jevů stačí rozdělení do zdánlivě nesmyslných skupin jako např. na modré a zelené či obdivovatele Kandinského versus Kleeho“ (k tomu viz i článek Člověk a ne zvíře, muž a ne žena, Řek a ne barbar aneb Proč nejsem X jako žánr).

Následuje kapitola metodologická. Další se pak už věnují konkrétním výzkumům, prováděným především na vysokoškolácích a sociálních vědcích. Jaký je podle nich třeba typický Čech? „Psychicky labilní, snadno se nechá vyvést z rovnováhy a prožívá pocity sklíčenosti a depresivní stavy. V míře společenskosti a energičnosti je introvertem, to znamená, že je do sebe uzavřeným, málomluvným pesimistou, kterému spíše vyhovuje pomalejší tempo. V míře otevřenosti vůči novému je nevyhraněný, není jednoznačně ani novátorem, ani tradicionalistou. Neoplývá přívětivostí, je nepřátelský, neochotný pomáhat druhým, povýšený, zahleděný do sebe a necitlivý. V míře svědomitosti je typický Čech opět nevyhraněný, tj. při plnění povinností vyvíjí přiměřené úsilí.“ K čemuž autorky s nadsázkou a trochu hořce dodávají, že „pokud by měl terapeut interpretovat zmíněný osobnostní profil, pak by osobu s vysokým neuroticismem, nízkou extraverzí a přívětivosti a se svědomitosti na hranici nízké a střední míry diagnostikoval jako osobu s antisociální poruchou osobnosti.“ To je skutečně nelichotivý autoportrét. Aby však autorky domácí čtenáře upokojily, dodávají, že například podle výzkumu etnických stereotypů finské majority a švédské minority „Finové neposuzovali pozitivněji členy vlastní většinové skupiny, ale pozitivnější charakteristiky přisuzovali švédské menšině.“ Ve střední Evropě pak byla obdobná tendence zaznamenána také u autostereotypu Poláků, kteří „stereotypu vlastní země přisuzovali sociálně nežádoucí charakteristiky, kdežto sousedy vnímali pozitivněji“.

Vysvětlení, proč Češi a Poláci hodnotí svůj národ negativně, je možná kuriózní: důvodem podle autorek může být snaha o odlišení se za každou cenu. Podle jisté teorie je totiž „jedním ze základních lidských motivů snaha být vnímán/-a jako jedinečný/-á, v optimálním případě pozitivně. Polští a čeští respondenti ale na pozitivní sebeobraz rezignovali, jako by říkali: když už nemůžeme byt dobří, ať jsme aspoň nejhorší, aby si nás nikdo nespletl s jinými národy. Lišit se od ostatních národů je pro respondenty mnohdy důležitější než vytvářet pozitivní obraz svého národa. Poláci i Češi upřednostňovali zvýrazňování rozdílů mezi svým národem a jinými národy před připisováním pozitivních vlastností svému národu, které by mohly být ostatními sdíleny.“ Dále pisatelky právem upozorňují na antropologa Ladislava Holého, který už ve své knize Malý český člověk a skvělý český národ: národní identita a postkomunistická transformace společnosti popsal paradox spočívající v tom, že Češi „pozitivně hodnotí český národ jako vzdělaný a kulturní, ale negativní vlastnosti připisují jednotlivým Čechům, které pokládají za závistivé, vychytralé a egoistické“. Stručně také zmiňují skutečnost, že „negativní obraz Čechů se objevuje také ve vyjádřeních významných myslitelů a politiků (Hus, 1947; Mahen, 1924; Masaryk, 1895)“. Je ale politováníhodné, že téma minulých proměn českého pojetí vlastí národní povahy autorky nerozvinuly více, a citovaný lapidární výčet jmen alespoň nějak neokomentovaly. I za tu cenu, že by se přitom dostaly mimo rámec vědecky ověřených statistických šetření.

Každopádně „tvrdá“ data podle nich dokládají, že z hlediska okolních národů opravdu nejsme „tak nevyrovnaní, do sebe uzavření a nepřátelští“, jak si prý o sobě myslíme (nebo alespoň, jak si myslí ti, kterých se ptali). Podle autorek je zmíněný negativní obraz typického Čecha „v rozporu s pohledem našich nejbližších sousedů, kteří nás hodnotí neutrálně. U všech pěti obecných charakteristik osobnosti přisuzovali respondenti ze čtyř sousedních zemí Čechům nevyhraněnost. Také ve výpovědích o zkušenostech ze vzájemného setkávání nejbližších sousedů s Čechy se objevují častěji pozitivní hodnocení.“ Optimistické poselství z výzkumu směrem k české veřejnosti tedy zní: „Zřejmě nejsme tak špatní, jak si o sobě myslíme.“

Češi byli dokonce u tří ze čtyř národů zahrnutých do výzkumu „jejich nejoblíbenějším sousedem“. Naopak jistě není velkým překvapením, že slovenští a čeští respondenti vůči sobě pociťovali nejvyšší míru vřelosti, i když ve vykreslování podobností mezi Čechy a Slováky byli ti druzí „opatrnější, pravděpodobně ve snaze obhájit svoji jedinečnost před početnějším a v bývalé federaci dominantnějším sousedem“. Za nejoblíbenějšími Slováky se u českých respondentů dále umístili Rakušané a Poláci. „Nejméně vřelé postoje měli čeští respondenti k Němcům.“ Je obecně známo, že Poláci mají k Čechům pozitivnější vztah než opačně, což kniha potvrzuje. Ale kupodivu cosi podobného prý platí rovněž o zmíněných vztazích česko-německých. Nemůžeme sice hovořit o německé „čechofili“, ale „němečtí respondenti hodnotí Čechy jednoznačně pozitivněji, než je tomu v případě hodnocení Němců Čechy“. Lepší jsou údajně obecně naše vztahy k Rakušanům, i když z úst jedné české respondentky zaznělo obvinění, že Češky jsou pro některé obyvatele Rakouska „jen samé šlapky“, a přitom už nechávají stranou, kdo že je v jižních Čechách živí…

Nijak překvapivé není zjištění, že „kontakt s příslušníky nečlenské skupiny (v našem případě jiného národa) zlepšuje postoje k této nečlenské skupině. Pokud (například Němci) uvedli předchozí kontakt s Čechy, pociťovali vůči Čechům vřelejší emoce než ti, kteří kontakt s konkrétními Čechy neuvedli“. Podnětně ale kniha vykresluje fenomén „zrcadlení“. To se „projevuje vymezováním respondentů z určité země vůči sousední zemi tak, že v charakteristikách, kde je typickému představiteli vlastní země přisuzována vysoká míra určité vlastnosti, je typickému představiteli sousední země přisuzována nízká míra této vlastnosti“. Tak například Kanaďané sami sebe vidí jako přívětivé a málo asertivní, zatímco Američany komplementárně k tomu jako nepřívětivé a asertivní. Podobné „kompenzace“ či projekce fungují také ve vztazích Italů ze severu a jihu země nebo Čechů a Slováků, ale najdeme je ve větší či menší míře možná všude, jistě i ve vztazích Čechů a Poláků. Opět zde ale musíme konstatovat, že třeba jméno polského novináře Mariusze Szczygieła je v tomto kontextu jenom stručně zmíněno a bohužel není hlouběji analyzován obraz Čechů, jaký jeho bestsellery – v Polsku i jinde – vlastně šíří.

Bohužel i dnes vycházejí tituly, které jisté předsudky a stereotypy spíše šíří, než aby je racionálně dekonstruovaly, ať už protiněmecké, nebo (a hlavně) ty protiislámské. Kritické hodnocení stereotypů je tedy každopádně stále aktuální, ať už postihuje současný stav, nebo se týká historického vývoje vztahů mezinárodních, či mezikonfesijních. Každá publikace, která usiluje o jejich poznání a o možnosti jejich zmírňování, je proto záslužná a zaslouží si pochvalu. To je jistě i případ monografie Češi a jejich sousedé. Pro běžného čtenáře je ale možná až příliš zahlcena fakty, daty a tabulkami a je psána nijak přívětivým a až příliš vědeckým jazykem. Pokud by se autorkám podařilo svoje výsledky nějakou srozumitelnější formou dále popularizovat, bylo by to ještě záslužnější.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 34 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 1037x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce