Doerr, Anthony: Jsou světla, která nevidíme

Doerr, Anthony
Jsou světla, která nevidíme

recenze historický román

V posledních desetiletích je knižní trh téměř zaplaven příběhy s tematikou II. světové války. Anthony Doerr v románu Jsou světla, která nevidíme ukazuje, že přesto je stále možné psát o ní neobvyklým způsobem, a strhnout tak i náročnější čtenáře.

Cesta za světlem v nás
Anthony Doerr
: Jsou světla, která nevidíme. Přel. Jakub Kalina, MOBA, Brno, 2015, 536 s. 

Amerického spisovatele Anthonyho Doerra (nar. 1973), který má zatím na kontě pouze dva romány a dvě sbírky povídek, mezinárodní ani české literární prostředí příliš neznalo, avšak pouze do dubna letošního roku, kdy za svůj román Jsou světla, která nevidíme (All the Light We Cannot See, 2014) obdržel prestižní Pulitzerovu cenu. Autor pochází z amerického Ohia, vystudoval historii na Bowdoin College v mainském Brunswicku a tvůrčí psaní na Bowling Green State University. Doerr říká, že se odmala knihám nějak zvlášť nevěnoval, dostal se k nim jednoduše díky matce, která mu četla před spaním a vzbudila v něm zájem o literaturu a psaní. První honorář obdržel v roce 2001 za povídku, kterou poslal do časopisu The Atlantic, a v roce 2002 vydalo nakladatelství Scribner jeho první sbírku povídek The Shell Collector, která mu přinesla úspěch a cenu Barnes & Noble Discover Prize. V roce 2004 vyšel jeho první román s názvem About Grace, ve kterém se podobně jako v románu Jsou světla, která nevidíme věnuje technickým problémům, přírodním zákonům a silám, kterým lidé musí čelit. Druhá sbírka Doerrových povídek Memory Wall vyšla v roce 2010. V roce 2014 se čtenáři dočkali dalšího románu Jsou světla, která nevidíme, na němž autor horlivě pracoval deset let, a nutno podotknout, že tato dlouholetá práce, které předcházela důkladná rešerše, se vyplatila, protože Doerr napsal opravdu podivuhodné dílo, jež mu po zásluze přineslo i jednu z nejprestižnějších literárních cen.

Zasazením románu Jsou světla, která nevidíme převážně do doby II. světové války si Doerr svůj úkol zrovna neulehčil, jelikož příběhy s válečnou tematikou je v posledních desetiletích knižní trh téměř zaplaven. Autoři si toho téma volí buď proto, že je velmi konvenční a zaujme velkou většinu čtenářů, anebo z toho důvodu, že o ně mají sami zvláštní zájem. Doerr jistě patří ke druhé skupině a jeho román ukazuje, že i válečné příběhy, kterých už bylo vydáno nespočetně, je možné napsat inteligentním a neobvyklým způsobem, aby strhly i náročnější čtenáře. S tímto ohledem můžeme předpokládat, že se román jednou zařadí mezi kanonická díla, jako je Styronova Sophiina volba, Hellerova Hlava XXII, Tournierův Král duchů či Předčítač Bernharda Schlinka. Doerr se navíc neomezil pouze na válečné období, ale své postavy postupně dovádí až do současnosti, takže jeho román je i mnohovrstevnatá rodinná sága, která líčí život rodin dvou hlavních hrdinů během celého 20. století.

Doerr si jako hlavní postavy románu vybral slepou francouzskou dívku Marii-Laure a německého sirotka Wernera, tedy postavy, jejichž prostřednictvím má čtenář možnost nahlédnout za „obě strany barikády“. Dívka žije v Paříži se svým otcem, který pracuje v Národním přírodovědném muzeu jako klíčník a údržbář. Jeho zálibou je vyrábět hlavolamy nebo dřevěné modely města pro svou dceru, která se díky nim učí zapamatovat si cestu do muzea a zpět. Werner žije se svou sestrou v dětském domově na předměstí německého Essenu a jejich domov sousedí s uhelným dolem Zollverein, kde zahynul jejich otec. Život Marie-Laure a Wernera autor vypráví střídavě ve velmi krátkých kapitolách, s vyprávěním začíná v roce 1944 při obléhání a bombardování města Saint-Malo a poté se retrospektivně vrací do krušných třicátých let, ve kterých obě postavy vyrůstají. Tyto krátké narativní úseky nicméně alternují až do úplného konce románu a ze dvou hlavních postav se rozšiřují i na spoustu postav vedlejších. Doerr tedy využívá fragmentární vyprávění a dává čtenáři prostor, aby si sám pro sebe román „složil“ jako hlavolam.

Samotný motiv hádanky, záhady, kouzla či hlavolamu je pro román velmi důležitý, a proto Světla, která nevidíme můžeme částečně zařadit k magickému realismu. Autor uvádí, že se inspiroval autory, kteří s prvky magického realismu pracují, například Michelem Tournierem, Cormacem McCarthym nebo Karen Russellovou. Již na počátku románu se setkáváme s příběhem o kouzelném kameni Moře plamenů, který se trochu podobá příběhům Tisíce a jedné noci. Vzácný drahokam, jenž zachránil život bornejskému princi, údajně ochrání každého, kdo ho u sebe nosí, ale sešle zkázu na celou jeho rodinu. Doerr tuto pověst do románu zakomponoval velmi šikovně, jelikož Moře plamenů je schováno ve zvláštním trezoru v přírodovědném muzeu, kde pracuje otec Marie-Laure, a právě on je ředitelem muzea nevědomky určen, aby kámen uschoval během evakuace a bombardování Paříže a odvezl ho pryč. Kletba spojená s drahokamem samozřejmě tak trochu předznamenává zápletku románu a udává jeho rámec.

Za další magickorealistické prvky objevující se v románu lze označit podrobné popisy smyslových vjemů Wernera a hlavně slepé Marie-Laure: „Zavřít oči znamená poznat slepotu. Pod světem nebe a obličejů a budov leží syrovější a starší svět, místo, kde se roviny rozpadají a vzduchem poletují stužky zvuků. Marie-Laure sedí vysoko v podkroví a slyší šumící lilie v močálech ležících tři kilometry od domu. Slyší Američany pobíhající po polích a mířící obřími kanony na kouřící Saint-Malo, slyší rodiny popotahující u petrolejek ve sklepích, krkavce poskakující sem a tam, mouchy sedající na mrtvoly v zákopech, třepotající se tamarindy a pokřikující sojky a hořící trávu na plážích. Cítí gigantickou žulovou pěst ponořenou hluboko v zemské kůře, na níž stojí Saint-Malo, a oceán ohlodávající ji ze všech stran, okolní ostrovy odolávající zpěněnému příboji, slyší krávy chlemtající vodu z kamenných koryt a delfíny poskakující v zelených vodách Lamanšského průlivu. Slyší kosti mrtvých velryb v hlubinách, na nichž si ještě dlouho budou pochutnávat celá města mořských živočichů, kteří za celý svůj život nespatří jediný foton slunečního světla. Slyší, jak se šneci v grottě plazí po kamenech.“

Marie-Laure s otcem po prvním bombardování Paříže utíkají ke strýci do bretaňského Saint-Malo, zatímco Werner díky výrazné inteligenci a zručnosti v opravování technických přístrojů nastupuje na říšské lyceum vychovávající mladé vojáky wehrmachtu. Werner je fascinován moderní technikou, žasne nad zákony fyziky a matematiky. Podaří se mu opravit staré rozbité rádio a ještě v sirotčinci se svou sestrou Juttou poslouchá populárně naučné pořady moderované neznámým Francouzem. Doerr v rozhovorech uvádí, že jeho cílem bylo napsat román, který by poukázal na to, jak zázračný vynález je jednoduché rádio nebo v dnešní době telefonní spojení. Díky radiovým vlnám ve vzduchu proudí tisíce zpráv, příběhů, a tyto neviditelné vlny mají moc spojovat osoby, které se nachází stovky nebo i tisíce kilometrů daleko. Rádio v románu Světla, která nevidíme slouží jako prostředek k vyprávění příběhu, jenž doslova spojuje zdánlivě nespojitelné, například slepou francouzskou dívku a německého vojáka. Když Werner vstupuje do armády, stává se členem speciální jednotky, která má za úkol vyhledávat odbojářská vysílání a danou skupinu rebelů zlikvidovat. Autor tedy nepoukazuje pouze na pozitivní přínos radiového signálu, ale také na to, že může sloužit jako smrtelná zbraň.

Doerr se v románu samozřejmě nemohl vyhnout ani otázkám existenciálním či otázce kolektivní viny. Na příkladu svých dvou postav ukazuje, že nahlížet na dějiny či válku černobílým viděním je opravdu nemožné. Autor stírá rozdíly mezi agresorem a utlačovaným, tedy Německem a Francií, a z románu jednoznačně vyplývá, že ve válce jsou si všichni rovni – každý voják i obyčejný civilista nese svůj podíl viny na válečné mašinerii, i když třeba nevědomě nebo z donucení okolnostmi. Po vstupu do armády si Werner uvědomí, čeho se jako člen Hitlerových jednotek dopouští, a dospěje k názoru, že jeho život vlastně vůbec nemá smysl. Za války umírá každý, pouze někdo dříve a někdo později, tedy i on se předem smiřuje s vlastní smrtí. Podobně přemýšlí i Marie-Laure, která postupně ztrácí své nejbližší a má pocit, že její smrt by vlastně byla vysvobozením, jelikož by konečně unikla z válečného pekla a znovu se setkala se svým otcem a strýcem.

V závěru románu Doerr pohledem Marie-Laure uvažuje nad životem a smrtí, moderní technikou a jejím vztahu k paměti: „Lidé se procházeli zahradami pod bludištěm a vítr se proháněl v křoví a mohutné staré cedry u vstupu do bludiště skřípaly. Marie-Laure si představila elektromagnetické vlny, jak letí do Michelova telefonu a zase ven, jak se okolo nich obtáčejí, jak to vždycky popisoval Etienne, ovšem teď jich vzduchem létá tisícinásobně víc než za jeho života – možná milionkrát víc. Proudy esemeskových konverzací, telefonních rozhovorů, televizních pořadů, e-mailů, hustá síť vláken a kabelů se klene nad městem i pod ním, prochází budovami, mezi vysílači v tunelech metra, mezi anténami na budovách a ke sloupům s mobilními vysílači a reklamy na Carrefour a Evian a předpečený toustový chléb létají do vesmíru a zase zpátky na zem. Zdržím se a Neměli bychom si udělat rezervaci? a Kup avokáda a Co říkal a desettisíckrát Chybíš mi a padesáttisíckrát Miluju tě, nenávistné maily a připomínky schůzek a zprávy a reklamy na šperky, reklamy na kávu, reklamy na nábytek, to všechno se míhá nad Paříží a nad bojišti a pohřebišti, nad Ardenami, přes Rýn a Belgii a Dánsko, přes zjizvené a neustále se měnící krajiny, kterým říkáme národy. A je tak těžké věřit, že po těchto cestách se mohou pohybovat i duše? Že její otec a Etienne a madame Manecová a ten německý kluk Werner Pfennig se v hejnech vznášejí na nebi jako volavky, jako rybáci, jako špačci? Že nad námi poletují obrovské shluky duší, neviditelné, ale zachytitelné sluchem, když se pořádně zaposloucháte? Létají nad komíny, po chodnících, skrz vaše saka a košile a hrudní koše a plíce a projdou skrz vás na druhou stranu, že vzduch je jako knihovna a záznamy každého prožitého života, každé vyřčené věty a každého odvysílaného slova v něm zůstávají napořád?“

Výše uvedená slova velmi dobře shrnují celý román, dokonce i autorův záměr. Doerrovi se povedlo napsat opravdu brilantní román s válečnou tematikou, kde však válečné drama nehraje prim. Spíše se snažil zachytit myšlenku, že každá doba má svá specifika, ale jisté věci a hodnoty, jistá „světla, která nevidíme“, zůstávají stejná, například potřeba lásky, mezilidská komunikace, schopnost smířit se se smrtí nebo potřeba vyhledávat či vyprávět příběhy. Právě potřeba sdělit příběh, který si zaslouží být odvyprávěn, z Doerrova románu přímo čiší. Tomuto talentovanému autorovi se povedlo v jednom románu skloubit válečné drama s prvky magického realismu, detektivní zápletku, rodinnou ságu, témata vědeckofantastické literatury a filozofickou úvahu. Autor působí jako sebevědomý a výborný stylista, čehož si čtenář všimne hned na začátku románu, tudíž je samozřejmě na místě pochválit i překladatele Jakuba Kalinu za velmi dobře odvedenou práci.

 

© Veronika Geyerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 93 čtenářů.

Diskuse

Vložil: ziegova, 02.11.2015 16:31
Doerr, Anthony: Jsou světla, která nevidíme
Záleží na úhlu pohledu. Souhlasím s Vámi, že v jistém ohledu byli oba - Marie Laure i Werner oběťmi války. Werner je nacista, který si sice uvědomí "slabá místa" nacistického režimu, ale nikdy se proti nacismu - jakožto zrůdné ideologii - nepostaví! Nemluvě o tom, že zmínka o holocaustu se v románu... objeví snad jen jednou. A právě tato "nestrannost", kterou zmiňujete, je pro mě nepřijatelná. Tady nejde o žádné tabulky ani čísla, jedná se o celkové vyznění knihy. Domnívám se, že mlžení na hranici mezi oběťmi a agresory vede k překrucování dějin.
Vložil: Veronika Geyerová, 02.11.2015 15:43
Doerr, Anthony: Jsou světla, která nevidíme
Můžete hovořit rovnou ke mně, ne ke třetí osobě Veronice Geyerová. Jak sama píšete, román je fikce, tudíž nemusí odpovídat všem historickým faktům a číslům. Pokud se ale vžijete do té situace, kterou Doerr popisuje, zaměřuje se na individuální osudy lidí, tak, jak válku prožívali, mluví za jednotlivce.... To mi přijde moc dobré, nejedná se o žádné objektivní shrnutí událostí pomocí tabulek, čísel, příčin a důsledků.
Vložil: ziegova, 02.11.2015 15:19
Doerr, Anthony: Jsou světla, která nevidíme
Román je fikce, takže argumentace skutečností není zas tak úplně fair. Reakce V.Geyerové mě překvapuje, pak se tedy ptám, kdo osvobodil Osvětim, Terezín a další koncentrační tábory? Největší počet obětí za 2. světové války měl právě Sovětský svaz. Pokud by vypadali ruští vojáci tak, jak je zpodobnil... Doerr, pak by asi nebyli schopni přejít ani pole. Nelze je srovnávat s Američany, Rusové přišli ze zbídačené země, zničené válkou. Veronika Geyerová píše, že "autor nikomu nestranil", já si naopak myslím, že měl stranit napadeným a obětem.
Vložil: Veronika Geyerová, 01.11.2015 22:44
Doerr, Anthony: Jsou světla, která nevidíme
To mě mrzí, mně se naopak líbilo to, že autor nikomu nestraní a poukazuje na to, že válka je válka a nikdo v ní není hrdina, to jsem také myslela tou poznámkou o podílu na válečné mašinérii. Podle mě Doerr hezky zdůraznil, že války se chtě nechtě účastní každý, ať už na té či oné straně, možná se brání,... možná kolaboruje, a když ne, tak třeba vyrábí zbraně na obranu nebo peče chleba pro vojáky, šije jim uniformy...S postavami Rusů máte pravdu, ale řekla bych, že tento popis není daleko skutečnosti.
Vložil: ziegova, 31.10.2015 11:03
Doerr, Anthony: Jsou světla, která nevidíme
Omlouvám se za chybný spelling - tedy Geyerová
Vložil: ziegova, 30.10.2015 23:00
Doerr, Anthony: Jsou světla, která nevidíme
Ačkoliv je autor dobrý stylista, román se mi příliš nelíbil. Zejména závěr knihy byl pro mě zklamáním. Mezi postavami Francouzů a Němců se objevilo i několik Rusů, zobrazených vskutku odpudivě. Veronika Gayerová v recenzi píše, že ve válce jsou si všichni rovni a že autor stírá rozdíly mezi agresorem... a utlačovaným. Na Doerrově knize mi právě tato bagatelizace vadí. Opravdu nechápu, proč "každý civilista nese podíl na válečné mašinerii", jak píše V. Gayerová. Znamená to snad, že i dnes každý uprchlík může za svou beznadějnou situaci? Předčítač Roberta Schlinka je ve srovnání s Doerrovým románem mistrovské dílo.
Vložil: Veronika Geyerová, 25.10.2015 09:57
Doerr, Anthony: Jsou světla, která nevidíme
Děkuji za odkaz na ukázky překladu, každý si tedy pro sebe může překlad ohodnotit. Je jistě dobré se kritikou překladu zabývat, jelikož dnes vychází opravdu spousta dost mizerných překladů. Na druhou stranu mi však překlad pana Kaliny příšerný nepřijde, takže bych mu zde nerada škodila. Jaký je naopak... Váš názor na knihu obecně? Líbila se Vám?
Vložil: Jan Vaněk jr., 24.10.2015 23:55
Doerr, Anthony: Jsou světla, která nevidíme
Z překladu jsou k dispozici ukázky, např. http://art.ihned.cz/knihy/c1-64713560-anthony-doerr-jsou-svetla-ktera-nevidime Myslet si samozřejmě má právo kdokoli cokoli; já si zas myslím, že odvedená práce je soustavně a od prvopočátku nedobrá - a reálie v převodu "Intercoms crackle. (...) Inside each... airplane, a bombardier peers through an aiming window" jako "Ve vysílačkách praská. (...) Z každého letadla vyhlíží průzorem střelec" jsou ještě to nejmenší (byť zábavně zachycují žavesovou přibližnost, s níž Kalina Doerrův jazyk glajchšaltuje). — A když už píšu, za neomluvitelné chvilkové zatemnění ohledně brněnských nakladatelství ženského čtiva na čtyři se samozřejmě omlouvám.
Vložil: pavla ziegova, 21.10.2015 15:22
Doerr, Anthony: Jsou světla, která nevidíme
Právě čtu Doerrovu knihu v anglickém originále, český překlad nevlastním. Ze zájmu jsem si porovnala některé pasáže na základě recenze. Je sice pravda, že věta "To shut your eyes is to guess nothing of blindness" není přeložena adekvátně, nicméně si myslím, že překladatel odvedl vcelku dobrou práci. Dnes... vychází spousta špatných překladů a nikomu to vlastně ani nevadí. Kupříkladu Dáma ve zlatém - nakl. Metafora. Jen na prvních třech stránkách jsem našla tolik chyb a nepřesností, že jsem knihu dál ani nečetla. Výtky jsem poslala nakladatelství, odepsali, že se mnou souhlasí a budou se v budoucnu víc snažit...
Vložil: jovanka šotolová, 11.10.2015 13:31
Doerr, Anthony: Jsou světla, která nevidíme
Redakce nicméně panu Vaňkovi za funkci hlídacího psa děkuje, jeho připomínky jsou oprávněné, a pokud nám přímo nepomáhají zlepšovat to, co děláme, minimálně nás udržují v bdělosti. :) Na kvalitě nabízeného obsahu nám velmi záleží.
Vložil: Veronika Geyerová, 10.10.2015 15:01
Doerr, Anthony: Jsou světla, která nevidíme
Ještě jedna připomínka, pokud s Vámi mám tedy také začít slovíčkařit, román nevyšel v nakladatelství Jota, ale MOBA.
Vložil: Veronika Geyerová, 10.10.2015 14:49
Doerr, Anthony: Jsou světla, která nevidíme
Pane Vaňku, děkuji Vám za další připomínku, ano, skutečně došlo v citaci k výpustce. Nehodlám to již komentovat, citace bude pouze opravena. Příště bych však byla ráda, kdybyste měl raději připomínky o obsahu recenze nebo diskutoval o knize. Pokud máte nějakou zvláštní zálibu se hnidopišsky rýpat zcela... ve všem, jak jsem si všimla i v diskusích na jiných serverech, tak to, prosím, dělejte u jiných článků než těch mých. Ještě bych dodala, že v elektronické verzi knihy, na základě které jsem recenzi psala, se žádná kurzíva v dané citaci neobjevuje. Děkuji a s pozdravem Veronika Geyerová
Vložil: Jan Vaněk jr., 09.10.2015 19:42
Doerr, Anthony: Jsou světla, která nevidíme
Naopak i já se omlouvám, že - vzdor upozornění na chybu ve zdejším přepise - jsem si včas dost neověřil, že neoznačená výpustka v druhé pasáži není vinou Joty, ale iLiteratury: V knize stojí "prochází budovami, mezi vysílači v tunelech metra, mezi anténami na budovách a ke sloupům s mobilními vysílači... a reklamy na Carrefour" (atd.). Mimochodem, ta navíc vyznačuje kurzívou přímou řeč od "Zdržím se" po "Miluji tě".
Vložil: Veronika Geyerová, 06.10.2015 20:58
Doerr, Anthony: Jsou světla, která nevidíme
Jako autorka článku se Vám pane Vaňku, i všem ostatním čtenářům, omlouvám, že jsem zcela chybně místo dubna uvedla září.Ohledně překladu, nekontrolovala jsem text tak podrobně s originálem, ale po přečtení se mi zdálo, že je překlad dobrý,šlo mi o celkový dojem, i když uznávám, že tohle je opravdu chyba.... Děkuji, že Vám neunikl ani překlep v ukázce, to však pravděpodobně bystrým čtenářům dojde. Nemělo by se to stávat, ale stává se. Veronika Geyerová
Vložil: Jan Vaněk jr., 06.10.2015 00:13
Doerr, Anthony: Jsou světla, která nevidíme
Za prvé, Pulitzerova cena nebyla udělena v "září letošního roku," ale v dubnu, jak uvedla i celkem informativní iliteratura. Práce překladatele Jakuba Kaliny byla odvedená asi takto dobře: originál úvodní věty první ukázky zní "To... shut your eyes is to guess nothing of blindness.", střední druhé (kniha má lepšího korektora, takže v ní nestojí "vzduchem léta") "Torrents of text conversations, tides of cell conversations, of television programs, of e-mail, vast networks of fiber and wire interlaced above and beneath the city, passing through buildings, arcing between transmitters in Metro tunnels, between antennas atop buildings, from lampposts with cellular transmitters in them, commercials for Carrefour and Evian and prebaked toaster pastries flashing into space and back to earth again, I’m going to be late and Maybe we should get reservations? and Pick up avocados and What did he say? and ten thousand I miss yous, fifty thousand I love yous, hate mail and appointment reminders and market updates, jewelry ads, coffee ads, furniture ads flying invisibly over the warrens of Paris, over the battlefields and tombs, over the Ardennes, over the Rhine, over Belgium and Denmark, over the scarred and ever-shifting landscapes we call nations."
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   73%čtenáři

zhlédnuto 5895x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce