Sax, Boria: The mythical zoo

Sax, Boria
The mythical zoo

recenze přírodní vědy

Jak se vyvíjelo vnímání zvířat u našich předků? Jaké místo zaujímali v mýtech a co z těchto významů přetrvává dodnes? Český čtenář musí dílčí odpovědi na tyto otázky hledat roztroušené v mnoha odlišných knihách. Jiná je pochopitelně situace na zahraničním knižním trhu.

Jak chránit zvířata? Opatrujme jejich příběhy, radí kniha Mytické zoo
Boria Sax
: The mythical zoo: an encyclopedia of animals in world myth, legend, and literature. ABC-CLIO, Santa Barbara, 2001, 298 s.

Jak se vyvíjelo vnímání zvířat u našich předků? Jaké místo zaujímali v mýtech a co z těchto významů přetrvává dodnes? A na kterém místě se o tom nejsnáze poučit? Pokud bychom hledali v moudrých knihách, musí český čtenář dílčí odpovědi na tyto otázky hledat roztroušené v mnoha odlišných publikacích. Pokud jej zajímá především středověk, může sáhnout po Slovníku symbolů: kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii (Mladá fronta, Praha, 1998), chce-li vědět leccos o bájných nestvůrách a skutečných zvířatech s nimi spřízněných (jako jsou vlci, hadi, havrani, pštrosi či netopýři), nabízí se mu zvláště Bestiář: bájná zvířata, živlové bytosti, monstra, obludy a nestvůry v knižní ilustraci konce středověké Evropy (Půdorys, Praha, 2010). Druhý ze spisů je věnován tvorům, kterým prý „dnes hrozí vyhubení, tj. zapomenutí a vymazání z lidské fantazie“.

Jiná je pochopitelně situace na zahraničním knižním trhu. V německojazyčném prostoru uvedenému zadání asi nejlépe odpovídá encyklopedie ABC zvířat: pohádky, mýty a příběhy (Das ABC der Tiere: Märchen, Mythen und Geschichten, C. H. Beck, München, 1995). Její autor, folklorista Rudolf Schenda (1930–2000), se v ní soustředil na historky ze starých kronik a lidových vyprávění; soudobá beletrie jej oproti tomu příliš nezajímala. Nejde mu přitom o čistě akademické kompendium. Vznáší i jistý apel na čtenáře, aby změnili své smýšlení ve vztahu k hrdinům jeho knihy. „Pokud se dnes snažíme narušit zeď předsudků proti zvířatům a vést s nimi vážně míněný dialog, potom bychom také měli vědět, jak byla tato zeď v průběhu staletí zbudována,“ definuje Schenda jeden z cílů své publikace. Jde mu přitom právě o odstranění těchto stereotypů, které podle něj v minulosti vznikly ne vždy ze zlého úmyslu, spíše z nevědomosti, nedostatku vcítění či kvůli chybějícím kontaktům.

Na anglickém trhu je asi nejvýraznější publikací z této oblasti Mytické zoo (The mythical zoo: an encyclopedia of animals in world myth, legend, and literature). Úspěšnou knihu, publikovanou už ve dvou vydáních, napsal Boria Sax. Tento autor vystudoval obory intelektuální historie a germanistika na State University of New York a u nás je známý díky překladu své knihy Zvířata ve Třetí říši: domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust (Dokořán, 2003). Tématu vztahu lidí a zvířat se věnuje dlouhodobě.

Zajímá jej přitom i nejnovější vývoj. V Mytické zoo tedy píše například i o nejnovějších výdobytcích vědy, třeba o orgánech uměle vypěstovaných na tělech zvířat (zmiňme lidské ucho vyrostlé na zádech jiného savce), které připodobňuje mytickým bytostem jako chiméry či kentauři. Zdůrazňuje, že s tím, jak zkoumáme nové cesty přemýšlení o zvířatech, bychom neměli zapomínat na přístupy starší; měli bychom se snažit o jejich propojení či o nalezení skrytých souvislostí. Souběžně s tím, jak poznáváme tradice, které postupně vyrostly kolem jednotlivých zvířat, tyto bytosti postupně znovu získávají něco z magických kvalit, které měly na jeskynních malbách z prehistorické doby. Podle Saxe (a nejen podle něj) je náš přístup ke zvířatům redukcionistický: „Sedíte v parku. A vaše oči se setkají s pohledem veverky. Co v tu chvíli vidíte? Vikingové viděli posla, který se pohyboval napříč různými světy, mezi příbytky bohů a lidí. Příslušník národa Ainu viděl obnošené sandále jistého svého boha. Evropan pozdního středověku by zase ve veverce hledal převtělenou čarodějnici.“ Pokud v ní tedy člověk západní civilizace bude spatřovat „pouhého“ hlodavce s velkým ocasem, připravuje ji tak o velkou část jejího předchozího kouzla. Ostatně v podobném duchu psal už kdysi Karel Čapek ve své Kritice slov: „Myslete si, že by už Adam v ráji se obrátil nespokojeně k Hospodinu, pravě: ,Co jsi to stvořil? Vždyť ve tvém ubohém ráji je kámen pouhým kamenem, tygr pouhým tygrem a lilie polní pouhou lilií polní….‘ Tu by se Hospodin zmátl v rozpacích. Teprve po chvilce (po několika tisíciletích) by si vzpomněl, že mohl kverulantovi odpověděti asi toto (bohužel nejlepší odpovědi nám napadají už příliš pozdě): ,Adame, Adame! Kámen není pouhý kámen; je to zbraň, mezník, stěna domu, kámen úrazu, budoucí socha – vše, co z něho uděláš. Tygr není pouhý tygr; tygr je mládě, otec, kožišina, lesní bůh nebo dobrodružství v džunglích. Adame, nikde a v ničem nestvořil jsem nějaké pouhosti; všechno je mnohostranné a slibné, plné možnosti a kliček. Adame, vina je ve tvých očích; z mého tygra jsi udělal pouhé zvíře!‘“ Dodejme ještě, že dnes ovšem vznikají přírodní náboženství uctívající původní moudrost koček, divokost vlků či intuici koní, což dobře ví i Sax, ovšem právě veverkám se tento trend opětné „sakralizace“ zatím zřejmě vyhýbá.

Sax se nevyhýbá ani aktuálním otázkám ochrany životního prostředí a záchrany konkrétních ohrožených druhů. Ptá se: Co chceme vlastně chránit: zvíře jako soubor fyzických charakteristik, kus genetického kódu, nebo výsek určitého habitatu?

Zamýšlí se přitom nad pojmem tradice, který se snaží bránit. Někteří lidé jsou k tradicím podezíraví, protože si je asociují pouze s krutostí a nespravedlností. Sax ale namítá, že právě pozitivní hodnoty vetknuté v týchž tradicích by nám mohly pomoci protestovat nebo bránit v jejich zneužívání. Jako příklad uvádí instituci inkvizice, která sice nikoli krátkou dobu fungovala s církevním posvěcením, ale nakonec ji sama církev zrušila: tradiční hodnota křesťanské lásky se ukázala jako silnější než (rovněž tradiční) touha po dokonalé ortodoxnosti. (Doplnit můžeme jistý paradox bohaté a heterogenní katolické duchovní tradice. Tato církev byla – nikoli neprávem – obviňována z malého zájmu o přírodu a její stvoření, ač výjimeční lidé reprezentující opačný trend, jako svatý František z Assisi, byli rovněž jejími členy. Současný papež stejného jména ovšem nedávno se vší autoritativností a mocí svého úřadu jasně prohlásil: „Klima je společné dobro, patří všem a je pro všechny… Je-li srdce opravdu otevřené všeobecnému společenství, nic a nikdo není z tohoto bratrství vylučován. Je také pravdou, že lhostejnost či krutost k ostatním tvorům tohoto světa se nakonec určitým způsobem vždy přenese na chování k lidským bytostem. Srdce je jedno jediné a tatáž ubohost, která vede ke špatnému zacházení se zvířetem, se zanedlouho projeví i ve vztahu k jiným osobám“.)

A jak zní autorova odpověď na zmíněnou ekologickou otázku? Je celkem nekonvenční: chce opatrovat tisíciletou tradici mýtů, legend a příběhů, jimiž byli daní tvorové opředeni, od těch prastarých až po ty současné. Sax přitom upozorňuje, že původní narativní tradice degenerují, pokud nejsou rozvíjeny a přizpůsobovány novým podmínkám. Staré mýty tedy záslužně sám promýšlí v novém kontextu, ke starým vyprávěním občas přidává i nejslavnější příběhy současných spisovatelů, které zase nově interpretuje s ohledem na díla starší. Jeho péče o staré zvířecí příběhy je nesporně záslužná; doufejme ale, že z ohrožených druhů, o kterých píše, „naživu“ třeba za sto let nezůstanou právě jen příběhy, které si o daných živočiších vyprávíme. Pokud je totiž příběh zaznamenán, dá se snadno revitalizovat třeba i po staletích, což ale u vymřelých zvířat není zdaleka tak snadné.

Protože však Saxova kniha nese název Mytické zoo, můžeme snad na závěr připomenout i zoologické zahrady skutečné. Ty osvícenější dnes už neprezentují jen zvířata, ale i významné příběhy a náboženské kulty, jejichž součástí se v zemích svého původu či jinde stala. Tak v pražské zoo se návštěvníci mohou u pavilonu slonů seznámit i s postavou indického boha Ganéši (se sloní hlavou) nebo s mytickým bílým slonem spojeným s narozením Buddhy, pomodlit se v hinduistické či buddhistické svatyni (byť poněkud „skanzenovitého“ typu) nebo alespoň roztočit modlitební mlýnek. A v pavilonu velemloků si zase ze sluchátek mohou poslechnout Čapkovu Válku s mloky. Takové expozice tam jsou ale zatím žel v menšině, takže naše finální rada – pokud s sebou neberete malé děti – by mohla znít: příště do Tróje už jen s Boriou Saxem!

 

Na podobné téma:

Aby země nebyla jen hrobem
Robinson Jeffers a John Steinbeck: vzdálení i blízcí

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 40 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 955x

katalogy

štítky k článku

Inzerce