Ketchum, Jack: Dívka od vedle

Ketchum, Jack
Dívka od vedle

recenze krimi

Jako základ hororu Jacka Ketchuma posloužily skutečné události, kdy prostá žena, matka sedmi dětí, umučila svou podnájemnici. Autor přitom nehodlá překvapit tím, co se stane a k čemu kniha spěje. Chce podrobně ukázat, jak se může nepozorovaně rozšířit zlo a kam vede, pokud ostatní mlčí.

Dívka, která si myslela, že to zvládne
Jack Ketchum
: Dívka od vedle. Přel. Milan Žáček, Laser-books, Plzeň, 2015, 344 s.

Do poklidného předměstí ve státě New Jersey se k matce tří synů Ruth Chandlerové nastěhuje čtrnáctiletá Meg a její mladší sestra Susan. Obě ztratily rodiče při autonehodě a sympatická Ruth, která se u dětí ze sousedství těší výsadnímu postavení té „nesprávňáčtější“ dospělé, vypadá jako ideální člověk, u něhož by mohly překonat svá traumata. Jenže pro Ruth je mladé dívčí „maso“ v domě spouštěčem šílenství. Drobná šikana se mění v absurdní týrání, týrání přechází v mučení a Hra, do které se zapojují hodní hoši i děvčata z celé ulice, neodvratně směřuje k jedinému možnému konci.

Jack Ketchum není typ příjemného autora, s jehož knihami trávíte milé chvíle nebo zažíváte čistou žánrovou rozkoš, kdy všechny motivy a klišé pracují a vy se ocitáte v důvěrně známých světech, plných atrakcí. Ketchum je slovy Stephena Kinga autorem, jehož sdělení jsou podobně závažná jako ta Cormaca McCarthyho – jen je podává nikoliv ve starozákonním jazyce, ale spíše ve stylu autorů typu Jima Thompsona. A v Dívce od vedle se navíc Ketchum vypořádal s typem lidí, kteří jej vlastními slovy (viz jeho doslov) serou. A je to znát.

Jako základ posloužily události, kdy prostá žena z lidu, matka sedmi dětí, umučila svou podnájemnici. Zločin bez nadsázky otřásl Amerikou – nejen kvůli věku oběti, ale hlavně proto, že se něco takového stalo v „sousedství“, že to byl ten typ činu, o kterém se nemluví… Filmovou verzi událostí nabídl v roce 2007 snímek s Ellen Page v jedné z hlavních rolí – Americký zločin. A ve stejném roce vznikla i adaptace Ketchumovy verze událostí (The Girl Next Door v režii Gregoryho Wilsona). I když se oba snímky liší žánrovým zařazením (první je drama, druhý horor), oba spojuje skutečnost, že se jedná o diváckou zkušenost záměrně útočící na samou hranici nevolnosti – a Ketchumova kniha jde ještě o kus dál.

Její děj je umístěn do autorova rodného New Jersey padesátých let a minimálně v první čtvrtině se čtenář již zmíněného Stephena Kinga musí cítit jako v ráji – dokonalá evokace dětského světa, točícího se kolem setkávání na verandách či Balvanu v lese u potoka, opatrný tanec při kradení piv rodičům a vyjednávání o přespání u kamarádů, hry a první okouzlení děvčaty. A podobně jako v Tělu nebo románu To se ale i zde svébytný dětský svět, zdánlivě plný svobody, stává děsivou pastí.

Vypravěčem je David, jenž coby dospělý muž vzpomíná na události, které jej navždy změnily a ukázaly mu význam slova bolest. Coby mladík byl okouzlen novou dívkou v sousedství, ale ještě ohromenější pak byl tím, co se u Ruth Chandlerové dělo a co nebyl schopen, ale hlavně a především dlouhou dobu ani ochoten zastavit. Ač se přímo na mučení Meg nepodílí, David se dívá. Často a rád. Přesto nakonec právě on zkusí události zvrátit. A selže.

Což není spoiler – Ketchum čtenáře nehodlá překvapit tím, co se stane a k čemu kniha spěje. Chce podrobně ukázat, jak se může nepozorovaně rozšířit zlo a kam vede, pokud ostatní mlčí. Že neexistuje omluva pro nečinnost. Žádná z jeho postav není laciné monstrum, ale čím dál monstróznější je jejich logika. A to nejen v případě Ruth, která vše dělá pro Megino dobro, aby to nebohé děvče pochopilo, jaký je úděl ženy ve světě. Ani v případě jejích synů, kteří si chtějí šáhnout, říznout a nakonec mnohem víc. A dokonce i v případě Davida.

Protože mučená Meg jitří jeho probouzející se sexualitu, deformuje jeho romantické představy, ale zároveň ji, přes všechen obdiv a náklonnost, je schopen i nenávidět… za to, že ji neuvidí nahou, že zkusila prozradit tajemství policistovi (a že byla tak neskutečně blbá, když si myslela, že by snad policista mohl změnit něco na tom, co s ní Ruth dělá, jako by dítě mohlo v něco takového doufat!). Právě v proměnách Davidova vztahu k Meg jako osobě i symbolu leží největší děs knihy. A ten je ještě posilován skutečností, že do poslední chvíle považuje David (a platí to i opačně) za svého nejlepšího přítele Ruthina syna Donnyho.

Davidovy pokusy svěřit se a upozornit dospělé jsou tak limitovány nejen strachem, ale i náklonností ke všem zúčastněným. Ale nakonec především tím, že je prostě dítě. Snaha promluvit si s otcem selhává a vyznívá do ztracena, protože selžou slova, jimiž by chtěl svou zkušenost vysvětlit. A jiné děcko sice své matce vše vyzradí, ale dostane se mu jen výprasku, protože do cizích věcí se slušní lidé nepletou…

Na celé knize je fascinující i to, jak jednoduše Ketchum utahuje šrouby. Přesně ví, kdy použít naturalističtější popis, ale většinu nejbrutálnějších aktů si musí čtenář domýšlet, protože David prostě odmítá je popsat. A stejně tak Ketchum chápe, kdy použít naprostou zkratku. Pokud jedna kapitola končí Davidovým smířením se skutečností, že prostě počká, jak budou věci pokračovat, následující kapitolu tvoří jediná věta, oznamující, že věci pokračovaly do sklepa…

Dívka od vedle je v rámci hororového žánru u nás slušné zjevení i proto, že správný horor je většinou chápán jako příběh s nadpřirozeným monstrem (těm se ovšem Ketchum programově vyhýbá) nebo jako zábavná vyvražďovačka náctiletých s psychopatickým sériovým vrahem. V kinech navíc žánr zdegeneroval do krotké, jakkoliv krvavé zábavy (v zahraničí úpadek kdysi nádherně ilustrovala rodinná desková hra inspirovaná Noční můrou v Elm Street!), jejíž autoři zcela zapomněli (nebo pro vlastní pohodlí ignorují) fakt, že horor byl kdysi nejpodvratnějším z žánrů a obsahoval příběhy, které neděsily lekačkami, ale tím, že útočily na naše jistoty – racionalitu, vědu coby garanta pokroku, bezpečí našich domovů…

V literatuře je situace o něco lepší, ale přesto negativně limitována počtem hororů, které u nás vycházejí (vedle nesmrtelného Lovecrafta a oblíbeného Kinga v podstatě jen sem tam osamělý výkřik nebo příběhy sklouzávající k temnějšímu thrilleru). I proto je Ketchumova tvorba tak šokující. Čtenář se na první pohled může cítit bezpečně, protože zdánlivě rozeznává určité vzorce nebo prostředí (první Ketchumův u nás vydaný román, kanibalské Po sezoně, se odehrává v lesích Maine), ale rychle veškeré jistoty ztrácí. Pokud lze Dívku od vedle k něčemu přirovnat, pak k brutálnímu snímku Pascala Laugiera Mučedníci – ten také považuje svůj příběh za de facto romantický a šikovně pracuje s očekáváními a porušováním, respektive bouráním žánrových pravidel… a ani na okamžik nehodlá svého diváka bavit.

A to je to hlavní – Ketchum nebaví, Ketchum chce, aby čtenář cítil stejnou nasranost, kterou cítil on sám. Aby se probudil, aby ožila jeho schopnost empatie. Aby pocítil obdiv k Meg, která do poslední chvíle vzdorovala, jak mohla, a stále věřila, „že to zvládne“. A následně zoufalství, že svět mohl někoho takového zradit a nechat věci zajít příliš daleko, i pochopení, že podobně může být zrazen každý z nás.

Abych parafrázoval výrok jednoho ze scenáristů filmové adaptace z rozhovoru, který je v knize doplněn jako jeden z bonusů (vedle dvou povídek, autorského medailonku a textů samotného autora a Stephena Kinga): Dívka od vedle je vztyčený prostředníček vůči systému – chtěli jste skutečný horor, tak tady ho máte. A zadavte se, pokud se vám nelíbí.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 72 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 3055x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce