Tartt, Donna: Stehlík

Tartt, Donna
Stehlík

recenze beletrie zahraniční

Hlavní hrdina Pulitzerovou cenou ověnčeného Stehlíka připomíná Harryho Pottera. Namísto do Bradavic však před ponurou realitou uniká do vlastní chemicky ošetřené mysli. A jeho dobrodružství nemají nic společného s magií, odehrávají se na pozadí legálního i nelegálního trhu se starožitnostmi a uměním.

Tak trochu zastydlý bildungsroman
Donna Tarttová
: Stehlík. Přel. David Petrů, Argo, Praha, 2015, 736 s.

Nejnovější román Donny Tarttové (1963) vzbudil silné kontroverze. Ne snad, že by byl nějak šokující svým obsahem; mezi jeho čtenáři se nicméně zformovaly dva nesmiřitelné tábory nadšených obdivovatelů a pohoršených ohlašovatelů úpadku literatury. Do první skupiny přitom patří i porota Pulitzerovy ceny, která románu loni přiřkla ocenění v kategorii prózy, nebo slavná kritička New York Times Michiko Kakutani, jež jen tak něco nepochválí. Druhý tábor spatřuje příčinu popularity díla v infantilizaci západní kultury a například Julie Meyersonová z britského Guardianu podotýká, že od nové knihy Tarttové čekala všechno, jen ne románovou poctu Harrymu Potterovi. Tarttová v roce 1992 vzbudila senzaci svým debutem The Secret History (č. Tajná historie, přel. Miroslav Silverio, Osveta, 1996), experimentální detektivkou o skupince studentů klasické filologie. O deset let později se objevil, rovněž úspěšný, druhý román s názvem The Little Friend (Malý kamarád). Na Stehlíka (The Goldfinch) si pak čtenáři museli počkat dalších jedenáct let, což jistě mělo podíl na jeho bouřlivém přijetí.

V nejhorší možný den zavede matka třináctiletého Newyorčana Thea Deckera na výstavu holandských mistrů, kde mu chce ukázat svůj vůbec nejoblíbenější obraz: Stehlíka od Carela Fabritia z roku 1654. Ještě než z výstavy stihnou odejít, vybuchne v muzeu bomba a jednou z obětí útoku se stane i Theova matka. Theo při bloudění v troskách výstavních sálů narazí na umírajícího staříka, který mu dá svůj prsten a zapřisáhne ho, aby navštívil jeho obchodního partnera ve firmě Hobart & Blackwell a aby z muzea vynesl právě slavné vyobrazení drobného ptáčka uvázaného na řetízku.

Chlapcův otec se s jeho matkou rozvedl a není k nalezení, a tak se Theo na čas přestěhuje do bohaté rodiny svého kamaráda Andyho Barboura. Dlouho však u ní nepobude; po nějaké době se o něj přihlásí otec, žijící toho času v Las Vegas s barmankou Xandrou. Tvrdí, že přestal pít, avšak brzy se ukáže, že přesedlal na amfetaminy a hazard. Ve Vegas Theo získá fascinujícího kamaráda Borise, ukrajinského Rusa, který s otcem-těžařem sjezdil půl světa. Boris ho přivede k alkoholu a drogám a později stojí za největší katastrofou i štěstím Theova života. Předtím však Theo opět putuje do New Yorku, kde se (už jako úplný sirotek) zabydluje u Hobieho, restaurátora starého nábytku a druhé polovičky firmy Hobart & Blackwell, a obnovuje kontakt s rodinou Barbourových. Celou dobu s sebou vozí Stehlíka a trpí záchvaty paniky, že ho někdo objeví. U Hobieho také dočasně žije Pippa, neteř Weltyho Blackwella, který zahynul v muzeu a dal Theovi prsten. Od té doby, co ji Theo na výstavě poprvé uviděl, je do dívky, jež s vážnými zraněními rovněž přežila útok v muzeu, platonicky zamilovaný.

Theo má podobný osud i vzhled (mj. brýle) jako stvořenec J. K. Rowlingové a od Borise dostane přezdívku Potter. Narážky na Harryho Pottera však nelze šmahem odsoudit jako znak dětinskosti románu. Přinejmenším podtrhují, že v reálném světě si sirotci žijí dosti jinak než v populárních publikacích o mladém čaroději a jim podobném čtivu. Stejně fungují i odkazy na rané romány Charlese Dickense – sociálněkritický rozměr knihy, dětský hrdina v existenční tísni a se zlými příbuznými nebo pár pitoreskních figurek s typicky dickensovskými jmény (advokát Bracegirdle). Srovnání se situací sirotka z Dickensových knih se vnucuje zejména ve chvíli, kdy se Thea krátce po smrti jeho matky ujme celá armáda pomáhajících profesí – sociální pracovníci, psychiatr, policisté, učitelé, školní poradce –, což by ve viktoriánské době bylo samozřejmě něco nemyslitelného. Jediným výsledkem snahy těchto starostlivých lidí je pak Theovo stěhování ke gamblerskému a fetujícímu otci.

Hlavní hrdina velmi zdařile stárne. Nevinný třináctiletý chlapec zdrcený matčinou ztrátou pozvolna dospívá v sebedestruktivního teenagera, znuděného vysokoškoláka a stále stejně nešťastného mladého muže, který jen tak tak udržuje na uzdě drogovou závislost a neštítí se podvodů. Theo cyničtí, jeho slovník se proměňuje. Jednou z mála konstant v jeho životě zůstává láska k Pippě. Dívka si ho však cíleně drží od těla a vyhýbá se i New Yorku, což je její způsob, jak se vyrovnat s útokem v muzeu. Na otázku, proč žije v Londýně, odpovídá: „Tam aspoň tolik nepřemýšlím: měla bych tady zatočit doleva? Měla bych zatočit doprava? Závisí celý můj osud na tom, jestli pojedu metrem linky F nebo 6? (…) Kdykoli se sem vrátím, je mi zase třináct – a ne, není to příjemný pocit. Ten den se všechno zastavilo, doslova. Dokonce jsem přestala růst.“

Theo při sobě naopak neustále nosí připomínku onoho dne, Fabritiova Stehlíka. Upíná se k obrazu jako k přízraku své matky, k střípku světa mimo čas: „Díky obrazu jsem si připadal méně smrtelný, méně obyčejný. Byl pro mě podporou a ospravedlněním, vyživoval mě a obohacoval. Byl základním kamenem, který držel celou katedrálu.“ Ne náhodou se v románu setkává hájemství starožitností a umění se sférou drog. Obojí přináší vytržení z každodennosti, umění možná méně intenzivní, avšak trvalé. Oběma oblastem se Tarttová věnuje se zaujetím a citem pro detail. V jednom silném momentu se Stehlík pro Thea stane obrazem Doriana Graye naruby: „Byl pravý, věděl jsem to, i v tom šeru. Jeden vyvýšený proužek barvy na křídle a pírka poškrábaná opačným koncem štětce. (…) Já se změnil, ale on ne. A zatímco přes něj přebíhaly pásy světla, udělalo se mi nevolno z mého vlastního života, který ve srovnání s obrazem působil jako beztvarý, pomíjivý výtrysk energie, jiskra biologické statické elektřiny, stejně nahodilá jako ty pouliční lampy, které uháněly kolem.“

Jednou z výtek, které se na Stehlíka snesly, je i obvinění z klišovitého stylu – zatímco příznivci knihy hovoří o skvělé práci s jazykem. To lze u překladu posoudit jen částečně, ale faktem je, že kniha je velmi čtivá a sugestivně čtenáře vtahuje do propracovaného vnitřního světa hlavního hrdiny. Co se samotného překladu týče, David Petrů si nápaditě pohrál s hovorovým jazykem; barmanku předstředního věku nechává používat výrazy jako „přeonačení“ a podařená je zejména mluva některých postav pohybujících se na hraně zákona: „Šoupli mě za katr, že jo, francouzská imigrační policie, dvanáct hodin těch jejich blemců a otřesnýho buzerování, děs. Nechutná špinavá policejní cela. Věř mi – papíry je lepší mít v pořádku. A žádný srandičky v kufru.“

Román končí sledem dramatických událostí, které se nesluší prozrazovat. V úplném závěru však autorka cítí potřebu nechat Thea zamýšlet se nad tím, co prožil, a přímo tak zformulovat, co dosud vyjadřoval příběh a literární prostředky. Pokud máme v románu někde hledat klišé a infantilnost (či spíše pubertálnost), pak zde. Theo čtenáři vysvětluje, že život je krátký a krutý, a stěžuje si, že je lidem neustále vtloukáno do hlavy, aby následovali své srdce: „Nemůžeme si vybrat, co chceme a co nechceme, tak zní tvrdá pravda.“ „Tvrdá pravda“, nebo spíš povzdech nešťastně zamilovaného mladíka, který holduje drogám? Theo v románu dospívá jen napůl – částečně se vyrovná s matčinou smrtí, ale kvůli svému traumatu se teprve začíná skutečně začleňovat do společnosti: „někdy [nás] možná příliš netěší, že tu jsme, ale i přesto je třeba se do toho ponořit: přebrodit tu žumpu, přebrodit ji s otevřenýma očima a otevřeným srdcem“. K takovému opatrnému optimismu Thea dovede Stehlík a umění obecně, jakožto symbol nesmrtelnosti; to opět zavání klišé, avšak Tarttové i Theovi lze věřit autentický prožitek, který toto zjištění doprovází: „A v průběhu umírání, mezi tím, co povstaneme z organické hmoty a opět se v organické hmotě potupně rozplyneme, je naší chloubou a privilegiem milovat to, čeho se Smrt dotknout nemůže.“

 

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Tatana, 07.08.2016 14:43
Tartt, Donna: Stehlík
Kniha byla uzasna
Vložil: Johana Labanczová, 17.10.2015 09:47
Tartt, Donna: Stehlík
Děkuji za upozornění na chyby. Co se Little Friend týče, nemělo jít o označení žánru, nýbrž povahy příběhu. Uznávám ale, že ani tak to není nejšťastnější.
Vložil: Jan Vaněk jr., 16.10.2015 18:24
Tartt, Donna: Stehlík
V bibliografické hlavičce je chybně psáno "Tartová". Autorka se nejmenuje "Meyer", nýbrž Myersonová. Není pravda, že po The Little Friend (z podzimu 2002) "si pak čtenáři museli počkat dalších dvanáct let": Stehlík... vyšel v září 2013. "Utajený příběh" vyšel česky jako Tajná historie, 1996. Hovořit o "mysteriózním příběhu", kde si angličtina vystačí s mystery novel, mám za nešťastné.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 4242x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce