Nacistické Německo už asi navždy zůstane komerčním lákadlem jak pro televizní stanice, tak pro nakladatele: všechny ty pravdivé i fiktivní příběhy o rychlém vzestupu třetí říše a jejích hlavounů a následném spravedlivém pádu si stále znovu získávají své diváky a čtenáře. U nás to vytrvale již několik let potvrzují primetimové dokumentární seriály na ČT2, na právě probíhajícím knižním veletrhu ve Frankfurtu se jistě – jako každoročně – objeví hned několik novinek o Hitlerovi a desítky dalších s tematikou nacistického Německa.

V poslední době i u nás přibývá románového zpracování – a to takového, které kulisy s hákovým křížem využívá hlavně pro ozvláštnění kriminálního žánru. Argo v letech 2013 a 2015 vydalo dva romány (a na březen 2016 připravuje třetí) britského řemeslníka Phillipa Kerra ze série s komisařem Bernhardem Güntherem, který v mírné vnitřní opozici k režimu poctivě vyšetřuje vraždy, Paseka loni připravila literárně ambicióznější drama Philipa Singtona Einsteinova krev, odehrávající se v době nástupu nacistů k moci. Letos se k nim připojilo i nakladatelství Garamond s románem dvou německých historiků (popravdě nikterak významných, jejich bádání se soustřeďuje zejména na domovský Hannover) Richarda Birkefelda a Görana Hachmeistera. Ten v roce 2002, kdy v Německu vyšel, vzbudil jistou debatu a dočkal se jedné ceny (za románový debut) a jedné nominace (za nejlepší krimi), což autory přimělo k napsání další knihy, která ovšem už tak úspěšná nebyla.

Rozdíl mezi psaním zahraničních a německých autorů o minulosti nacistického Německa je přitom zřejmý: zatímco ti první jej využívají především jako atraktivní kulisu (jistěže při zachování všech morálních vykřičníků), ti druzí se musejí vypořádat s minulostí hlubším, zodpovědnějším způsobem. Napínavým žánrům obvykle taková zodpovědnost příliš nesvědčí, nicméně Birkefeld s Hachmeisterem ukazují, že když se to povede, výsledek může být mimořádný a thrillerový žánr zaplevelený mnoha schematickými zápletkami vítaně osvěží.

Autoři čtenáře cílevědomě matou a znejisťují už od začátku. Využívají častý model střídání perspektiv, takže chvíli sledujeme hlavního hrdinu, vyšetřovatele gestapa Hanse Kalterera, a chvíli jeho protihráče, uprchlého vězně a vraha Ruprechta Haase. Jenže brzy se ukazuje, že role nejsou rozloženy zrovna černobíle: Haas sice zavraždí dva civilisty, ale ukazuje se, že v jeho případě se jedná o pomstu v duchu hraběte Monte Christa. Tedy o pomstu na těch, kteří jej dostali do koncentračního tábora v Buchenwaldu a kteří pak také zavinili smrt jeho manželky a syna během náletu. Naopak Kalterer, ač se na gestapáka chová k vyslýchaným nevídaně přívětivě, s sebou vláčí zátěž důstojníka wehrmachtu v týlu východní fronty, a tedy v neustálých krutých potyčkách s ukrajinským a ruským odbojem, včetně hromadných poprav žen i dětí a vypalování vesnic. Jistěže s chabou omluvou, že to bylo „kdo s koho“ a že „rozkaz je rozkaz“. Oba se navzájem převážně míjejí, byť ve finále se každý jinou cestou dostanou na stopu někomu mnohem nebezpečnějšímu, padouchovi, který žádnou světlejší stránku nemá.

Autoři přitom zdatně budují a komplikují charaktery svých hrdinů. Haas se zdá být oprávněným mstitelem, ale později se ukáže, že než v návalu vzteku zanadával na Hitlera (což ho dostalo do Buchenwaldu), byl typickým vlažným sympatizantem režimu a využíval výhod, které měl oproti svým židovským sousedům. Kalterer býval dobrým kriminalistou, osobní ambice jej však dovedly až na východní frontu k masakrům, na něž se mu nedaří zapomenout. Oba trpí osamělostí (Kalterera opustila manželka, když zjistila, co se na východní frontě dělo) a nakrátko si nacházejí náhradní partnerky, slibně se rozvíjející milostné vztahy však nemají v té době šanci: jednou zasáhne ruka vraha, podruhé kobercový nálet. Frustrovaný Haas se upne k poslednímu zoufalému činu, zatímco Kalterer má kromě profesionálního zájmu ještě osobní cíle – zprvu hlavně udobřit si manželku, pak už jen přežít poslední měsíce války a následně nevyhnutelnou porážku a převrácení poměrů. Oba si postupně získávají čtenářské sympatie, byť později přichází rozčarování – ve finálové konfrontaci s padouchem i v potměšilém epilogu.

Záměry obou hrdinů neustále přerušují spojenecké nálety, přičemž atmosféru ustavičného ohrožení zachycují Birkefeld s Hachmeisterem nanejvýš působivě. Mezi masou ustrašených obyvatel se pohybují esesáci, kteří vyhledávají a rovnou na ulicích popravují dezertéry, ale také nejrůznější chytráci a  šmelináři a nakonec ještě i několik málo přeživších antifašistů, kteří nezištně pomohou potřebným, byť jsou už spíše rezignovaní a unavení. Věrně a do detailů je popsán také stav čím dál zničenějšího a zuboženějšího města, pasáže líčící trosky čtvrtí po kobercovém náletu by obstály i v umělecky náročnějším dramatu z konce války. Čtenář má při jejich čtení dlouho podezření, že právě nějaký takový deux ex machina v podobě anglického bombardéru nebo ruského vojáka přetrhne nitky vedoucí k útěšnému žánrovému zakončení, ale autoři zde naposledy překvapí, když zápletku odkloní poměrně nečekaným, ale zcela logickým směrem.

V době vydání v Německu román některé recenzenty přivedl k úvahám, do jaké míry je možné využívat nacistické období jako nezávaznou kulisu k napínavým příběhům a do jaké míry mohou autoři své hrdiny zaměstnané v nacistickém policejním aparátu prezentovat jako nestranné profesionály. Román Berlínská past na to dává dosti jednoznačnou odpověď, která by ostatně mohla inspirovat i případné české autory thrillerů při jejich přístupu k popisování změny poměrů po roce 1989, jakkoliv to u nás nebylo tak dramatické. Ostatním bude stačit, že jde o strhující čtení s úvahou o tom, kam může vést mravní lehkovážnost.