Carr, Nicholas: Skleněná klec: automatizace a my

Carr, Nicholas
Skleněná klec: automatizace a my

recenze sociologie

Skleněná klec sice líčí vliv počítačů trochu jednostranně a černobíle, upozorňuje však na významné a aktuální téma a je nutné její vydání přivítat. Přináší výrazný a cenný podnět k tomu, abychom obezřetně promýšleli, ve kterých oblastech a v jakých situacích je pomoc počítače nutná, kdy žádoucí, a kdy naopak potenciálně škodlivá.

Počítače nepřispívají k našemu rozvoji, ale spíše k degeneraci
Nicholas Carr:
Skleněná klec: automatizace a my. Přel. Štěpán Kaňa, Emitos, Brno, 2015, 270 s.

V době, kdy do stále většího množství oblastí pronikají počítače, je pochopitelné, že se také zvyšuje množství knih, které se zamýšlejí nad důsledky tohoto procesu. A to i v češtině. Tak nedávno vyšla publikace Druhý věk strojů. Práce, pokrok a prosperita v éře špičkových technologií, která se zabývala hlavně celospolečenskými a ekonomickými důsledky postupující komputerizace. A záhy ji následoval titul další: Skleněná klec: automatizace a my. Její autor, Američan Nicholas G. Carr (*1959), v ní líčí hlavně psychologické důsledky téhož jevu pro oblast lidské práce a výkonnosti, a to rozhodně ne v růžových barvách.

Carr přiznává počítačové automatizaci některé přínosy a připouští, že existují počítačové stroje, které jsou přizpůsobené lidem a počítají s našimi nedostatky. Celkově se ale především zaměřuje na její negativní aspekty, před kterými varuje. Otázku pojímá ve velmi širokém kontextu a analyzuje nejen náš vztah k počítačům, ale k nástrojům obecně. Odvolává se přitom na koncept „vtěleného poznávání“ (jiní autoři překládají jako „vtělená kognice“) a zvláště na filozofa Shauna Gallaghera. Podle něj je naše poznávání založeno na znalosti pocházející z tělesnosti. Výkon architekta je tak stejně závislý na tělu jako v případě lovce získávajícího potravu pomocí oštěpu a šípů. Každá manuální práce má rovněž jistý poznávací aspekt, mysl totiž není izolovaná v hlavě, nýbrž je rozprostřena po celém těle. Z neurologického hlediska tedy „pojímáme věci jako součást vlastního já“. Kráčíme-li o holi, pracujeme-li s kladivem nebo se bijeme s mečem, pak náš mozek nástroj začlení do neurální mapy našeho těla. Například „sekáč mávající kosou toho učiní víc a zároveň toho víc ví. Přes vnější zdání je kosa nástrojem nejen těla, ale i mysli.“ V tomto smyslu je podle Carra technika součástí naší přirozenosti.

To samozřejmě platí i o počítačích. Ty se ovšem naší součástí podle autora stávají jinak než zmíněná kosa či tužka. Zatímco ty nás nutí k dlouhodobému učení a vyžadují náš aktivní přístup (kosa sama nic neposeká), počítače toho od nás často mnoho nevyžadují, a tím nepřispívají k našemu rozvoji, ale občas spíše k degeneraci. Neboli „automatizace nás zbavuje monotónního učení“, ale současně kvůli ní přicházíme o výhody, které přináší proces, kdy se člověk poctivě, pomalu a důkladně sám učí. Carr to ilustruje na mnoha příkladech. Když například architekt ze staré školy zkouší nové možnosti, akt kreslení mu pomáhá vybavit si dřívější skici a ideje, které za nimi stály. „Když něco nakreslím, zapamatuji si to,“ říká jeden z nich. „Kresba je upomínkou na myšlenku, která mě vedla k tomu, abych si ji vůbec zaznamenal.“ Kreslení podle autora rovněž dovoluje architektům rychle přepínat mezi různými úrovněmi detailů a různými stupni abstrakce, takže se na návrh dívají současně z mnoha úhlů a zvažují důsledky změn detailů pro celkovou strukturu. Naopak obrazovka počítačového systému prý „omezuje architektovo vnímání materiálnosti jeho práce a schopnost ji docenit. Svět se vzdaluje.“ Přechod od skicáře k obrazovce také údajně podle mnoha architektů „znamená ztrátu tvořivosti a dobrodružství. Díky přesnosti a zdánlivé úplnosti podání na obrazovce má návrhář pracující na počítači sklon uzavřít návrh vizuálně a kognitivně již v rané fázi.“ A mladí architekti prý také často bezmyšlenkovitě a příliš automaticky „vytahují detaily, průměty a části zdí ze starých projektů uložených na serveru v kanceláři a sestavují je do nových celků“.

Podobně autor tvrdí, že zkušení lékaři nepostupují zcela vědomě ani podle jasně dané sady pravidel. Čerpají ze svého vědění a zkušenosti a při pohledu na nemocného pacienta prostě hned „vidí“, v čem je chyba – což je něco, co se žádný počítač nemůže nikdy naučit. Nutnost zírat do obrazovky naopak podle Carra lékaře odvádí od skutečného kontaktu s pacientem, navíc pak mají tendenci lékařské zprávy kopírovat jednu od druhé, aniž by vystihli podstatu aktuálního onemocnění konkrétního pacienta.

Autor poukazuje i na jiná potenciální rizika. Pokud například dráhu rychle jedoucího auta řízeného počítačem náhle přetne pes či dítě, na základě jakých kritérií bude robotický řidič rozhodovat, zda má prudce zabrzdit, nebo jet dál a „chladnokrevně“ zabít? To jsou samozřejmě morální dilemata, která se nedají řešit pomocí čisté racionality ani jednoduchých zákonů robotiky. O schopnostech robotů nemá přitom Carr příliš vysoké mínění a možná jim křivdí. Tvrdí totiž, že „nejvýkonnější počítač nevykazuje více známek vědomí než kladivo“. Přitom se dnes již dělají pokusy, zda se roboti dokáží rozpoznat v zrcadle. Výsledky jsou spíše negativní či rozpačité. Ale například Pavel Nahodil z Katedry kybernetiky Fakulty elektrotechnické ČVUT už roku 2005 napsal, že z určitého hlediska dnes někteří, tzv. inteligentní roboti nefungují jen podle strohých a neměnných matematických postupů, ale i „na základě stále se vyvíjejících, emocí‘ a zkušeností – mají své vlastní ego, potřeby a vrtochy“.

Carr upozorňuje na jistě důležitou dimenzi naší koexistence s počítači. V tom, co popisuje, má zřejmě pravdu, což mi potvrdili architekti, s nimiž jsem knihu konzultoval. Kvůli přílišné závislosti na počítačích totiž dnes někteří architekti skutečně přicházejí o představivost. Proto například slavný český architekt chorvatského původu Vlado Milunić i někteří další používají při své práci zcela hmotné modely z různých materiálů, například z papíru. Ty pak ovšem sami či jejich spolupracovníci přenášejí do virtuálního prostoru počítače.

Už z toho je ale vidět, že Carr rozhodně neříká celou pravdu. Pokud zůstaneme u zmíněného oboru, zvláště konkrétní technické provedení nekonvenčních a atypických staveb jako Tančící dům či dům Atis ve Štiříně by se bez pomoci počítačů nedalo vyprojektovat vůbec nebo jen velmi obtížně. Počítače rovněž mohou pomáhat při prezentaci zákazníkovi, který málokdy z jeho kreseb něco vidí a dovede si na jejich základě cokoli konkrétního představit. Některé 3D softwary dnes také dokáží navrhovatele stavby kontrolovat a v případě potřeby hlásí: „Pozor, tady ten sloup nepodpírá tento hranol“ nebo „Tady nedochází ke styku.“ Stejně tak si umíme představit, kolik lidských životů by bylo zachráněno, pokud by například letci German Wings Lubitzovi počítačový systém nepovolil náhlé prudké klesání.

Velmi podivně pak působí, když Carr v souvislosti s lékařskými záznamy tvrdí, že informace o odlišných stránkách pacientova stavu jsou často uschovány v nepropojených rubrikách, takže „je mnohem obtížnější vést v patrnosti celkovou syntézu pacientova stavu“. Pokud jsou tyto údaje uloženy v různých kolonkách, ale přeci jen na jednom (byť virtuálním) místě, poskytuje to inteligentnímu lékaři alespoň nějakou šanci, aby si je při svém usuzování sám propojil a na základě svých zkušeností z nich vyvodil konečný závěr. Zůstávají-li ale nedobytně deponovány u jednotlivých lékařských specialistů, neexistuje tato šance vůbec žádná. A pokud pacient už sedmému lékaři znovu stereotypně opakuje svoji anamnézu a ten ji otrocky naťukává do svého počítače (a před ním to stejně dělalo už šest jiných), místo toho, aby si ji stáhl z nějakého centrálního systému, zcela jistě tím daný doktor ztrácí čas, který by mohl věnovat přímé práci s nemocným a jeho momentálnímu stavu…

Mnozí odborníci, jako u nás Jaroslav Švelch z Katedry mediálních studií FSV, rovněž poukazují na to, že počítače se dnes „stávají prostředkem nazírání skutečnosti, který obohacuje možné úhly, jimiž se na věci díváme“. Jistě budou na rozvoj určitých schopností vhodnější než nějaké jiné nástroje. Zároveň je ale podle Švelcha třeba mít na mysli, že počítače (resp. jejich implementace v různých odvětvích společnosti) „vytvářejí nové požadavky na naše schopnosti, a ty se bez počítačů jen těžko rozvíjejí“, například „zvládání komplexních informačních systémů“.

Kniha tedy líčí vliv počítačů trochu jednostranně a černobíle a musíme souhlasit s jejím českým propagátorem, publicistou a analytikem informačních a komunikačních médií Petrem Koubským, který jí mimochodem věnoval dva popularizační články. Koubský v jednom rozhovoru sám přiznává, že se tento autor občas pohybuje „na hranici sporného“. Zcela nepochybně ale Skleněná klec upozorňuje na významné a aktuální téma a je nutné její vydání přivítat: přináší výrazný a cenný podnět k obezřetnému promýšlení, ve kterých oblastech a v jakých situacích je pomoc počítače nutná, kdy prospěšná a žádoucí, a kdy naopak potenciálně škodlivá (a my bychom se měli od své počítačové závislosti v daném oboru či při provádění nějakého úkolu snažit odpoutávat). Jediná věc, kterou bychom mohli české edici možná lehce vytknout, je to, že neobsahuje žádný doprovodný text, který by publikaci zařadil do obecnějšího kontextu a vysvětlil její místo mezi dalšími tituly Nicholase Carra.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 46 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 1090x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce