Grass, Günter: Kočka a myš

Grass, Günter
Kočka a myš

recenze beletrie zahraniční

Novela německého spisovatele Güntera Grasse Kočka a myš představuje svorník autorovy slavné gdaňské trilogie, jež mu v roce 1999 vynesla Nobelovu cenu za literaturu. Na příkladu hlavního hrdiny Joachima Mahlkeho, podivínského, rachitického outsidera, který se své handicapy snaží zakrýt všemi možnými prostředky, vypráví Grass příběh své generace, už navždy poznamenané minulostí – svou osobní i svého národa.

Günter Grass: Kočka a myš. Přel. Zbyněk Sekal, Atlantis, Brno, 2009, 144 s.

Po celosvětovém úspěchu románu Plechový bubínek (1959) se jeho autor, německý prozaik Günter Grass (1927–2015), opět rozhodl situovat své další dílo do rodného Gdaňsku a svým vyprávěním plným groteskně-symbolických obrazů pokračovat v započaté autorské linii, jež mu během následujících pár let vynesla místo jednoho z nejvýraznějších literátů moderní doby. V roce 1961 tak vydal pozoruhodnou povídku Kočka a myš, titul, jenž podobně nekompromisním způsobem podnítil diskusi na téma zodpovědnosti a viny tehdejší německé společnosti za vzestup nacismu. Přestože se jedná o dílo o poznání kratší než Plechový bubínek, počet stran mu na silné výpovědní hodnotě rozhodně nijak neubírá a jako druhý text tzv. gdaňské trilogie představuje Kočka a myš jeden z milníků německé literatury 20. století.

Stejně jako v Plechovém bubínku i zde Günter Grass vystavěl celé dílo na jedné hlavní postavě. Joachima Mahlkeho lze (podobně jako bubnujícího liliputa Matzeratha) popsat jako veskrze bizarní figurku, jejíž charakterové i tělesné rysy plně odpovídají autorově zálibě v grotesknosti, zabíhající často do čiré absurdity. Mahlke, jedináček bez otce, fyzicky nesouměrný a směšně vypadající mladík, ztělesňuje prototyp životního outsidera, vděčného terče posměšků vrstevníků. Tato „učiněná nicka“ nevyniká zpočátku ničím, až na jednu jedinou věc: svým neobvykle velkým ohryzkem, defektem nápadně připomínajícím myš uvězněnou pod kůží na krku. Už od raného dětství se tak Mahlke snaží všemi možnými způsoby na své okolí zapůsobit, vyniknout vedle svých kamarádů a co možná se jim vyrovnat. Mahlkeho horlivé bažení po alespoň nějaké známce respektu se tak jako červená nit vine celým dílem od začátku do konce a představuje jeho ústřední motiv. „Vrozené outsiderství“ se však změní v okamžiku, kdy Mahlke úspěšně udělá plaveckou zkoušku a začne s ostatními chlapci vyrážet daleko na otevřené moře („Mahlkovým letopočtem bylo: před plaveckou zkouškou, po plavecké zkoušce“). Zanedlouho již všechny oslňuje svými bravurními potápěčskými výkony při pronikání do nitra vraku bitevní lodi Rybitwa a jeho sebevědomí pomalu narůstá.

Postava Joachima Mahlkeho doslova překypuje mistrovsky zabudovanou symbolikou. Jak Mahlke pozvolna stoupá v očích svých vrstevníků, přibývá i předmětů, jimiž „dekoruje“ svůj krk. Nejprve je to šroubovák, k němuž si pomohl svým potápěčským uměním a který představuje první z mnoha atributů sloužících k zastření nehezkého Adamova jablka na jeho krku. Postupně k tomuto kvalitnímu nástroji britské výroby Mahlke přidá kupř. otvírák na konzervy, stříbrný medailonek Panny Marie (jako znak svého horoucího katolicismu), bavlněné střapce, či dokonce stuhu s válečným vyznamenáním, kterou ukradne důstojníkovi přednášejícímu o svých hrdinských činech na bitevním poli. To vše dělá Mahlke za jediným účelem: co nejlépe zakrýt svůj handicap, svoji myš pod kůží na krku. Tyto kuriózní předměty nejen odvracejí pozornost od ohryzku, ale také upozorňují na Mahlkeho samotného, jenž si svým neustálým předváděním se („potlesk ho blažil“), travestií a vůbec celou svojí podivnou image brzy vybuduje až „legendární pověst“. Najednou se z této dříve naprosté nuly stane skoro až nepostradatelná součást životů ostatních chlapců, časté téma jejich diskusí, navzdory tomu, že tento vyzáblý kluk s pěšinkou uprostřed hlavy dělá vše okatě snaživě, s „ošklivou křečovitostí“, a tedy navzdory své přirozenosti. Jeho úporná touha stát se hrdinou, tím, o kom se mluví, jej nakonec zavádí až na bojiště druhé světové války. Původní symbolika, kdy Mahlke jednoznačně představoval myš, s níž si každý jako kočka pohrával, se tak záhy obrací – najednou je to Joachim Mahlke, kdo si jako kočka hraje se všemi okolo.

Symboliku kočky hrající si s myší lze aplikovat i na vztah autora ke čtenáři. I v tomto Grassově textu jsme konfrontováni s nespočtem hyperbol, jinotajů, karikujících obrazů, silně naturalistických až šokujících scén a přirovnání, jež v konzervativnějším čtenáři mohou vyvolat otázky, nepřekročil-li již autor únosnou mez. To vše je jemně podkresleno dávkou Grassova černého humoru. Na začátku knihy se děj posouvá pozvolna, jakoby líně, prostřednictvím krátkých, úsečných vět, které se však záhy začnou prodlužovat do typicky grassovských dlouhých, rozvitých souvětí. V závěrečných kapitolách tak na čtenáře doléhá stále prudší změť slov, často bez zjevné vnější logiky, na několika místech dokonce autor odmítá i gramatická pravidla. Tímto živelným a nespoutaným tempem vyprávění Grass velmi expresivně – a věrně – vystihuje atmosféru neklidné válečné doby, kdy se pomalu hroutí veškeré ideje, hodnoty a jistoty, doby, v níž se hrdinou může stát i někdo takový, jako je Joachim Mahlke…

Mnoho podobností s Plechovým bubínkem, jak by se snad dalo očekávat, však Kočka a myš nenabízí (třebaže na svůj první velký román zde Grass třikrát nenápadně odkáže, kupř. když při popisu baltské pláže zaregistruje „asi tak tříleté škvrně“, které dřevěnými paličkami tlouklo na plechový bubínek). Vedle již zmíněného totožného prostředí (Gdaňsk) a časového zařazení (30. a 40. léta) je patrně nejviditelnějším společným znakem obou děl zvláštní stylizační prostředek, a to střídání gramatických osob. Vypravěč, mladík Pilenz, zde však nesklouzává z třetí osoby do první, jako je tomu v prvním titulu gdaňské trilogie, ale do osoby druhé, a Mahlkeho tedy místy oslovuje („nechávals tu věc na tkaničce pod košilí, a měls proto na látce košile ty nápadné mastné skvrny…“). Čtenáři je tak v podstatě znemožněno nahlédnout do Mahlkeho vnitřního světa, neboť se mu nedostává příležitosti pozorovat svět z nitra této postavy, jejíma očima, ale vždy pouze zvenku. Entropickou osobnost Joachima Mahlkeho tak lze rozkrývat výhradně skrze sugestivní výpovědi, vzpomínky a názory vypravěče. Ten nehodnotí, nesoudí, nemoralizuje, záměrně se nepouští do hlubokých psychologických úvah, nedovysvětluje, Pilenzovo vyprávění se omezuje na výčet osobních vzpomínek a dojmů – Mahlkeho motivy jednání a vlastně i celá jeho bytost tak zůstávají zahaleny tajemstvím a čtenář je nucen rozkrýt si jeho duševní pohnutky sám.

Neopominutelným motivem románu je moře. Kolem bleděmodrého Baltu se v Kočce a myši točí doslova vše: představuje středobod chlapeckých her, vzájemného trumfování i prvních sexuálních zážitků, je místem, vlastně samotným katalyzátorem Mahlkeho přeměny z myši v kočku, tedy jednoho ze zásadních dějových témat.

Kočka a myš je ojediněle stylizované dílo, jehož váha však tkví spíše v jeho tíživé výpovědi než ve slohové formě. Jedná se o groteskně laděný román se silnou symbolickou platností, který neodsuzuje, ale ani neobhajuje činy tehdejší německé společnosti. Grass pouze informuje o stavu předválečné mládeže, oslněné Hitlerovou ideologií. Na příkladu podivínské osoby Joachima Mahlkeho podává důkaz, že motivy lidského jednání (v tomto případě dobrovolný vstup do nacistické armády) bývají mnohdy daleko složitější, než by se mohlo zdát. Titul Kočka a myš tak bezesporu patří mezi vrcholy německé protiválečné prózy.

Český překlad je dílem známého malíře, sochaře a překladatele německé literatury Zbyňka Sekala (1923–1998).

© Matěj Matela

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 28 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

100%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 2293x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce