Miller, Frank: Teror ve jménu víry

Miller, Frank
Teror ve jménu víry

recenze komiks

Komiksový tvrďák Frank Miller se upřímně naštval na islámské teroristy. A své naštvání promítl do nového díla. Kromě této základní emoce však Teror ve jménu víry příliš mnoho dalších kvalit nenabízí.

Superhrdina proti islamistům
Frank Miller
: Teror ve jménu víry. Přel. Hana Studeničová, Comics Centrum, Praha, 2015, 120 s.

Dobrodružství svalnatého chlapíka jménem Superman a mnoha jeho superhrdinských kolegů se ve čtyřicátých letech převážně točila kolem zlotřilých nacistů. Superhrdinové jim samozřejmě dávali co proto, a to jak na americké půdě, tak v Evropě. Z dnešního pohledu ta přímočará dobrodružství působí lacině a úsměvně a také se od těch dob superhrdinské komiksy stáhly do přehledného bezpečí fiktivních států a měst (jakkoliv většinou připomínají New York a Ameriku), kde se nemusejí potýkat se silami, s nimiž se v dobách vydání potýkala americká armáda. Ne že by se mezi superpadouchy občas neobjevili nějací, kteří mají zřetelný předobraz v reálném diktátorovi nebo třeba narkobaronovi, ale šlo spíše o výjimky a ještě častěji o všelijaké parodie a postmoderní citace. Saddám Husajn (ten nejčastěji), některý ze severokorejských Kimů anebo Usáma bin Ládin se v komiksovém pojetí stávali komickými figurkami, protože většině autorů přišlo příliš laciné a dětinské stavět je do rolí papírových zloduchů, kteří mají za úkol prohrát.

Rozhořčení scenáristy a kreslíře Franka Millera nad islamistickými útoky v USA i ve světě však bylo velké a dalo zapomenout na tento komiksový vývoj – a na zdravý úsudek. Kreslíř, jehož Návrat temného rytíře a Sin City patří mezi milníky moderního komiksu, v osmdesátých a první polovině devadesátých let přinejmenším zčásti pomohl médiu jako takovému k emancipaci jakožto umění nejen pro děti, ale i pro dospělé či přinejmenším starší čtenáře. V poslední době bohužel hazarduje se svou kultovní pověstí. Začalo to přepálenými filmovými adaptacemi Sin City a 300, které odkryly a zdůraznily nejtriviálnější a nejkýčovitější prvky i těch lepších Millerových komiksů, pokračovalo to vlastním nepříliš podařeným pokusem o filmovou režii (The Spirit) a souběžně s tím čtenáři marně čekali na další komiksy. Jediný komiks, který jim Miller za posledních deset let nabídl, je právě Teror ve jménu víry, v originále Holy Terror, vydaný v roce 2011.

A ukazuje jím, že vztek sice někdy může být hnacím motorem k vytvoření skvělého nebo přinejmenším zajímavého díla, ale spíše ve výjimečných případech; Teror ve jménu víry však tím výjimečným případem není. V zahraničí (i v některých českých recenzích) sklidil kritiku za to, že je otevřeně antiislamistický, nepřípustně zjednodušuje a adoruje agresivitu. Kromě té první charakteristiky to ale platí i o předchozích Millerových autorských komiksech. Jenže na rozdíl od nich už tentokrát Miller nic moc navíc nepřidává. Příběh je triviální až běda: po únavně dlouhé expozici boje dvou nočních fantomů s rysy superhrdinů (mrštná zlodějka a samozvaný strážce ulic) se ve fiktivním americkém velkoměstě začnou odpalovat sebevražední atentátníci (i atentátnice). Dvojice se semkne a vyráží do boje proti cizáckým agresorům. Jde jim to hezky od ruky. Nejdřív mají štěstí, že jednomu atentátníkovi selhala rozbuška, takže ho mohou zmučit a vyzpovídat, pak si došlápnou na bojůvku na ulici a nakonec vyrazí do doupěte v mešitě financované saúdskoarabskými boháči. Zde zmasakrují po zuby ozbrojenou armádu teroristů a je konec, jen trochu relativizovaný epilogem, v němž policejního komisaře budí hrůzné sny: občané se ve městě už nikdy nebudou cítit dost bezpečně. Rychlé, stručné, přímočaré – a hloupé.

Možná si prostoduchost svého scénáře uvědomoval i sám Miller a jako kreslíř se mimořádně snažil. Tradičně exceluje robustní a dynamickou černobílou kresbou, kterou jen ojediněle a cíleně pro zvýšení vizuálního efektu doplní nějakou jinou barvou, nejčastěji samozřejmě červenou. Také děj ozvláštňuje originálními kreslířskými prvky. Některé jsou nápadité a silné – nejvíc třístrana s portréty obětí atentátu, jejichž tváře postupně světlají až v převaze bílé mizí jako za tlustým sklem, načež následuje dlouhý sled okének úplně prázdných - dojem ztráty mnoha konkrétních lidí tím sílí. Ale ustavičné znepřehledňování kresby přečmáráním či přecákáním zprvu možná působí sympaticky neobvykle, s postupujícími stránkami však už jen jako samoúčelná manýra, kvůli níž některé stránky překračují hranici srozumitelnosti. Na první pohled to uchvátí, pak to omrzí a nakonec to začne otravovat.

Totéž by se dalo říct o komiksu jako celku. Expozice (jistěže mohla být kratší) i první konflikt mají ještě něco do sebe, pak už však jen začne čím dál otravnější vybíjení, kdy se zřejmě Miller drží scenáristických pouček pro akční filmy, ale mechanicky a bez nápadu. A všechnu tu triviální řezničinu myslí tak strašlivě vážně. Možná se najdou čtenáři, kterým to všechno bude připadat dost „cool“, což je přídomek, který začíná být u Franka Millera dosti vyprázdněný. Výtvarně se sice takzvaně „odvázal“, ale jeho příběh zůstal zamrzlý někde u oněch protinacistických Supermanů. Ostatní Millerovi fanoušci zatruchlí nad tím, jak druhdy skvělý tvůrce od komiksu utíká, a když se vrátí, je z toho dílo exhibující, zaťaté, ale ve výsledku zoufale průměrné.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 36 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 1351x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce