Mazzeo, Tilar J.: Hotel Ritz

Mazzeo, Tilar J.
Hotel Ritz

recenze beletrie zahraniční

Román Hotel Ritz Tilar J. Mazzeové má být kronikou fascinující doby skrze nejvybranější hotelové hosty. Podařilo se autorce dostat se „pod fasádu“ hotelu i plejádě osobností, které v něm pobývaly?

Opulentní dějiny v asketickém stylu
Tilar J. Mazzeová: Hotel Ritz. Přel. Zdík Dušek, Metafora, Praha, 2015, 232 s.

Slavná píseň Puttin’ On the Ritz je pojmenována podle slangového slovního spojení, jež je odvozeno od pařížského hotelu Ritz a váže se k luxusnímu a módnímu stylu oblékání. Hotel Ritz samotný je pak synonymem nevázaného požitkářství, které si mohou dovolit jen ti nejbohatší či nejslavnější. Od roku 1898, kdy švýcarský hoteliér César Ritz založil jedno z nejprestižnějších ubytovacích zařízení světa, se až do dnešního dne v hotelu vystřídalo nepřeberné množství slavných a ještě slavnějších hostů. Obzvláště ikonickým obdobím byla pro Ritz první polovina dvacátého století; neuvěřitelně drahé pokoje sloužily jako více či méně dočasné bydliště pro takové osobnosti, jako byli Ernest Hemingway, Jean-Paul Sartre, Simone de Beauvoir, Coco Chanel, Winston Churchill, Charles de Gaulle a mnozí další. Americká autorka literatury faktu Tilar J. Mazzeová píše v knize Hotel Ritz právě o těchto dekádách, přičemž největší důraz klade na roky, během nichž Paříž okupovali nacisté.

Hotel Ritz je první knihou Mazzeové, která vychází v českém překladu. Ve svých předchozích dílech si vždy vybírala výrazné osobnosti, jež zbohatly na prodeji unikátního produktu (např. Tajemství Chanelu No. 5, ve kterém dopodrobna zpracovala příběh Coco Chanel). Pohnutá historie hotelu Ritz jí poskytla celou plejádu svérázných figur a pikantních událostí ke zpracování. Už samotná předmluva čtenáře navnadí na nejvyšší míru – autorka zmiňuje, že byla přinejmenším jednou varována, aby tuto knihu nesepisovala, neboť období okupace je pro Francouze velice citlivé téma: „Většina z těch, kteří vám budou tvrdit, že byli v odporu, si přinejlepším vymýšlejí. Ti nejhorší jsou vyložení lháři. Šlo o děsivě malé hnutí, skryté, tajné, a cena za odhalení byla obrovská. Po válce všichni chtěli věřit, že ho podporo¬vali. Je to kolektivní francouzská národní fantazie.“

Po takovém úvodu čtenář automaticky očekává kontroverzní až provokativní text, jenž zaryje nehty hluboko do svědomí národů i jednotlivců, vezme si na paškál morální ohebnost a s vášní popíše všechny hédonistické a intelektuální výstřelky tehdejších elit. O to větší zklamání se dostaví, když se ukáže, že Mazzeová v knize navršila hromadu faktů, přihodila něco drbů a až na občasné citově zabarvené přívlastky (tu je někdo lehkomyslný, jindy šeredný apod.) pouze suše konstatuje.

To samo o sobě není výčitka, styl Hotelu Ritz odpovídá stylu mnoha populárně naučných historických publikací, nelze se však ubránit představě, že by tak rozdílným fascinujícím životním osudům propojeným jedním luxusním hotelem slušelo spíš vyprávění než bezkrevné vypočítávání faktů. Nabízí se srovnání s knihou česky píšícího Angličana Davida Vaughana, který také zpracoval období druhé světové války, konkrétně dobu krátce před mnichovskou dohodou, v novele s prvky dokumentu Slyšte můj hlas. Stejně jako Mazzeová používá strohé věty a časté autentické citace, avšak kapitoly svazuje přirozeně plynoucím příběhem. Mazzeová se naopak v jednotlivých kapitolách věnuje vždy jedné či více osobnostem, přičemž v obrovské kadenci a poněkud chaoticky vrhá informace do všech směrů, v důsledku čehož nemá šanci čtenáře výrazněji citově zasáhnout. Prudké vášně, zrada, láska a smrt jsou v jejím podání banální nablýskaná slova, za nimiž už se nic víc neskrývá. Příčiny jsou nasnadě: autorka se na malém prostoru pokusila vykreslit příliš mnoho osudů a nedokázala se vyhnout povrchnosti. V případě, že by se zaměřila na skromnější segment obyvatel Ritzu, text by zcela jistě získal na přitažlivosti. Kdyby navrch neustále neopakovala celá jména známých osob a některé biografické informace, vyhnula by se i jisté repetitivnosti, jež se táhne napříč celým textem.

Přes veškeré výhrady nelze knize upřít obdivuhodnou informovanost (s občasnými, ne úplně nepodstatnými chybami, např. Ernest Hemingway spáchal sebevraždu v Idahu, nikoli na ostrově Key West, kde bydlel v letech 1931–1939) a náročnost rešeršní práce – poznámkový aparát obsahuje přes čtyři stovky položek. Seznam odkazovaných titulů je opravdu dlouhý a představuje asi nejpodstatnější složku knihy. V případě zájmu o detailnější vhled do problematiky může posloužit jako výborný inspirační zdroj. Kniha samotná působí spíše jako letmý souhrn skutečností, který poskytne základní povědomí o obyvatelích hotelu Ritz a Paříži pod nacistickou nadvládou, do hloubky se však ponoří jen výjimečně.

© Pavel Bušta

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 30 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   44%čtenáři

zhlédnuto 1759x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce