Hemingway, Ernest: Zelené pahorky africké

Hemingway, Ernest
Zelené pahorky africké

recenze beletrie zahraniční

Přesně před osmdesáti lety vydal americký spisovatel a novinář Ernest Hemingway knihu odehrávající se v okouzlujícím prostředí afrického safari, kam rok předtím s několika dalšími podnikl loveckou výpravu. Titul vedle sugestivního líčení loveckých zážitků a popisů podmanivé africké krajiny obsahuje i četné úvahy o literatuře a životě a jako plně autobiografické dílo nabízí možnost proniknout do myšlenkového světa jednoho z klasiků světové literatury.

„Blahodárný pach Afriky“ v legendárním cestopisu Ernesta Hemingwaye
Ernest Hemingway
: Zelené pahorky africké. Přel. Rudolf a Luba Pellarovi, EMG – Odeon, Praha, 2014, 232 s.

Americký spisovatel Ernest Hemingway (1899–1961), dnes již klasik světové literatury, nositel Pulitzerovy i Nobelovy ceny, neúnavný milovník přírody, whisky, sportů a lovu, se v polovině 30. let rozhodl k netradičnímu autorskému pokusu: napsat absolutně pravdivou knihu, dílo, jež by neobsahovalo jedinou známku spisovatelské obrazotvornosti. Tuto ideu přetavil v roce 1935 do plně autobiografického lyrického cestopisného deníku s názvem Zelené pahorky africké (Green Hills of Africa), jenž působivě zachycuje Hemingwayovy vzpomínky na jeden měsíc lovů v divočině afrického safari, které si autor jednou provždy zamiloval. Dílo bylo nejprve publikováno na pokračování v časopise Scribner’s Magazine, jako celek pak vyšlo na podzim roku 1935. Přestože se Zelené pahorky africké u tehdejší kritiky nedočkaly příliš vřelého přijetí, jedná se v rámci celkové Hemingwayovy tvorby o výjimečný a dnes již také klasický titul, od jehož prvního vydání uběhne letos v říjnu rovných osmdesát let. Stáří mu však na kvalitě rozhodně nijak neubírá, a pozornost si tak zaslouží i v řadách dnešního čtenářského publika.

Na černý kontinent se náruživý lovec Hemingway vypravil počátkem prosince 1933 spolu se svojí druhou ženou, americkou novinářkou Pauline Pfeiffer (v knize nejčastěji zmiňovanou jako Naše malá chudinka). Manželský pár doprovázeli Hemingwayův dobrý přítel Charles Thompson a zkušený lovecký vůdce plukovník Philip Percival (v knize Jackson Phillips), jehož vypravěč familiárně nazývá Táta. Výprava zakotvila v oblasti na břehu jezera Manyara v dnešní Tanzanii, zhruba 30 kilometrů od kráteru Ngorongoro. Do těchto končin dorazili v prvé řadě proto, aby s pomocí domorodých stopařů a průvodců lovili zvěř. Autor však záhy začíná poznávat, že se pro něj Afrika stává něčím mnohem víc než jen územím zisku loveckých trofejí…

Neoficiální podtitul Zelených pahorků afrických zní „lovecký cestopis“. Kdo by však čekal dobrodružnou literaturu, překypující nebezpečnými situacemi či boji o holý život uprostřed buše (jedná se přeci o převyprávění loveckých zážitků temperamentního bouřliváka světové literatury), ten by se mýlil. Hemingway, kdysi typický příslušník tzv. ztracené generace tápajících mladých spisovatelů poznamenaných válkou a potulujících se od jednoho pařížského baru k druhému, zde působí dojmem již vyzrálého muže s pevnými názory a vyrovnaným přístupem k životu, což se promítá i do jeho lovecké vášně. S urputným vybíjením fauny za každou cenu a často nadnesenými historkami, tolik typickým rysem řady děl s loveckou tematikou, se tak čtenář nesetká. Stejně tak ale nejsme konfrontováni ani s nehybnými či nudnými obrazy. Kniha je prosycena velmi sugestivními popisy neúmorných lovcových pátrání po kořisti, kdy se s klidem a zároveň i se zdravým zápalem prodírá vysokou travou, s puškou na zádech a ostrým africkým sluncem nad hlavou, což následně dekoruje oním kýženým okamžikem chvějivého vzrušení těsně před tím, než konečně zmáčkne spoušť. Samotný lov je tak v Hemingwayově podání vnímán jako cosi zcela přirozeného, místy až úchvatného, a čtenář vůbec nemusí být lovcem, aby, plně vtažen do podmanivé atmosféry díla, oddaně následoval autora po čerstvých stopách antilop kudu, nosorožců či lvů.

Navzdory tomu, že lov v knize zaujímá přední místo, v žádném případě není jediným motivem. Poutavá lovecká vyprávění se neustále střídají s panoramatickými obrazy africké krajiny, oplývající pestrobarevnou faunou i flórou, v jejíchž exteriérech se odehrává vše, od lovu až po společná večerní posezení u whisky a rozhovory účastníků výpravy. „Celý svůj život jsem miloval krajinu, krajina byla vždycky lepší než lidi. Lidi mě vždycky všude zajímali jen velmi málo,“ píše Hemingway, jehož silná citová vazba k tomuto kontinentu narůstá stránku od stránky, stejně jako smutek vyvolaný blížícím se datem odjezdu. Tolik by si přál zůstat o něco déle, aby se o této zemi naučil co nejvíce, aby ještě chvíli mohl vnímat ten „blahodárný pach Afriky“, jenž mu přivádí pocity absolutního štěstí. Není proto příliš těžké uhodnout, kým se asi Hemingway inspiroval při psaní svého zřejmě nejslavnějšího díla Stařec a moře, v němž hlavní postava, kubánský rybář Santiago, noc co noc sní o africkém pobřeží plném lvů… Zelené pahorky africké vedle autorových dojmů z přírodních krás obsahují i hluboké a vtipné úvahy o životě, o lidech, kultuře a o literatuře. Právě téma literatury nejsilněji zazní při autorově rozhovoru s Rakušanem Kandiským, s nímž se setká uprostřed buše. Tato velmi zajímavá pasáž představuje výtečnou možnost seznámit se s tím, jak na velikány světové literatury (Rilkeho, Tolstého, Joyce, Manna) pohlížel jeden z nich, jak samotný Hemingway vnímal psaní – to své i těch druhých. Evropskému čtenáři se k tomu dostane příležitosti poučit se i o literatuře americké, jejíž obraz je mu překládán prostřednictvím originálních Hemingwayových postřehů („Celé moderní americké literatuře dala vznik jedna kniha od Marka Twaina, která se jmenuje Huckleberry Finn.“ Je to ta „nejlepší kniha, jakou jsme kdy měli“). Sympatickým dojmem působí také pasáže, kdy autor vzpomíná na setkávání se s příslušníky domorodých afrických kmenů – popisem jejich chování v nejrůznějších situacích či jejich způsobů oblékání tak podává věrnou zprávu o mentalitě tamního obyvatelstva a jeho bezstarostném způsobu života.

Stylem vyprávění i jazykem se jedná o dílo skrz naskrz hemingwayovské. Ernest Hemingway nikdy nepotřeboval složité a mnohovrstevnaté formulace, aby dokázal vyjádřit i ty nejsilnější životní pravdy. Stejně je tomu také v Zelených pahorcích afrických. Své vzpomínky na jedinečný ráz africké krajiny přibližuje srozumitelným a jednoduchým stylem, jeho zřetelná a pevná epická linka nemá větší tendence kličkovat a vzdalovat se od hlavního proudu příběhu. Střídmý, avšak vysoce kultivovaný jazyk působí přirozeným a nestrojeným dojmem. Vedle lyrických pasáží opěvujících africké safari či výpravných líčení loveckých zážitků a filozofických úvah Hemingway i zde dokazuje své schopnosti vytvořit živý, pulsující a hlavně naprosto věrohodný dialog – tím vším povyšuje žánr cestopisné prózy na vysoce kvalitní úroveň.

V dnešní době představuje Hemingwayova tvorba jedinečný prostředek, jak se alespoň na chvíli přenést do světa nejspíš již zaniklého. Svět Hemingwayových postav, mužů, kteří se nevyhýbají nebezpečným situacím a dokáží se poprat jak s přírodou, tak i sami se sebou, lze poznat i četbou Zelených pahorků afrických. Toto podle autora do poslední tečky pravdivé a autentické vyprávění patří k tomu nejlepšímu, co kdy Hemingway vytvořil, a dává čtenáři nahlédnout do podmanivého prostředí loveckých vášní, lásky k přírodě i k samotnému životu: „Nepamatuji si na ráno v Africe, kdy bych se probudil a nebyl šťastný...“

Tento Hemingwayův titul, jenž se na pultech československých knihkupectví objevil poprvé v roce 1963, vychází v dosud nepřekonaném českém překladu Rudolfa a Luby Pellarových již po šesté.

 

© Matěj Matela

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

100%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 2626x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce